25 Cdo 1264/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1264/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1264/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1264.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 118 předpisu č. 353/2003 Sb. § 32 předpisu č. 337/1992 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1264/2022-676 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: CZT a.s., se sídlem Lísková 1513, Čáslav - Nové Město, IČO 252 72 322, zastoupená advokátkou JUDr. Annou Bartůňkovou, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalované: Česká republika- Celní úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Washingtonova 1621/11, Praha 1, IČO 712 14 011, o zaplacení 110 330,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 198/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 28 Co 232/2021-655, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 28 Co 232/2021-655, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 5. 2021, č. j. 9 C 198/2010-628, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení částky 110.330,88 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně svůj požadavek dovozovala z následujících skutečností. Dne 14. 9. 2006 si od Celního úřadu Kolín objednala tabákové nálepky, z nichž však následně část (1.063.052 ks) neodebrala, v návaznosti na což vydal Celní úřad Kolín rozhodnutí ukládající s odkazem na § 118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, žalobkyni povinnost uhradit Celnímu úřadu Kolín náklady spojené s výrobou nálepek v celkové výši 116.946,72 Kč. Žalobkyně sice měla za to, že nemá povinnost danou částku hradit, avšak zaplatila ji s ohledem na hrozící sankce, a následně vznesla požadavek na úhradu této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Soudy obou stupňů zdůraznily, že v souladu s § 118 zákona o spotřebních daních stíhá žalobkyni povinnost uhradit náklady spojené s výrobou neodebraných tabákových nálepek. Jde přitom o objektivní odpovědnost, bez liberačních důvodů směřující k alespoň částečnému nahrazení nákladů spojených s výrobou, prodejem a likvidací tabákových nálepek, jež objednatel od celního úřadu následně neodebral. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2475/2014, již dříve vyneseným v této kauze a navazujícím na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 31. 1. 2012, č. j. Konf 60/2011-15, přestože je daná povinnost stanovena veřejnoprávním předpisem, využil zákonodárce k ochraně vynaložených nákladů na neodebrané nálepky soukromoprávního institutu náhrady škody ve výši zákonem definovaných nákladů. Okolnosti, kvůli nimž k odběru nedošlo, přitom nejsou pro vznik daného nároku významné. Jde tedy o závazek soukromého práva mezi věřitelem na jedné straně a dlužníkem na straně druhé. Není rozhodné, zda rozhodnutí vydané Celním úřadem Kolín mělo deklaratorní či konstitutivní charakter, neboť daná povinnost vyplývá přímo ze zákona. Jestliže žalobkyně plnila tuto zákonnou povinnost, pak se na její úkor žalovaná nemohla bezdůvodně obohatit ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v rozhodné době (dále též jen „obč. zák.“), neboť vždy by šlo o plnění na závazek soukromého práva. I kdyby bylo rozhodnutí Celního úřadu Kolín nicotné (což v dané věci není, jelikož rozhodoval oprávněný orgán podle § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků, v tehdy účinném znění, a postup odpovídal § 138 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v tehdy účinném znění), tak vzhledem k tomu, že jde o závazek soukromého práva, platba žalobkyně by byla náhradou škody za neodebrané nálepky a tak jako tak by směřovala ke splnění povinnosti, již zákon žalobkyni ukládal. Z uvedeného pohledu je pak rovněž bezvýznamné, že žalovaná žalobkyni nevyzvala a nedoložila jí vznik škody, neboť žalovaná si musela být vědoma této povinnosti s ohledem na § 118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, která má za to, že napadené rozhodnutí závisí na doposud neřešených otázkách hmotného práva. Dovolatelka se předně táže, zda je rozhodnutí orgánu veřejné moci vydané ke splnění soukromoprávní povinnosti nahradit náklady spojené s výrobou a zničením tabákových nálepek podle § 118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, k jehož vydání nebyl orgán veřejné moci oprávněn, nicotné. Dále pak, zda předmětné rozhodnutí zakládá povinnost odlišnou od povinnosti podle § 118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Rovněž by měl Nejvyšší soud zodpovědět, zda, pokud adresát plní na nicotné veřejnoprávní rozhodnutí, tedy na neexistující veřejnoprávní povinnost uloženou orgánem veřejné moci, zaniká tímto plněním povinnost vyjádřená v základu tohoto nicotného rozhodnutí. Dovolatelka míní, že Krajský soud v Praze vyslovil nesprávný úsudek o nicotnosti předmětného rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to v rozporu se závěry soudů, jež byly dříve v rámci tohoto řízení vysloveny. V souladu se závěry zvláštního senátu vyřčenými v jeho rozhodnutí ze dne 31. 1. 2012, č. j. 60/2011-15, má přitom povinnost vyvěrající z § 118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, soukromoprávní povahu, což vylučuje pravomoc celního úřadu k vydání daného rozhodnutí. Vydáním předmětného rozhodnutí zneužil celní úřad své vrchnostenské postavení, porušil zásadu enumerativnosti soukromoprávních pretenzí a upřel žalobkyni právo bránit se vůči danému požadavku u soudu v rámci civilního soudního řízení. Rovněž tak neobstojí úsudek odvolacího soudu přiklánějící se k tomu, že šlo o rozhodnutí deklaratorní povahy, neboť výrok předmětného rozhodnutí celního úřadu (zahrnující sousloví „ukládá povinnost uhradit náklady“) vyznívá zjevně jako povinnost zakládající, nikoliv jen deklarující. I pokud by přitom existovala soukromoprávní povinnost nahradit předmětné náklady, měla být řádně vyčíslena a žalobkyně měla být vyzvána k jejímu splnění. Deklarace soukromoprávní povinnosti veřejnoprávním rozhodnutím je z povahy věci nemožná. Stejně tak nemůže obstát závěr, že bez ohledu na to, že žalobkyně plnila na neexistující povinnost založenou veřejnoprávním rozhodnutím, zanikla tím soukromoprávní povinnost vyjádřená v základu tohoto rozhodnutí a je irelevantní, z jakého titulu byla plněna. Odvolací soud zcela pominul, že žalobkyně neplnila tuto soukromoprávní povinnost, jejíž existenci popírá, ale povinnost uloženou veřejnoprávním rozhodnutím, jímž jí vznikla povinnost veřejnoprávní. Bylo-li pak na tuto veřejnoprávní povinnost plněno, bylo to jen z důvodů možných sankcí za nesplnění této povinnosti. Pokud současně existovala i povinnost soukromoprávní, nemohlo být plnění na základě rozhodnutí celního úřadu považováno na plnění na tuto soukromoprávní povinnost vyvěrající z jiného právního titulu. Žalobkyně ostatně v rozhodné době neznala výši škody a ta jí nebyla náležitě doložena. Pokud se žalovaná pokusila nezákonným postupem dosáhnout uspokojení vlastní pohledávky, je její vztah v rozporu se zásadou nemo turpitudinem suam allegate potest ve smyslu § 6 odst. 2 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, či judikatury k předchozí právní úpravě reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4476/2016. S ohledem na uvedené tedy žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.). dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jakkoliv dovolatelka předestřela obsáhlou dovolací argumentaci a formulovala otázky