25 Cdo 1214/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1214/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2018 Spisová značka:25 Cdo 1214/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1214.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Smlouva cestovní Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák. § 441 obč. zák. § 852d odst. 1 písm. a) obč. zák. § 10 odst. 1 předpisu č. 159/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 10. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1214/2018-187 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) P. S., b) M. S., oba zastoupeni JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Jestřábí 974/1, Liberec, proti žalované: Diamond travel s. r. o., se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, IČO 27567851, o 65.720 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 176/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, č. j. 53 Co 210/2014-132, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, č. j. 53 Co 210/2014-132, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2013, č. j. 25 C 176/2011-109, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 25 C 176/2011-109, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 65.720 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 3. 9. 2012, č. j. 25 C 176/2011-61, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2013, č. j. 53 Co 14/2013-85, a se závazným právním názorem, že v jednání žalobců nelze spatřovat spoluzavinění na vzniku škody, mu vrátil věc k dalšímu řízení; odvolací soud uložil soudu prvního stupně postavit po skutkové stránce najisto, zda, kdy a jakým způsobem žalovaná splnila zákonnou informační povinnost podle § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) - dále též jen „zákon č. 159/1999 Sb.“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela se žalobcem a) dne 30. 11. 2010 cestovní smlouvu, kterou se zavázala za cenu zájezdu ve výši 65.720 Kč zajistit pro oba žalobce v termínu od 14. 1. do 24. 1. 2011 okružní plavbu „Krásy Karibiku a Střední Ameriky“ s nástupem na loď v Miami, kam měli být letecky přepraveni z Prahy. Žalobci neměli víza pro vstup na území Spojených států amerických, žalobkyně b) neměla biometrický ani cestovní pas, který by byl platný alespoň šest měsíců po návratu, proto nezískala na přestupním letišti ve Frankfurtu nad Mohanem elektronické povolení pro vstup do USA a oba žalobci se odtud vrátili domů. V řízení bylo prokázáno, že žalobci dostali pouze katalog žalované pro rok 2009/2010, v němž informace o vízové povinnosti chyběla, aktuální katalog pro rok 2010/2011 s touto informací neobdrželi, stejně tak nebyli na pasové a vízové povinnosti před uzavřením cestovní smlouvy pracovnicí žalované nebo jiným způsobem upozorněni. Soud proto dospěl k závěru, že ačkoli obě strany smlouvy své povinnosti z ní plynoucí splnily, žalovaná porušila povinnost, kterou jí ukládá ustanovení § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb., a v důsledku toho vznikla žalobcům škoda ve výši ceny zájezdu, který nemohli absolvovat. Žalobkyně b) do USA odcestovat nemohla a od žalobce a) nebylo možné rozumně očekávat, že se od své manželky odloučí a zájezdu se zúčastní sám, zejména šlo-li o dárek pro její osobu. Z jejich strany mohlo dojít k případnému porušení povinnosti, včetně prevenční povinnosti předcházet škodám, nejdříve po uzavření smlouvy, a bez významu pro vznik odpovědnosti za škodu je také to, zda potřebné informace získali od žalované ve smyslu § 852d odst. 1 obč. zák. v dalších podrobných informacích, které měli obdržet nejpozději sedm dní před zahájením zájezdu, obdrželi je však teprve necelé tři dny před odletem. Proto s odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím usnesení ze dne 15. 4. 2013 dovodil, že o použití § 441 obč. zák. o spoluzavinění žalobců na vzniku škody nelze uvažovat, neboť zákonná úprava informační povinnosti žalované ve své podstatě pojmově vylučuje, aby žalobci porušili obecnou prevenční povinnost; teprve pokud by žalovaná dostála své zákonné informační povinnosti a žalobci by na podané informace odpovídajícím způsobem nereagovali, mohlo by jít o jejich částečnou či plnou odpovědnost za škodu. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 53 Co 210/2014-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl správně na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Bylo na žalované, aby v řízení prokázala, že ještě před uzavřením cestovní smlouvy splnila svou poučovací povinnost vůči klientům. Jestliže své povinnosti nedostála, porušila ji, a vznikla-li v důsledku tohoto protiprávního jednání žalobcům škoda, je za ni ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. odpovědná. Námitky, že žalovaná poskytla žalobcům následné předcestovní informace a že by v případě jejich včasné reakce byla schopna potřebná víza obstarat, obstát nemohou, protože k porušení primární zákonné povinnosti už došlo a následné aktivity žalované již nezabránily nemožnosti žalobců vycestovat, tedy vzniku škody. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Vznáší otázku, zda lze aplikovat ustanovení § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb. i tehdy, byla-li splněna informační povinnost podle § 852d odst. 1 obč. zák., tedy jestliže klienti byli po uzavření cestovní smlouvy dodatečně, pravdivě, srozumitelně a úplně informováni o všech potřebných skutečnostech. Žalovaná splnila svou povinnost tím, že nejpozději sedm dnů před zahájením zájezdu žalobcům poskytla písemně další podrobné informace o všech důležitých skutečnostech, včetně pasových a vízových povinností; k porušení povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. by proto mohlo dojít teprve tehdy, kdyby porušila obě zmíněné informační povinnosti. Došlo-li již k porušení povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb., je dále otázkou, zda tato okolnost zcela vylučuje spoluzavinění žalobců ve smyslu § 441 obč. zák., čímž se však soudy obou stupňů vůbec nezabývaly. Navrhuje proto, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc aby byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2016, č. j. MSPH 95 INS 4251/2016-A-70, zjistil úpadek dovolatelky, a usnesením ze dne 12. 9. 2016, č. j. MSPH 95 INS 4251/2016-B-13, na její majetek prohlásil konkurs. Již okamžikem zveřejnění prvního usnesení v insolvenčním rejstříku bylo proto řízení přerušeno (§ 140a odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb.). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. MSPH 95 INS 4251/2016-B-73, v právní moci dne 28. 12. 2017, byl konkurs na majetek dovolatelky zrušen z důvodu, že je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. V dovolacím řízení se proto pokračuje (§ 312 odst. 1 věta první zákona č. 182/2006 Sb.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou při podání dovolání advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka vztahu informační povinnosti před uzavřením cestovní smlouvy a následné předcestovní informační povinnosti z pohledu odpovědnosti cestovní kanceláře za vznik škody na straně zákazníka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. V otázce tzv. spoluzavinění poškozeného je pak rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je proto důvodné. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neprovedl výslech její pracovnice, čímž jí údajně neumožnil doložit spl