25 Cdo 1390/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1390/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2005 Spisová značka:25 Cdo 1390/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1390.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 34 odst. 4 předpisu č. 23/1962Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1390/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalované L. s. H. K., a. s., zastoupené advokátem, o 26.005,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 3/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2003, č. j. 20 Co 475/2002-173, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2003, č. j. 20 Co 475/2002-173, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby) náhrady škody ve výši 29.721,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 9. 8. 2000 do zaplacení, která mu v době od 1. 7. 1999 do 30. 6. 2000 jako vlastníku honitby měla být způsobena zvěří na lesních porostech v prostoru honitby „o. S.“, v níž žalovaná vykonávala právo myslivosti. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 10. 2002, č. j. 9 C 3/2001-159, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.715,10 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 26.005,90 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Dovodil, že byly splněny formální podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení podle § 8 o.s.ř. a § 36 odst. 1 a 5 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, neboť tomuto řízení předcházelo řízení před rozhodčí komisí při Okresním úřadu Ch. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci dne 28. 5. 1993 uzavřeli smlouvu, jíž žalobce pronajal žalované na dobu od 1. 4. 1993 do 31. 3. 2003 honitbu „o. S.“. V období od 1. 7. 1999 do 30. 6. 2000 vznikla na lesních porostech obory škoda způsobená zvěří, jejíž výše byla stanovena posudkem znalce z oboru lesní hospodářství, odvětví dříví - těžba, myslivost a bezpečnost práce a pro obor ekonomika, ceny a odhady, specializace lesní pozemky a porosty Ing. P. A., a její výše 29.721,- Kč nebyla mezi účastníky sporná. Žádná ze stran neporušila smluvní ujednání nájemní smlouvy, proto soud posuzoval, zda došlo k porušení právních povinností plynoucích ze zákona. Žalobce porušil povinnost podle § 34 odst. 4 zákona č. 23/1962 Sb, o myslivosti, tím, že (jak vyplynulo ze znaleckého posudku) nepřijal vhodná opatření proti vzniku škody; i když prokázal, že preventivní opatření k omezení škod učinil, a to dokonce ve větší výměře, než mu ukládala vyhláška č. 101/1996 Sb., nešlo o opatření dostatečně účinná, neboť nezvolil vhodnou technologii oplocení části porostů uvnitř obory, tzv. oplocenek, které pro svou nedostatečně pevnou konstrukci nedokázaly zabránit přístupu zvěře do míst s porosty citlivými na okus, nevhodně je umístil v rámci obory i navzájem, nevytvořil podmínky pro kontrolu přiměřenou jejich stavu a nezajistil dostatek přirozené potravy pro zvěř [§ 5 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 101/1996 Sb.]. Žalovaná nevhodně umístila slaniska, v jejichž blízkosti dochází nejčastěji k uvedeným škodám. Odpovědnost žalované jako uživatele za vzniklou škodu je odpovědností objektivní, avšak podařilo se jí prokázat, že žalobce jako vlastník honitby spoluzavinil vznik této škody, a to v rozsahu šesti sedmin. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 3. 2003, č. j. 20 Co 475/2002-173, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci i částku 26.005,90 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou o nájmu honitby, z níž zjistil, že se účastníci dohodli o provedení přiměřených opatření k zabránění škodám zvěří pouze ohledně plotu oplocujícího celou oboru - hlavního oborního plotu. S odkazem na ustanovení § 34 odst. 4 zákona o myslivosti dovodil, že je-li pozemek pronajat a není s vlastníkem dohodnuto něco jiného, je to v první řadě nájemce honebního pozemku, komu svědčí povinnost učinit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří. Není-li pozemek pronajat, má takovou povinnost vlastník, a to pod sankcí snížení jeho nároku na náhradu škody. Žalovaná, která je nájemcem a zároveň uživatelem honitby, se tedy za situace, kdy si účastníci v nájemní smlouvě nesjednali, kdo a na čí náklady bude provádět přiměřená opatření k zabránění vzniku škod zvěří (vyjma hlavního oborního plotu), nemůže dovolávat snížení náhrady škody, neboť bylo její povinností provádět opatření k zabránění škod. Navíc bylo prokázáno a mezi účastníky je nesporné, že žalobce učinil opatření k omezení škod působených zvěří nad rámec uložený mu ustanovením § 5 odst. 1 vyhlášky č. 101/1996 Sb.; skutečnost, že tato opatření, u nichž je dána fikce přiměřenosti podle § 5 odst. 3 této vyhlášky, nezabránila vzniku škod zcela, je dána tím, že tyto škody s ohledem na charakter jejich vzniku lze pouze omezit a nelze jim zcela zabránit; okolnost, že se tato opatření ukáží být nedostatečně účinnými, nemá právní význam. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná jako nájemce a uživatel pozemku za škodu odpovídá v plném rozsahu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný postup při výpočtu škody podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. s tím, že tento předpis na ocenění škod zvěří nedopadá, protože ustanovení § 21 zákona č. 289/1995 Sb. (lesního zákona) a jeho § 2 a § 3 se vztahují na investiční, resp. stavební činnost, jíž dojde k dotčení lesa, a zmocnění k vydání předpisu o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody na lesích, uvedené v následném odstavci 4, nelze vztáhnout na škody způsobené zvěří. Dovolatelka dále zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů ve vztahu k přiměřenosti žalobcem provedených ochranných opatření proti poškozování porostů zvěří a k jejich účinnosti. Ustanovení § 5 odst. 3 vyhlášky č. 101/1996 Sb. stanoví, že opatření uvedená v odstavci 1 se považují za přiměřená, přičemž tento odstavec obsahuje celkem šest povinností. Žalovaná svoje tvrzení o tom, že žalobce neprovedl a neprovádí vůbec opatření, jmenovaná v citované vyhlášce, prokazovala též zápisem o jednání rozhodčí komise, kde je uvedeno, že žalobce plní pouze jednu šestinu povinností. Pokud tedy vlastník všechna přiměřená opatření neprovedl (§ 34 odst. 4 zákona č. 23/1962 Sb.), snižuje se náhrada škody podle míry jeho zavinění. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nerozlišil postavení vlastníka honebního pozemku, nájemce honebního pozemku a uživatele honitby, a nesouhlasí s jeho závěrem, že jako uživatel honitby byla povinna přiměřená opatření činit ona. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s výhradami dovolatelky k použití oceňovací vyhlášky č. 55/1999 Sb., která je běžně používána soudními znalci. Uvádí dále, že provedl všechna opatření k zabránění vzniku škod v dostatečném rozsahu, a to nad míru stanovenou vyhláškou č. 101/1996 Sb. Z právní úpravy přitom nelze dovodit, že by provedená opatření musela být také stoprocentně účinná, což z povahy věci ani není možné; žalobce přitom předmětná opatření provedl v dobré víře, že zamezí vzniku škod v co možná největším rozsahu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 146/1971 Sb., č. 96/1977 Sb., č. 143/1991 Sb., č. 270/1992 Sb., č. 289/1995 Sb., č. 166/1999 Sb. a č. 238/1999 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „zákon“), vlastník honebního pozemku může při přenechání pozemku do nájmu přenechat nájemci, který je československou fyzickou nebo československou právnickou osobou, do nájmu i právo myslivosti; podnájem práva myslivosti je zakázán. Podl