Nejvyšší soud 25 Cdo 1175/2026 – Náhradu újmy na zdraví

Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady újmy na zdraví, kterou utrpěla, když v prodejně žalované uklouzla a upadla na mokré podlaze. Požadovala 49.855 Kč jako bolestné, 1.000.000 Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění a 33.280 Kč na nákladech léčení a u všech nároků uplatnila rovněž příslušenství.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 5. 2025, č. j. 9 C 30/2024-192, ve znění usnesení ze dne 9. 6. 2025, č. j. 9 C 30/2024-206, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II) a vůči státu (výrok III). Rozhodl tak poté, co byl jeho první zamítavý rozsudek ve věci ze dne 25. 7. 2024, č. j. 9 C 30/2024-64, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, č. j. 19 Co 358/2024-95, zrušen s tím, že závěr o neporušení prevenční povinnosti ve smyslu § 2901 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, je předčasný a dokazování bylo provedeno nedostatečně. Ve svém druhém rozhodnutí ve věci vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně 9. 2. 2021, kdy venku sněžilo, nakupovala v prodejně žalované, v níž se pohybovala s nákupním vozíkem, který používala jako oporu. Poté, co si nákup odnesla do auta, již bez nákupního vozíku opět vstoupila do prodejny, protože si všimla minerálek, které někdo zapomněl u odkladiště vozíků. Ačkoliv je provoz v prodejně jednosměrný, zamířila žalobkyně rovnou k pokladnám, takže nevyužila instalované čisticí rohože po celé jejich délce, ve vestibulu mezi prvními a druhými dveřmi uklouzla na mokré podlaze a upadla. Žalovaná pro vysoušení vody používala stroj schopný provozu po dobu dvou hodin s nutností následného nabíjení trvajícího hodinu, k jehož použití docházelo dle potřeby, a to i více než dvacetkrát denně. V dotčeném období se stroj nacházel poblíž vchodu do prodejny a byl průběžně používán. Žalovaná v prodejně umisťovala mobilní koberce a „áčkové“ cedule s upozorněním na stav podlahy. Před vstupem do prodejny je po celé jeho délce nainstalována mříž pro čištění obuvi, v oblasti vestibulu jsou rohože, po nichž je nutné při vstupu do prodejny projít. Situaci v prodejně monitorovali a řešili příslušní pracovníci, kteří měli povinnost chodit na obchůzky po celé prodejně každou půlhodinu. Předmětného dne zde nakoupilo 2.468 platících zákazníků. Soud prvního stupně neshledal na straně žalované porušení povinnosti ve smyslu § 2900 či § 2901 o. z., neboť učinila veškerá opatření, která je od ní v daném smyslu možné požadovat. Zabýval se rovněž možnou aplikací § 2924 o. z., avšak dovodil, že by taktéž vedla k zamítavému rozhodnutí v dané věci. 1.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 19 Co 240/2025-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyložil právní úpravu obsaženou v § 2900 a § 2901 o. z. a konstatoval, že jelikož má žalovaná kontrolu nad prostory, v nichž došlo k úrazu žalobkyně, stíhá ji prevenční a zakročovací povinnost ve smyslu § 2900 a 2901 o. z. Uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že podlaha v prodejně byla mokrá vzhledem ke sněžení, avšak tato skutečnost sama o sobě nepředstavuje splnění jedné z kumulativních podmínek pro vznik práva žalobkyně na náhradu vzniklé újmy. Žalovaná totiž prokázala svá tvrzení, že na danou situaci byla připravena a reagovala na ni přijetím řady opatření, neboť aktivně jednala s úmyslem eliminovat či alespoň minimalizovat riziko uklouznutí zákazníků na mokré podlaze. Odvolací soud uvedl, že za nepříznivého počasí při vysokém počtu zákazníků nelze udržet podlahu suchou, to by bylo možné pouze při uzavření prodejny. Žalovaná tedy prevenční ani zakročovací povinnost ve smyslu § 2901 o. z. neporušila. Odvolací soud dále nepřisvědčil námitkám žalobkyně ohledně neexistence výstražné tabule, umístění rohoží ve vstupu do prodejny či nezajištění dostatečného úklidu prodejních prostor.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně vlastnoručním dovoláním, které následně doplnila dovoláním sepsaným advokátkou. Přípustnost dovolání žalobkyně blíže nespecifikovala, vyjádřila pouze přesvědčení, že otázka „splnění prevenční povinnosti“ měla být „odvolacím soudem posouzena jinak“. Zdůraznila, že podlaha v provozovně byla mokrá a kluzká, nebyla vysušena, a žalovaná tedy neodstranila nežádoucí stav, který vedl ke zranění žalobkyně. Namítla rovněž, že žalovaná neprokázala, že by zákazníky upozornila na existenci mokré podlahy, přičemž místo pádu žalobkyně nebylo jakkoliv výstražně označeno. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020, a dovodila z něj oprávněnost svého nároku. Žalovaná si podle jejího názoru měla počínat tak, aby eliminovala vznik případné újmy, avšak v řízení nebylo prokázáno, jak často, kým a jakým způsobem byl úklid v inkriminovaný den prováděn. Žalobkyně odkázala na závěry judikatury, podle nichž musí být „rizikové místo zřetelně označeno“ a ani označení tohoto místa výstražnou tabulí nenahrazuje řádný úklid. Uvedla rovněž, že „v týdnu okolo 9. 2. 2021“ bylo podle svědka Z. řešeno několik dalších úrazů v důsledku mokré podlahy. Žalobkyně dále citovala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1711/2023, a v jeho kontextu zdůraznila, že neměla jakožto běžný zákazník „jinou možnost zakoupit zboží v obchodě než faktickou návštěvu obchodního zařízení, které má ze své podstaty být uzpůsobeno na pohyb většího počtu osob (a to i za špatného počasí)“. Namítla, že svědek Z. nebyl v den události přítomen v předmětné prodejně, fotografie ze dne 14. 2. 2021 byla pořízena v jiné prodejně. Uvedla, že se dodnes potýká s následky úrazu a netrpí diabetem. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání za nepřípustné, neboť napadá rozhodnutí odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Žalobkyní uváděná judikatura na posuzovanou věc nedopadá. Není pravda, že v místě pádu žalobkyně nebyla umístěna varovná tabule ani že svědek Z. nebyl daný den v práci, provedenými důkazy byl prokázán opak. Žalovaná vyjádřila své přesvědčení, že prevenční povinnost splnila, a navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. 1.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ačkoliv dovolatelka řádně nevymezila, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný, z obsahu dovolání je zřejmé, že se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

Podle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

V dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 2900 o. z. zakládá obecnou prevenční povinnost každé osoby předcházet vzniku škod, avšak pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a postihováno je výhradně konání, tj. aktivní jednání osob. Jinými slovy, toto ustanovení má nadále dopadat jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem generální prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv jiných osob, aby do zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně zasaženo vzhledem ke konkrétním poměrům a souvislostem. Naproti tomu § 2901 o. z. stanoví zvláštní podmínky, za nichž vznikne osobě povinnost k náhradě újmy způsobené jejím omisivním jednáním (nekonáním, opomenutím). Citované ustanovení ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, popřípadě 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. Ustanovení § 2901 o. z. má subsidiární povahu a postihuje tak pouze případy, v nichž je vzhledem ke konkrétním okolnostem namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru absentuje. Vytvoří-li tedy vlastník při správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, respektive bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho vlastnictví, a přitom neučiní dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy, poruší podle povahy konkrétního jednání či opomenutí povinnost plynoucí z § 2900 o. z., případně § 2901 o. z. Odpovědnost za nebezpečí může mít i jiná osoba než vlastník, pokud nad nebezpečnou situací má kontrolu. V každém konkrétním případě však je třeba vážit, zda zákrok proti hrozící újmě vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2102/2021, je úsudek nalézacího soudu o tom, zda si žalovaný ve smyslu § 2900 o. z. počínal při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, a to způsobem, který vyžadovaly okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, případně zda svým nekonáním neporušil zakročovací povinnost podle § 2901 o. z., volnou úvahou soudu, kterou dovolací soud může zpochybnit jen při její zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010, ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1466/2023, nebo ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3623/2022, a judikatura na niž je odkazováno). 1.

Nižší soudy v daném případě žalobě nevyhověly na základě závěru, že opatření přijatá žalovanou za účelem eliminace rizika pádu zákazníků (monitorování situace pověřenými zaměstnanci, používání vysoušecího stroje, přítomnost mříže a rohože na čištění obuvi či umisťování mobilních koberců a výstražných tabulí) byla dostatečná, a žalovaná tedy neporušila svou povinnost podle § 2900 o. z., ani podle § 2901 o. z. Tento výklad citovaných ustanovení nepokládá dovolací soud za nepřiměřený a nereflektující okolnosti případu, rovněž s přihlédnutím k tomu, že sama žalobkyně si nepočínala tak, aby snížila riziko svého pádu, když při opětovném vstupu do prodejny nepřešla po nainstalované rohoži po její celé délce, ale zamířila rovnou k pokladnám, přičemž věděla, že venku sněží a podlaha prodejny je mokrá. Po žalované nelze požadovat, aby v případě nepříznivých povětrnostních podmínek a při nepřetržitém pohybu zákazníků po prodejně udržovala její podlahu zcela suchou, neboť by se jednalo o požadavek nerealistický.

Domnívá-li se dovolatelka, že je její případ skutkově srovnatelný s případem, který dovolací soud posuzoval v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2387/2020, mýlí se. Situace, kdy nesplnění prevenční povinnosti spočívá v nedostatečném označení ojedinělé a nečekané překážky na jinak rovné a čisté ploše podlahy nákupní galerie, je zcela odlišná oproti situaci, kdy je posuzováno splnění prevenční povinnosti v supermarketu, jehož podlaha je mokrá, čehož si mohl být zákazník při (opětovném) příchodu do prodejny při znalosti venku panujících nepříznivých povětrnostních podmínek a stavu podlahy v prodejně vědom. Dovolatelka navíc neupadla ve chvíli, kdy se rozhlížela po výkladech a její pozornost byla upoutána nabízeným zbožím, ale ve vestibulu prodejny. Napadený rozsudek pak není v rozporu ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1711/2023 již proto, že v případě řešeném citovaným rozhodnutím žalovaná neudržovala svou veřejně přístupnou účelovou komunikaci, ačkoli nutnost údržby vyžadovaly okolnosti případu, zatímco žalovaná v nyní posuzované věci podle skutkových zjištění nižších soudů, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, činila řadu opatření, aby vzniku případných škod předešla.

Skutková zjištění, na nichž je vybudován právní závěr o neporušení prevenční povinnosti ze strany žalované, nepodléhají přezkumné činnosti dovolacího soudu. Ani další skutkové námitky dovolatelky (konkrétní způsob a četnost provádění úklidu, umístění výstražných tabulí, přítomnost svědka Z. na pracovišti) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a o. s. ř. a contrario). Dovolatelka zde ve skutečnosti brojí proti skutkovému závěru soudů, že úklid probíhal soustavně a přiměřeně situaci, nikoliv proti právnímu výkladu § 2901 o. z. Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022). K námitce dovolatelky, že v daném týdnu měly být v prodejně řešeny i další úrazy, dovolací soud poznamenává, že i kdyby tomu tak bylo, nemá tato informace žádný vliv na otázku, zda žalovaná v den, kdy došlo k pádu žalobkyně, činila vše pro to, aby předešla případným úrazům zákazníků. 1.

Dovolací soud nepochybuje, že se dovolatelka v důsledku svého úrazu ocitla ve složité životní situaci, avšak vzhledem k výše předestřeným závěrům žalovaná za vzniklou újmu neodpovídá. Pouze na okraj dovolací soud poznamenává, že soudy neučinily závěr, že dovolatelka trpí diabetem. Odvolací soud jen v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1552/2021, konstatoval, že v citované věci (a nikoliv ve věci dovolatelky) žalobkyně upadla v důsledku nevolnosti spojené s diabetem, jímž trpí.

Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jí však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí. Je třeba zohlednit její nepříznivý zdravotní stav i majetkové poměry a povahu uplatněného nároku. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobkyni (nemajetnou fyzickou osobu trvale poškozenou na zdraví) mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry, než je ztráta, kterou utrpí žalovaná v důsledku aplikace § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012).