25 Cdo 1443/2025 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1443/2025-417 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobců: a) M. H. b) M. Š., c) J. D., d) L. H., e) M. H. a f) J. Z., všichni zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti žalované: Nemocnice Šumperk, a. s., IČO 47682795, se sídlem Nerudova 640/41, Šumperk, zastoupena doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 3, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 208 C 7/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 1. 2025, č. j. 69 Co 237/2024-399, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 69 Co 237/2024-399, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 8. 2024, č. j. 208 C 7/2021-356, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se každý z žalobců domáhal po žalované zaplacení 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 10. 11. 2020 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobci utrpěli v důsledku úmrtí jejich osoby blízké, paní M. H., narozené XY, zemřelé 25. 6. 2018, matky žalobců a) – e) a partnerky žalobce f), a to na základě závěru, že žalovaná sice porušila) povinnosti a její postup při léčbě paní H. (dále jen „pacientka“) na standardním oddělení interny ve dnech 6. 6. až 9. 6. 2018 nebyl tzv. lege artis, nelze však dovodit, že by k úmrtí pacientky nedošlo i při optimálně vedené léčbě, a to s 50% pravděpodobností. Nebyl tak s vysokou mírou pravděpodobnosti prokázán vztah příčinné souvislosti mezi pochybením a následkem, ani že by pochybení žalované bylo příčinou převažující. Tento závěr soudu se opírá o zjištění, že pacientka byla hospitalizována u žalované v době od 4. 6. 2018 do 25. 6. 2018, kdy zemřela. V době od 4. 6. do 6. 6. 2018 (kdy byla pacientka na jednotce intenzivní péče – dále jen „JIP“) a poté po jejím přeložení na oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní péče (dále jen „ARIP“) dne 9. 6. 2018 až do 25. 6. 2018, byla zdravotní péče poskytovaná žalovanou na náležité úrovní, tedy de lege artis. Problematická byla hospitalizace ve dnech 6. 6. až 9. 6. 2018 z toho důvodu, že již v době překladu pacientky z JIP na standardní oddělení interny její stav zůstával vážný a následně se zhoršoval, v průběhu pobytu na standardním oddělení sestry opakovaně upozorňovaly na nutnost intenzivního odsávání, nově se u pacientky objevila tachyfibrilace síní a na progresi klinického stavu při sepsi s plicním zánětem se zřejmě podílelo i umístění pacientky v horkém letním počasí na lůžko s přímým slunečním svitem na pokoji bez klimatizace. Jako nesprávný postup je nutno hodnotit předčasný překlad, resp. následné ponechání septické pacientky na standardním lůžku v situaci pokračující hyposaturace (později až cyanózy), kterou se nepodařilo zlepšit ani ordinovanou oxygenoterapií, při trvajícím silném zahlenění, kdy nutnost odsávání z dýchacích cest pacientky přesahovala možnosti standardní ošetřovatelské péče, při zhoršení kardiálních funkcí pacientky (tachyfibrilace) a konečně při progresi celkového vyčerpání pacientky, které bylo manifestováno mimo jiné zhoršeným stavem vědomí (zpomalené psychomotorické tempo). Pacientka procházela sepsí a vzhledem k celkově nepříznivému klinickému stavu měla být přeložena zpět na JIP nebo lépe na ARIP již dne 6. 6. nebo 7. 6., avšak nejpozději 8. 6. 2018. Kauzální léčba septické pneumonie podáváním antibiotik a kyslíku nevedla ke stabilizaci stavu pacientky a nebyla doplněna o adekvátní léčbu symptomatickou, na zhoršující se stav pacientky nebylo reagováno adekvátně a rozhodnutí o přeložení na ARIP přišlo pozdě. Zde se sice zdravotní stav pacientky upravil, avšak následně se i přes správný léčebný postup z neznámého důvodu opět zhoršil tak, že vedl k úmrtí. Soudy své skutkové závěry opřely především o znalecké dokazování a zdůraznily, že přestože ve dnech 6. 6. až 9. 6. 2018 nebyla péče žalované de lege artis, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované a úmrtím pacientky, neboť k jejímu úmrtí mohlo dojít i při optimálně vedené léčbě, a to s pravděpodobností 50 %. Existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující; nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé padesátiprocentní pravděpodobnosti vyléčení. Absentující příčinnou souvislost nelze překlenout odkazem žalobců na § 6 odst. 2 o. z. ani na ústavněprávní předpisy či mezinárodní smlouvy. K tzv. ztrátě šance, která je samostatně odškodnitelná ve vymezených případech, pak odvolací soud uvedl, že tento nárok nemajetkové povahy vzniká pouze samotnému pacientovi, nikoli osobám dalším, tedy druhotným obětem, jimiž byli žalobci. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřují v řešení tří otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V procesní rovině se dovolatelé táží, 1) zda je přípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (v této souvislosti odkazují na jinou interpretaci znaleckého posudku odvolacím soudem, aniž by tento důkaz zopakoval), 2) zda zakládá hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti a 3) zda platí, že míní-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění nalézacího soudu, je nutno aby důkazy zopakoval, a zjednal tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazů. Otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, formulují dovolatelé takto: 4) zda náleží právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva soudu, 5) zda, dovolují-li to výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu tento nárok posoudit, 6) zda je součástí soukromého života též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, 7) zda představuje zbavení šance na vyléčení blízké osoby zásah do soukromého života a do rodiny, 8) zda musí být ochrana ústavně zaručených práv praktická a účinná, a 9) zda musí být ochrana ústavně zaručeného práva na ochranu proti svévolnému zasahování do soukromého života a do rodiny praktická a účinná. V závěru dovolání pak dovolatelé provádí jakousi rekapitulaci svých myšlenek a formulují dalších šest otázek: 10) zda jsou obecné soudy povinny se podle § 132 o. s. ř. vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, 11) zda pokud se soudy se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, 12) zda s sebou přináší právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, nutně imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích, 13) zda je v oblasti trestního práva za zvlášť trýznivý způsob jednání pachatele považováno mj. vystavení oběti méně intenzivním, ale za to déle trvajícím duševním a fyzickým útrapám, např. při pozvolném udušení a 14) zda lze v oblasti občanského práva za zvlášť trýznivý způsob jednání škůdce považovat mj. omisivní jednání zdravotnického zařízení mající za následek vystavení poškozeného déletrvající hyposaturaci kyslíkem, vedoucí k cyanóze, a konečně zda lze v oblasti občanského práva za zvlášť trýznivý způsob jednání škůdce považovat mj. omisivní jednání zdravotnického zařízení mající za následek vystavení poškozeného déletrvající hyposaturaci kyslíkem, vedoucí až k cyanóze, navíc ještě v horkém letním počasí na lůžku s přímým slunečním svitem na pokoji bez klimatizace. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s