25 Cdo 1714/2003 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1714/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce O. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, pro doručování: Vojenský úřad pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o zaplacení částky 135.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. Zn. 17 C 60/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2003, č. j. 19 Co 65/2003-33, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, č. j. 17 C 60/2002-18, zamítl žalobu na zaplacení částky 135.000,- Kč, požadované na náhradě za ztrátu na výdělku za 10 měsíců výkonu trestu odnětí svobody, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13. 2. 1963, sp. zn. T 27/63, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, který vykonal v době od 22. 1. 1963 do 20. 1. 1965. V rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. byl usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, při nezměněném výroku o vině zrušen výrok o trestu původního odsuzujícího rozsudku a následně rozsudkem tohoto soudu ze dne 30. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, byl žalobci stanoven nový trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 1 roku. V této trestní věci pak byla povolena obnova řízení a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 6 T 244/2000, byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu. Žalobci bylo vyplaceno odškodnění podle § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. v r. 1992 ve výši 37.430,- Kč a v roce 2001 ve výši 26.680,- Kč, z toho na ztrátě na výdělku po 2.500,- Kč měsíčně za 24 měsíců jeho věznění. Nároky žalobce na další částky, které dovozoval z výše průměrné mzdy v roce 2001, odmítla žalovaná uspokojit. Soud věc posoudil podle zákona č. 119/1990 Sb., ustanovení § 23 tohoto zákona neshledal protiústavním, a vzhledem k tomu, že žalobce byl již podle tohoto zákona plně odškodněn, uzavřel, že další nárok nad rámec tohoto zákona mu nenáleží. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 19 Co 65/2003-33, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak vzhledem k tomu, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody poté, co byl na základě obnovy řízení zproštěn obžaloby podle ust. § 226 písm. b) trestního řádu, odvolací soud uvedl, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je třeba posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. a nikoliv dle zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce uplatnil nárok na odškodnění za období 10 měsíců výkonu trestu odnětí svobody, jež vyplývají z rozdílu mezi rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, jímž mu byl stanoven trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2001, jímž byl žalobce v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Protože trest byl žalobci uložen pouze podmíněný a nejednalo se o trest, který by žalobce vykonal, nemůže mu ani podle § 6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. příslušet náhrada škody. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda na občana, který byl v původním řízení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a poté v rehabilitačním řízení ve stejné věci k trestu podmíněnému, se má pohlížet jako na osobu, která trest vykonala, či nikoli. Namítá, že ačkoli byl v rehabilitačním řízení odsouzen k trestu podmíněně odloženému, nelze tvrdit, že by trest nevykonal, neboť ve skutečnosti jej vykonal již dávno v letech 1963-1967. Za těchto deset měsíců nebyl odškodněn v roce 1991, nýbrž až po úplné rehabilitaci v roce 2000. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dále v otázce, zda ten, kdo byl částečně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. a později dosáhl úplné rehabilitace cestou obnovy řízení, má být dodatečně odškodněn podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle jiných předpisů. Pokud by měl být odškodněn podle zákona č. 119/1990 Sb., pak namítá protiústavnost ust. § 23 odst. 1 tohoto zákona a navrhuje věc předložit Ústavnímu soudu, a jestliže se zákon č. 119/1990 Sb. na jeho případ nevztahuje, je rozsudek odvolacího soudu vadný v tom, že jako odškodnění ztráty na výdělku akceptuje částku 2.500,- Kč měsíčně, což není v roce 2001 ani polovina minimální mzdy. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z tohoto hlediska má napadené rozhodnutí zásadní význam v právním posouzení nároku rehabilitovaného na odškodnění ztráty na výdělku, jestliže původně uložený trest odnětí svobody vykonal a v rehabilitačním řízení mu byl stanoven nový trest odnětí svobody, podmíněně odložený, jež vykonán nebyl, a na základě povolené obnovy řízení byl následně zproštěn obžaloby. V ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jsou pod písmeny a) až e) uvedeny náhrady, které jsou zejména zahrnuty v nároku na odškodnění. Podle § 23 odst. 3, věty první, zákona č. 119/1990 Sb. odškodnění v plném rozsahu se poskytuje jen tehdy, bylo-li odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu druhého nebo pátého anebo takové rozhodnutí bylo zcela zrušeno podle oddílu třetího a poškozený byl zproštěn obžaloby. Podle věty druhé tohoto ustanovení, dojde-li jen k částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí, poskytne se odškodnění jen se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými. Jak vyplývá z výsledků řízení, žalobce v době od 22. 1. 1963 do 20. 1. 1965 vykonal trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13. 2. 1963, sp. zn. T 27/63 . Usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, mu byl při nezměněném výroku o vině uložen nový trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 1 roku. V rehabilitačním řízení došlo tedy jen k částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí (ve výroku o trestu). Trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na určitou zkušební dobu, není samostatným druhem trestu, odlišným od nepodmíněně uloženého trestu odnětí svobody (srov. § 27 trestního zákona). Rozdíl mezi trestem vykonaným a trestem nově stanoveným v rámci jednoho druhu trestu nespočívá jen v jeho výměře. Výměra trestu odnětí svobody určuje délku trestu, tedy jeho rozsah pouze z časového hlediska, nevypovídá však nic o tom, zda a v jaké intenzitě omezuje stanovený trest osobní svobodu člověka. Přitom výrok o tom, že byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu, a popřípadě, na jaké podmínky je vázán, je součástí výroku o trestu, obsaženého v odsuzujícím rozsudku (srov. § 122 trestního řádu). Při srovnání trestů pro účely odškodnění podle ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb. nejde tedy jen o srovnání druhu a výměry trestu vykonaného a nově stanoveného, ale i o stránku kvalitativní, tj. zda