25 Cdo 1600/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1600/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1600/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1600.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 234c odst. 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 5. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1235/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1600/2020-362 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) M. M., narozený XY, a b) H. V., narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti žalované: FTV Prima, spol. s r.o., IČO 48115908, se sídlem Vinohradská 3217/167, 100 00 Praha 10, zastoupená Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 935/13, 110 00 Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 66/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, č. j. 3 Co 148/2018-331, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Ludmily Kutějové. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 32 C 66/2013-268, vydaným poté, kdy jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 21. 11. 2016, č. j. 32 C 66/2013-215, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 Co 12/2017-237, uložil žalované zaplatit každému z žalobců 100 000 Kč (výroky I a III); zamítl žalobu co do zaplacení dalších 400 000 Kč každému z žalobců (výroky II a IV); zamítl ji i v nároku na uložení povinnosti uveřejnit na žalovanou provozovaném programu Prima Family v hlavní zpravodajské relaci od 18.55 hodin (Zprávy FTV Prima) omluvu ve znění: „XY“ a to tak, že tuto omluvu přečte moderátor dotčené relace (výrok V); a rovněž v nároku na uložení povinnosti uveřejnit na programu Prima Family v relaci Krimi zprávy omluvu ve znění: „XY“ a to tak, že tuto omluvu přečte moderátor dotčené relace, a současně bude v rámci úvodních upoutávek na následně vysílané reportáže v tomto vydání pořadu uveřejněna slovní i obrazová upoutávka na uveřejnění této omluvy s textem „XY“ (výrok VI); konečně žalobu zamítl i v nároku na uveřejnění omluvy na programu Prima Family v relaci Krimi Plus ve znění: „XY“ a to tak, že tuto omluvu přečte moderátor dotčené relace, a současně bude v rámci úvodních upoutávek na následně vysílané reportáže v tomto vydání pořadu uveřejněna slovní i obrazová upoutávka na uveřejnění této omluvy s textem „XY“ (výrok VII); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII). Rozhodl tak o žalobě na odčinění nemajetkové újmy, jež měla být žalobcům způsobena odvysíláním reportáží informujících o trestní věci, v níž jako jeden z obviněných figuroval syn žalobce a), a tedy nevlastní syn žalobkyně b), A. M. Vyšel ze zjištění, že ve dnech XY odvysílala žalovaná v jednotlivých relacích (Zprávy FTV Prima, Krimi zprávy a Krimi plus a upoutávkách na ně) na programu Prima Family reportáže o tom, že policie stíhá skupinu osob za krácení daně z přidané hodnoty, přičemž škoda měla dosahovat 1,25 miliardy. V těchto reportážích bylo vždy uváděno, že jedním ze stíhaných je A. M., syn žalobce a) a nevlastní syn žalobkyně b). Soud věc posoudil podle § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále též jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobců došlo ve značné míře, neboť v různých relacích byla opakovaně uváděna jména žalobců v souvislosti s obviněním A. M. a dalších osob ze závažné trestné činnosti. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97 dovodil, že opakované uvádění jmen mediálně známých žalobců nebylo motivováno snahou poškodit je, ale přilákat diváka k obrazovce a učinit relaci co nejpoutavější, v důsledku čehož byli žalobci vystaveni neúměrnému tlaku a negativnímu zájmu o své osoby. Za nevhodné označil soud rovněž chování kameramana před domem žalobců. Každému z žalobců přiznal částku 100 000 Kč, již považoval za přiměřené odčinění způsobené újmy nejen s ohledem na rozsah zásahu, ale i z důvodů preventivních. Uveřejnění požadovaných omluv soud za přiměřenou satisfakci nepovažoval nejen vzhledem k časovému odstupu, ale i s ohledem na to, že uveřejnění jmen žalobců v dané spojitosti by bylo kontraproduktivní. K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 3 Co 148/2018-331, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé (výrocích II, IV, V, VI a VII), změnil jej ve vyhovujících výrocích (I a III) tak, že žalobu na zaplacení 100 000 Kč každému z žalobců zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování dokazování spornými reportážemi se neztotožnil s jeho právním posouzením ohledně zásahu do osobnostních práv žalobců. Podstatou reportáží je referování o skutečnosti, že bylo zahájeno trestní stíhání několika osob, mezi nimiž je i A. M., syn žalobce a) a nevlastní syn žalobkyně b). Tyto skutečnosti jsou pravdivé a z nich vychází hodnotové úsudky v reportážích publikované. S odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu odvolací soud uzavřel, že v předmětných reportážích nedošlo k bezdůvodnému zdůrazňování faktu rodinné vazby mezi A. M. a žalobci, tato vazba je pouze konstatována, aniž by se žalobci v důsledku toto stali dominantními osobami zmiňovanými v souvislosti s trestním stíháním syna žalobce a). Nelze dovodit, že byl vyvoláván dojem o souvislosti mezi žalobci a trestnou činností, o níž reportáže informují. Nedošlo tak k překročení mezí věcné a konkrétní kritiky, neboť reportáže vycházejí z pravdivých informací, z nichž vyvozují odpovídající hodnotící úsudky co do obsahu i formy, neboť neobsahují žádné vulgární či jiné výrazy, které by již ze své podstaty byly objektivně difamační povahy. Přihlédl i k tomu, že žalobci jsou osobami veřejného zájmu a jako takoví jsou povinni snášet větší míru kritiky. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalované nebylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců. Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tyto otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Namítají, že otázku, zda došlo k porušení osobnostních práv obviněného syna žalobce a) v souvislosti s uveřejněním jeho osobních údajů a podoby na počátku trestního stíhání, včetně rodinných vazeb na oba žalobce a v důsledku toho k porušení osobnostních práv žalobců, posoudil soud v rozporu s judikaturou (rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 5A 138/2014 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 304/2017) vztahující se k výkladu § 8d zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, (dále jen „trestní řád"). Při posuzování způsobu, jakým bylo informováno o aktuálním trestním řízení, se soudy odchýlily od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 171/12, a navíc nebylo k této otázce provedeno žádné dokazování. V reportážích v různých pořadech (Zpravodajství, Krimi zprávy, Krimi plus a v upoutávkách na ně) byla opakovaně (nadbytečně) uváděna rodinná vazba obviněného syna žalobce a) na žalobce, opakovány stejné záběry, z nichž některé byly pořízeny v rozporu s novinářskou etikou a proti vůli žalobců. Došlo tak k neúměrnému zdůrazňování osobních vazeb jednoho z obviněných na žalobce, jejich pronásledování, vynucování si vyjádření, zasahování do soukromí, zneužití vysílacího média k napadání žalobce a) a o kauze bylo referováno jako o kauze syna žalobce a), ačkoli bylo obviněno osm osob. Tím byla ve vztahu k A. M. porušena zásada presumpce neviny a informace o jeho totožnosti se staly předmětem nelegálního a nepřípustného poskytování informací některým médiím ze strany policie. Od ustálené rozhodovací praxe se soud podle dovolatelů dále odchýlil i při řešení otázky rozlišení skutkových tvrzení a hodnotových soudů (odkazují na jednotlivé výroky redaktorů v reportážích) a zda kritika žalobce a) [v dovolání opakovaně nesprávně uváděno „žalobce b)“] je oprávněná (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, 30 Cdo 996/2007, 30 Cdo 3567/2010, 30 Cdo 2455