25 Cdo 1371/2015 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1371/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2017 Spisová značka:25 Cdo 1371/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1371.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 101 obč. zák. § 104 obč. zák. § 106 obč. zák. § 27 odst. 3 předpisu č. 168/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1371/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. Č., zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalované České kanceláři pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 129, IČO 70099618, o 174.403,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 375/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, č. j. 20 Co 383/2014-53, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, č. j. 20 Co 383/2014-53, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 7. 2014, č. j. 10 C 375/2013-33, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č. j. 10 C 375/2013-33, zamítl žalobu na zaplacení 174.403,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 10. 1. 1996 při dopravní nehodě utrpěl újmu na zdraví; po skončení pracovní neschopnosti musel vynakládat zvýšenou námahu, aby dosáhl původního výdělku v zaměstnání. Česká pojištovna, a. s., mu proto na základě soudního smíru žalobce se škůdcem schváleného dne 13. 2. 2009 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 538/2005 vyplácela vždy zpětně za kalendářní rok náhrady, a to až do roku 2012, kdy odmítla zaplatit náhradu za rok 2011 poté, co vlastním šetřením zjistila, že žalobce již zvýšenou námahu nevynakládá. Žalovaná Česká kancelář pojistitelů, na kterou podle § 29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), přešla práva a povinnosti dřívějšího pojistitele odpovědnosti řidiče, který způsobil dopravní nehodu (Česká pojišťovna, a. s.), vznesla námitku promlčení. Soud za použití § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet nejpozději po skončení kalendářního měsíce následujícího po lednu 2011 (první měsíc, kdy Česká pojišťovna, a. s., neuspokojila nárok žalobce), tj. 1. 3. 2011. Protože žaloba byla podána dne 20. 12. 2013, je nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčen jako celek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005). K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 20 Co 383/2014-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a stejně jako on dovodil, že promlčení se neřídí zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, neboť se nejedná o nárok na pojistné plnění ve smyslu § 16 odst. 2 tohoto zákona, ale o nárok na náhradu škody z dopravní nehody, který žalovaná uspokojuje jako pojistitel škůdce ve smyslu § 9 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále též jen „vyhláška“); na promlčení nároku proto dopadá ustanovení § 106 obč. zák. Odvolací soud neshledal žádné důvody, pro které by mělo být uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci nic nebránilo uplatnit svůj nárok včas. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že soudy nesprávně interpretovaly vztah škody a pojistné události, v závislosti na tom nesprávně posoudily i promlčecí dobu a námitku porušení dobrých mravů, a konečně nesprávně použily judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 401/2005, který na tento případ nedopadá. Dovolatel namítá, že jeho nárok byl škodou jen ve vztahu ke škůdci samému, vůči žalované (pojistitel škůdce) se pak jedná již o nárok na pojistné plnění, což dovozuje z § 3 písm. b) a u) zákona o pojistné smlouvě ve spojení s § 6 a 9 zákona č. 168/1999 Sb. Tuto skutečnost podle dovolatele potvrzuje i sama žalovaná (popř. Česká pojišťovna, a. s.), která v řadě písemností uvádí, že hradí nikoliv škodu, ale nárok z pojistného plnění, neboť žalovaná žalobci žádnou škodu nezpůsobila. Proto je pro posouzení promlčení nároku rozhodný režim § 8 zákona o pojistné smlouvě. Dovolatel dále namítá, že jeho nárok nemohl být promlčen jako celek. Rozsudek sp. zn. 25 Cdo 401/2005 se vztahoval na situaci, kdy nárok nebyl vůbec nikdy uplatněn, oproti tomu nárok žalobce proti škůdci byl pravomocně přiznán soudem a žalovanou proplácen do doby, než platby zastavila. Při správném výkladu a aplikaci pojmů pojistného plnění nemohlo dojít k promlčení celého nároku, neboť by to znamenalo absurdní stav, kdy vynechání jediné náhrady, která by byla promlčena, by vedlo k tomu, že žádné další splatné náhrady by už nemohl poškozený nikdy uplatnit. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě z 18. 12. 2013 rozšířené podáním ze dne 14. 1. 2014 vyhoví v celém rozsahu, a v tom směru žalovanou zavázal k náhradám podle posledního žalobního petitu, včetně nákladů řízení před soudy všech stupňů, alternativně navrhuje postup podle § 243e o. s. ř. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vytkla dovolateli, že účelově mění právní kvalifikaci svých nároků, neboť uplatnil nárok na náhradu škody zřejmě podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., dopravní nehoda se však stala dne 10. 1. 1996, proto je nárok na pojistné plnění nutno posuzovat podle vyhlášky č. 492/1991 Sb., jejíž § 7 stanoví, že žalovaný nemá právo na plnění proti pojišťovně (mimo v zákoně vyjmenovaných výjimek, o které se v tomto případě nejedná), a přímý nárok poškozeného vůči pojistiteli proto není dán. Žalovaná rovněž dodává, že o nároku dovolatele nebylo vydáno vykonatelné soudní rozhodnutí, neboť ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 538/2005 byl pouze uzavřen soudní smír, nebyl však založen závazek žalované hradit dovolateli náhradu do budoucna. Žalovaná má za to, že pokud dovolatel posuzuje svůj nárok jako nárok na pojistné plnění, není v tomto případě dána její pasivní legitimace a žalobce měl nárok uplatnit proti škůdci. Nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že každoroční škoda žalobce na zvýšené námaze, je pojistnou událostí, tou je pouze dopravní nehoda, ze které vznikla žalobci škoda v podobě zvýšení námahy. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 13. 11. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a je z tohoto důvodu i opodstatněné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 1 o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014. Podle § 27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), u škodných událostí, které nastaly před 1. lednem 2000, a nároků z nich vzniklých se postupuje podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na datum dopravní nehody se použijí příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 492/199