25 Cdo 1082/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1082/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1082/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1082.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bagatelnost Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1082/2024-678 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: A. S., zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ a.s., IČO 45312974, se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4 - Chodov, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o zaplacení 117 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 157/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 16 Co 261/2023-655, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 2 953 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 55 C 157/2014-611, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 7. 2023, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 55 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti zaplatit žalobkyni částku 62 250 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a VI). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel se v roce 2005 zúčastnili zájezdu do Egypta organizovaného právní předchůdkyní žalované (dále jen „žalovaná“), na výletě do Káhiry zakoupeném od delegáta žalované havaroval autobus a žalobkyně utrpěla zranění s trvalými následky. Byla uznána plně invalidní, v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 potřebovala asistenci při obsluze a ošetřování, které jí zabezpečoval její manžel. Žalobkyně pobírala podle § 8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči ve výši 4 000 Kč měsíčně. Soud věc posoudil podle § 420 a § 852a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy. Po skutkové stránce soud prvního stupně vyšel z podrobného zjištění, jaký je konkrétní denní rozvrh žalobkyně, dále z nesporného prohlášení stran, že zdravotní stav žalobkyně je neměnný, nezvratný, vyžadující stálou péči, spor je pouze o to, v jakém rozsahu je péče prováděna. Vycházel ze závěrů znaleckých posudků a výslechů znalců MUDr. Oldřicha Reiniše v jiných řízeních týchž účastníků, Mgr. Zdeňka Juřeny a MUDr. Jana Boháče a stanovil rozsah péče v délce 7,5 hodiny denně a v částce 100 Kč za hodinu, která se rovná profesionální péči, kterou by musela žalobkyně platit v rozhodném období v daném místě a čase. S ohledem na předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 2129/2020-318, a na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se týchž nároků stejných účastníků řízení za jiná období (odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 359/19, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19) vyšel při stanovení částky za hodinu péče z vyhlášky č. 505/2006 Sb. Od výsledné částky odečetl příspěvek na péči, ve zbytku nároku pak žalobu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 16 Co 261/2023-655, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v rozsahu části příslušenství zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), dále jej ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (dalších) 36 500 Kč s příslušenstvím; jinak ve zbylém rozsahu 25 750 Kč zamítavý výrok potvrdil (výrok II). Ve výroku VI jej změnil co do výše soudního poplatku (výrok III) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, reprodukoval celou historii projednávané věci a dalších souvisejících sporů týchž účastníků řízení, zejména srovnal, jak časový rozsah péče poskytované manželem žalobkyně a její ohodnocení Městský soud v Praze jako soud odvolací v jednotlivých řízeních stanovil a jak ji v konkrétních případech odůvodnil. Co do rozsahu péče pak na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal oprávněnou péči v rozsahu 8,5 hodiny denně (namísto 7,5 hodiny). 3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného práva. Dovolatelka uvedla, že odvolací soud nevyřešil otázku rozsahu péče o blízkou osobu v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19. Stanovení hodinové sazby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. je v přímém rozporu s citovanou judikaturou a není skutečným a plným odškodněním, neboť neodráží skutečnou cenu poskytované služby. Odvolací soud měl najisto stanovit, jaké byly konkrétní odměny ošetřovatelů v daném místě a čase. Postup odvolacího soudu podle ní vede k omezení volby charakteru péče na straně poškozeného, protože při tomto postupu je nucen využít pobytového zařízení. V cenových relacích maximálních úhrad podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. není možné péči zajistit, neboť nezohledňuje skutečnost, že by ošetřovatel musel zůstat v bydlišti poškozeného po celý den, popř. několikrát denně jej navštívit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež byla učiněna v souladu s předchozími rozhodnutími dovolacího soudu. Dovolatelka nevymezila otázku, při jejímž řešení se měl odchýlit odvolací soud od rozhodování dovolacího soudu, ani takovou konkrétní rozhodovací praxi. Konečný výsledek řízení je plným respektováním toho, jak žalobkyně skutek vymezila (zaplacení 8,5 hodiny denně částkou 100 Kč/hod), a soud nemůže skutek překročit. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017. 6. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 7. Citované ustanovení je třeba vykládat tak, že pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba za rozhodnou považovat sice výši peněžitého plnění, jež byla předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, o němž tedy bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Důvodová zpráva dokládá záměr zákonodárce, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena možnost podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli rozšířena; tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, srov. např. usnesen