25 Cdo 1224/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1224/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1224/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1224.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nemajetková újma (o. z.) Zdravotnictví Přípustnost dovolání Břemeno důkazní Dotčené předpisy:§ 2959 o. z. § 45 odst. 1 předpisu č. 372/2011 Sb. § 5 předpisu č. 372/2011 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1224/2023-316 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: K. V., zastoupená advokátkou JUDr. Janou Pernicovou, se sídlem Varhulíkové 1580/18, Praha 7, proti žalované: Nemocnice následné péče Moravská Třebová, se sídlem Svitavská 25, Moravská Třebová, IČO 00193895, zastoupená advokátem Rudolfem Skoupým, se sídlem náměstí Míru 142/88, Svitavy, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, IČO 45534306, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 16 C 145/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 23. 11. 2022, č. j. 27 Co 246/2022-275, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Rudolfa Skoupého. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 27 Co 246/2022-275, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. 6. 2022, č. j. 16 C 145/2019-194, ve výroku o zamítnutí žaloby co do 1 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů státu, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před okresním soudem a rozhodl náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za újmu, jež jí měla být způsobena úmrtím jejího otce. Soudy vyšly ze zjištění, že otec žalobkyně byl hospitalizován ve svitavské nemocnici s otoky dolních končetin, neschopný se o sebe postarat, jeho stav odpovídal diagnóze těžké jaterní cirhózy s dekompenzací, prognóza byla špatná, bylo možné očekávat, že bude vyžadovat péči ještě v rámci týdnů až měsíců, nicméně již nepotřeboval akutní léčebnou péči, po konsolidaci stavu byl proto dne 8. 8. 2017 přeložen do zařízení žalované. Jeho přeložení zpět do svitavské nemocnice nebylo účelné, neboť ani tam by mu nemohla být poskytnuta lepší péče a od 16. 8. 2017 mu byla poskytována pouze symptomatická léčba. Vysazení antibiotické léčby dne 18. 8. 2017 bylo s ohledem na pouze symptomatickou léčbu v pořádku a odpovídající pravidlům vědy a uznávaným medicínským postupům a došlo k němu po konzultaci ohledně účelnosti přeložení do Svitav, na základě zhoršování zdravotního stavu pacienta, i toho, že antibiotika byla bez efektu. Dne XY otec žalobkyně v zařízení žalované zemřel, příčinou jeho úmrtí byla infekce neznámé etiologie. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k pochybení, které by bylo příčinou úmrtí otce žalobkyně, a uzavřel, že žalobkyně nemá právo na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatoval, že zdravotnická dokumentace sice vykazovala nedostatky, které však nebránily dostatečnému zjištění skutkového stavu. Pro znalce byla dostatečným podkladem pro posouzení správnosti postupu žalované (např. existence proleženin byla potvrzena záznamem o gangréně odpovídající dekubitu IV stupně, absence záznamu o infuzní terapii překlenují záznamy nutriční tabulky, záznamy o příjmu tekutin a množství moči), a to i ve spojení se svědeckými výpověďmi. Nebylo tak třeba řešit otázku případného přenesení důkazního břemene. Případné nedostatky v tlumení bolestí otce žalobkyně v zařízení žalované nemohou představovat zásah do osobnostních práv žalobkyně zvlášť závažným ublížením na zdraví osoby žalobkyni blízké ve smyslu § 2959 o. z. Jelikož soud prvního stupně neměl prokázáno, že by ze strany žalované došlo k porušení povinností ve smyslu § 45 odst. 1 ve spojení s § 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ani že by existovala příčinná souvislost mezi jednáním žalované a úmrtím otce žalobkyně, zamítl žalobu, aniž se zabýval žalovanou zpochybňovanou existencí blízkého vztahu mezi žalobkyní a jejím otcem. Odvolací soud pak označil jeho rozhodnutí za správné a přesvědčivě odůvodněné, ve věci samé jej proto potvrdil a změnil jej pouze v části rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, která má za to, že napadené rozhodnutí je zatíženo nesprávným právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a odchyluje se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž je dána přípustnost podaného dovolání. Podle žalobkyně soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 4/2004, z níž vyplývá, že není-li zdravotnická dokumentace vedena průkazně a pravdivě, je nutné přenést důkazní břemeno na žalovaného (též odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 a sp. zn. I. ÚS 1785/21). Nedostatky ve vedení dokumentace žalobkyni znemožnily použít dokumentaci jako jednoznačný důkaz pro svá tvrzení. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3312/16 jde nedostatečně vedená zdravotnická dokumentace vždy k tíži zdravotnického zařízení. Nevedla-li žalovaná řádně zdravotnickou dokumentaci, byla její péče o otce žalobkyně jednoznačně v rozporu s pravidly oboru. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, se kterými se následně ztotožnil i soud odvolací. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem neodpovídá požadavkům § 132 o. s. ř., nebyla zohledněna vnitřní rozpornost posudku i to, že znalec neodpověděl přímo ani na jednu otázku (např. na otázku, zda bylo při přijetí do zařízení žalované jisté, že pacient v krátkém čase zemře, odpověděl znalec jen statistickými daty, na jednání pak mluvil o statistické odchylce a délce až pět let, stejně tak nebyla zodpovězena otázka řádnosti postupu žalované). Znalecký posudek má žalobkyně za nedostatečný, závěry soudů obou stupňů o skutkovém stavu za nesprávné, vyslechnuté svědky za nevěrohodné a trvá na tom, že péče byla non lege artis. Je přitom nerozhodné, jak dlouho by ještě její otec žil, zemřel na sepsi, kterou žalovaná mohla vyléčit, tedy v důsledku nulové reakce žalované na daný problém. Žalovaná též nedostatečně tlumila jeho bolesti a pochybila při mírnění jeho utrpení. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaná ve vyjádření zpochybnila argumenty žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Také vedlejší účastnice navrhla odmítnutí dovolání. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. 5. Rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu dlouhodobě akceptují, že v medicínskoprávních sporech mohou vznikat situace, v nichž je žalující straně ztíženo či znemožněno unesení důkazního břemene v důsledku jednání protistrany, která nesplnila svou povinnost řádného vedení zdravotnické dokumentace, a v nichž může být na místě výjimečná modifikace základního pravidla o rozložení důkazního břemene (kdo tvrdí, ten prokazuje). V případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní postup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, či ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21). Typicky jde o situaci, kdy škůdce jako účastník řízení nesplní povinnost vydat důkaz (§ 129 odst. 2 o. s. ř.), zatají skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně a jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení [viz také obecně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „