25 Cdo 1339/2006 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1339/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě   složeném  z  předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. s. s r. o, zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvo financí ČR, zastoupené advokátem, o 980.197,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 192/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 13 Co 157/2005-124, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku  27.584,-  Kč  k  rukám  advokáta, a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalující  společnost   (dále  jen  „žalobkyně“) se domáhala zaplacení částky 980.197,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené jí nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem. Uvedla, že na základě kupních smluv v letech 1995 a 1996 nabyla  nemovitosti v k. ú. L. B. a k. ú. P., které následně zrekonstruovala a jednotlivé bytové jednotky prodala fyzickým osobám do osobního vlastnictví. Finančním úřadem v P. jí byla vyměřena platebními výměry daň z převodu nemovitostí v celkové výši 1.059.011,- Kč, kterou zaplatila. Po vydání nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 22/99 žalobkyně dne 31. 5. 2000 vyzvala správce daně, aby jí odvedenou daň vrátil, neboť z uvedeného nálezu vyplývá, že daň byla vyměřena neoprávněně. Finanční úřad v P. vrátil daň za roky 1997 a 1998 na základě obdobného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98, zbylou daň odmítl vrátit s tím, že byla vybrána oprávněně, v souladu s tehdy platnými daňovými předpisy, protože k vyměření daně došlo před vydáním předmětných nálezů ÚS. Nápravy se žalobkyni nepodařilo zjednat ani podáním opravných prostředků (včetně návrhu na obnovu řízení) v rámci daňového řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 2. 2004, č. j. 23 C 192/2002-39, žalobu na zaplacení částky 980.197,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně prodala fyzickým osobám bytové jednotky a podle ust. § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí   (dále   jen   „daňový   zákon“),   měla povinnost podat daňová přiznání v r. 1995 a v r. 1996. Lhůta k podání dodatečného daňového přiznání počala běžet od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňová podání (§ 22 odst. 1 daňového zákona),  tj. od   konce   r.   1995  a   1996   a  uplynula   31.  12.  1999  (ve dvou případech 31. 12. 1998). Žalobkyně podala daňová přiznání v roce 1997, aniž uplatnila osvobození od daně ve smyslu § 20 odst. 6 písm. g) daňového zákona, a Finanční úřad v P. v tomtéž roce vyměřil daň. Dodatečná daňová přiznání, v nichž uplatnila osvobození od daně, podala   žalobkyně   dne   8. 3. 2000 po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 458/1998, který konstatoval, že na případy převodu bytových jednotek realizovaných podle zákona č. 72/1994 Sb. se vztahuje osvobození podle ust. § 20 odst. 6 písm. g) daňového zákona. Vzhledem k tomu, že tak učinila až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro povolení přezkoumání daňového rozhodnutí nebo pro vyměření daně, správce daně v souladu s ust. § 27 odst. 1 písm. d) daňového zákona řízení zastavil. Soud s poukazem na ust. § 8 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. uzavřel, že žalobkyně neprokázala oprávněnost nároku na náhradu škody, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, a žalovaná se ani nedopustila nečinnosti, která by mohla být kvalifikována jako nesprávný úřední postup. K   odvolání   žalobkyně   Městský    soud   v   Praze usnesením ze dne 21. 6. 2004, č. j. 13 Co 194/2004-60, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí Finančního úřadu v P. o vyměření daně z převodu nemovitostí, neboť tato odpovědnost může vzniknout jen tehdy, je-li pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, pro nezákonnost zrušeno nebo změněno a využil-li účastník v původním řízení možnosti podat proti takovému rozhodnutí řádné opravné prostředky (§ 3 a § 4 zák. č. 58/1969 Sb.). Pokud jde o nesprávný úřední postup orgánu státu, soud uvedl, že závěry soudu prvního stupně nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. K nečinnosti finančních úřadů mělo dojít po 30. 11. 1999, proto odpovědnost státu se posuzuje podle zák. č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, může být novou skutečností nebo důkazem, a tedy důvodem pro obnovu daňových   řízení  ve  smyslu   §  54   odst.  1   písm.  a)   zák.  č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v případě, že ještě neuplynula lhůta, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Proto pro úvahu, zda FÚ mohly z úřední povinnosti obnovit daňová řízení v době do 31. 12. 1999, kdy měla uplynout lhůta, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit, je třeba zjistit, kdy bylo předmětné rozhodnutí Ústavního soudu doručeno „orgánu ze soustavy finančních úřadů“, resp. kdy se o tomto rozhodnutí finanční úřady dověděly. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j. 23 C 192/2002-84, zamítl žalobu na zaplacení částky 980.197,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě doplněného dokazování zjistil ze sdělení Ministerstva financí ČR ze dne 27. 9. 2004, že s názorem Ústavního soudu v předmětných rozhodnutích byla seznámena Vláda ČR, která usnesením ze dne 14. 6. 2000 doporučila Ministerstvu financí další postup při řešení obdobných případů a ministrem financí byl zpracován metodický pokyn č. 59 062/200 Met k postupu územních finančních orgánů v daňovém řízení, který byl finančním ředitelstvím zaslán v létě 2000 a následně předán Finančnímu úřadu v P.. Finanční úřad  v P. nebyl účastníkem řízení ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. ÚS II. 485/98 a o předmětném nálezu se dověděl ze sdělovacích prostředků (a následně z metodických pokynů). Soud neshledal nesprávný úřední postup žalované a uzavřel, že nedošlo ani k porušení ust. § 54 a § 55 zákona č. 337/1992 Sb., neboť nelze dovodit, že by nečinnost správce daně, pokud daňové řízení neobnovil, bylo možné označit na nezákonný postup. V případech podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost nelze aplikovat ust. § 22 odst. 2 speciálního daňového zákona, ani ust. § 41 odst. 2 obecného zákona č. 337/1992 Sb.,  o  správě daní a poplatků, jestliže ust. § 41 odst. 4  ve spojení s ust. § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. vylučuje možnost prodloužení lhůty pro vyměření daně. Nález Ústavního soudu má povahu kasační, týkal se jiných subjektů a rozhodnutí Ústavního soudu v konkrétní věci nemají precedentní povahu. Nepřisvědčil žalobkyni, že lhůta k obnově uplynula až dne 31. 12. 2000, neboť ust. § 22 odst. 2 daňového zákona nelze na daný případ aplikovat. K  odvolání   žalobkyně   Městský    soud  v   Praze   rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, č. j. 13 Co 157/2004-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se s názorem v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně, že nesprávný úřední postup by  mohl  být   spatřován  v  tom,   že   finanční   úřad   neobnovil   daňová   řízení poté, co se o předmětném nálezu Ústavního soudu dozvěděl v otevřené lhůtě pro obnovu řízení. Z dikce ust. § 54 zákona o správě daní a poplatků totiž vyplývá, že institut obnovy řízení dopadá na otázky skutkové, nikoliv na otázky právní, proto nález Ústavního soudu nemůže být žádnou novou skutkovou okolností, pro kterou by bylo možné obnovit řízení. Nebyly-li splněny podmínky pro obnovu daňového řízení, nemohl finanční úřad ani z vlastní iniciativy nález respektovat a je proto nerozhodné, kdy se konkrétní finanční úřad o uvedeném nálezu dověděl. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že tříletá prekluzívní lhůta k vyměření či doměření daně uplynula 31. 12. 1999, neboť běh lhůty je třeba vztahovat k okamžiku samotného vyměření daně, nikoli k okamžiku doručení platebních výměrů. Vyměření daně je totiž autoritativním stanovením daňového základu a od jeho okamžiku se lhůta odvíjí, zatímco okamžik doručení výměru může zakládat toliko lhůtu pro odvolání. V dané situaci tudíž nebyl učiněn žádný následný úkon ve smyslu § 22 odst. 2 daňového zákona, který by znamenal přetržení běhu prekluzívní lhůty. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 13 Co 157/2004-124, podala   žalobkyně  dovolání,  jehož   přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů nezkoumaly, kdy se správce daně ze sdělovacích prostředků dověděl o nálezu Ústavního soudu, a že vzaly za prokázané skutečnosti v