25 Cdo 1509/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1509/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 7. 2014 Spisová značka:25 Cdo 1509/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1509.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 420 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 7. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.10.2014IV.ÚS 3391/14JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto18.12.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1509/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) M. T., a b) J. T., obou zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Praha, Jugoslávská 12, proti žalované Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou, IČO 000 64 190, se sídlem Praha 4, Vídeňská 800, zastoupené JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem, se sídlem Praha 2, Apolinářská 6, za účasti Alianz pojišťovny, a. s., IČO: 471 15 971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 139/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012, č. j. 16 Co 414/2012-187, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení, žalobkyně ve výši 25.023,- Kč a žalobce ve výši 8.712,- Kč, k rukám JUDr. Jiřího Štaidla, advokáta, se sídlem Praha 2, Apolinářská 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, která jí vznikla v důsledku zánětlivé komplikace po operaci hrudníku v zařízení žalované, a to odškodnění bolesti ve výši 300.000,- Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 2.700.000,- Kč a náhrady účelně vynaložených nákladů na léky a regulační poplatky ve výši 11.991,- Kč. Žalobce požadoval náhradu nákladů spojených s léčbou žalobkyně, a to cestovného ve výši 72.012,- Kč a nákladů na osobní péči o žalobkyni ve výši 72.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č.j. 8 C 139/2010-152, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně postižená vrozenou deformací hrudního koše se za účelem nápravy tohoto stavu dne 5. 5. 2008 podrobila operaci v zařízení žalované. Před operací byla seznámena s možnými komplikacemi a riziky plánovaného zákroku (pooperační krvácení, infekce) a byla umístěna na tzv. septickém oddělení. Do domácího ošetřování byla propuštěna 16. 5. 2008. Následně se v operační ráně projevila infekce a dne 22. 5. 2008 byla žalobkyně opětovaně hospitalizována s rozvinutým zánětem, který se projevil vytvořením tzv. abscesu na hrudníku; v odebraných vzorcích byla nalezena fekální flora. Operace žalobkyně proběhla lege artis a bez komplikací, v rámci pooperační péče byla žalobkyni podávána analgetika a antibiotika, byla zajištěna prevence tromboembolické nemoci a prevence zánětlivé komplikace ve formě inhalace. Pooperační péče, stejně jako péče při následné hospitalizaci, byla provedena lege artis. Předoperační umístění žalobkyně na tzv. septické oddělení nemělo dle znalce Pešťála negativní vliv na její pooperační stav a z provedených důkazů plyne, že v rozhodné době byla na tomto oddělení prováděna dostatečná hygienická opatření. Jelikož v řízení nebylo prokázáno porušení právní povinnosti za strany žalované, ani shledána příčinná souvislost mezi umístěním žalobkyně na tzv. septické oddělení a rozvojem infekce v ráně, nejsou splněny předpoklady podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) pro vznik odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobkyně. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, č. j. 16 Co 414/2012-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně. V řízení nebylo prokázáno porušení jakékoli povinnosti ze strany žalované. Za protiprávní nelze považovat ani umístění žalobkyně v předoperační fázi na tzv. septické oddělení, neboť žádný právní předpis (ani vyhláška č. 195/2005 Sb.) neukládá bezpodmínečné uložení pacienta s operační indikací jako v případě žalobkyně na oddělení tzv. aseptické. Nadto znalec ve svém posudku i výpovědi vyloučil příčinnou souvislost mezi pobytem žalobkyně na septickém oddělení a vznikem infekce v ráně. Odkaz žalobců na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1919/08 shledal odvolací soud nepřípadným pro odlišnost skutkového stavu. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že se soudy při řešení právní otázky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (aniž však konkretizovali, v čem má rozpor spočívat). Vytýkají soudům obou stupňů, že se dostatečně nezabývaly otázkou dodržení povinností podle § 15 zákona č. 258/2000 Sb. a § 7 odst. 5 vyhlášky č. 195/2005 Sb. ze strany žalované. Namítají, že žalovaná uvedeným povinnostem nedostála, když žalobkyni před operací umístila na tzv. septické oddělení, neboť svým postupem (v rozporu se zákonným požadavkem) přispěla ke zvýšení rizika vzniku infekčního onemocnění; rovněž podle názoru znalce (dle znaleckého posudku i znalecké výpovědi) byl tento postup žalované „zjevně v hrubém rozporu“ s citovanými právními přepisy. Zpochybňují také závěr o dostatečnosti prováděných hygienických opatření. Akcentují, že souhlas žalobkyně s operačním zákrokem byl založen na předpokladu dodržování příslušných preventivních opatření. Odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 s tím, že pochybení žalované bylo jednoznačně prokázáno, a proto se i v posuzovaném případě uplatní názor o „neudržitelnosti požadavku na stoprocentní prokázání příčinné souvislosti“ v případě škody na zdraví pacienta vzniklé pochybením lékaře. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle žalované nesplňuje dovolání žalobců předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a proto by mělo být odmítnuto. Pro případ, že by Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným, uvádí ve svém vyjádření argumenty k jednotlivým dovolacím námitkám. Zejména uvádí, že se soudy dostatečně zabývaly otázkou kvality poskytnuté léčebné péče, zcela správně dospěly k závěru, že byla v souladu s příslušnými právními předpisy i dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis) a že žalovaná učinila dostatečná hygienická opatření k zabránění vzniku infekcí. Namítá, že tvrzení dovolatelů nemají oporu v provedených důkazech, především ve znaleckém posudku. Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, považuje za nepřípadný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl jako nedůvodné. Jelikož bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno 11. 12. 2012, posoudil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobců – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo ro