25 Cdo 1883/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1883/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1883/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1883.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1883/2022-303 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. Ch. P., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jandova 185/6, Praha 9, proti žalovanému: P. O., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 137/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 91 Co 45/2021, 91 Co 246/2021-254, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2022, č. j. 91 Co 45/2021, 91 Co 246/2021-273, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.227 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Štůska, LL.M., Ph.D. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 23 C 137/2018-179, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 23 C 137/2018-220, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 156.769 Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným (výrok I), zamítl žalobu ohledně 92.605 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III, IV). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 91 Co 45/2021, 91 Co 246/2021-254, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2022, č. j. 91 Co 45/2021, 91 Co 246/2021-273, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 72.623 Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným, jinak jej ohledně 19.982 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky II a III). Rozhodl tak o nárocích žalobkyně na náhradu bolesti a ušlého zisku, které jí měly vzniknout tím, že dne 2. 8. 2017 žalovaný jako řidič vozidla taxislužby, poté co mu v opilosti sdělila, že mu za přepravu nezaplatí, žalobkyni z vozidla vytáhl a fyzicky ji napadl tak, že jí způsobil četná zranění (zejména v oblasti hlavy), pro které byla hospitalizována po dobu 6 dnů. Soudní znalkyně ohodnotila bolestné 820 body (226.229,80 Kč) s tím, že opilost žalobkyně neměla na rozsah zranění vliv. Podle kamerového záznamu byl žalovaný velmi agresivní, žalobkyni fyzicky napadal opakovaně a zcela nepřiměřeným způsobem, proto není podle odvolacího soudu na místě snižovat povinnost k náhradě bolestného o 10 %, jak učinil soud prvního stupně. Ten dále postupoval nesprávně, když na nárok žalobkyně na náhradu za bolest započetl částku 50.000 Kč, která byla v průběhu řízení žalobkyni vyplacena Ministerstvem spravedlnosti jako peněžitá pomoc oběti trestného činu [v paušální výši podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 28 odst. 1 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů], ačkoli žalobkyně bezodkladně po obdržení peněžité pomoci soudu sdělila, že si peněžitou pomoc započetla na svůj nárok na náhradu nemajetkové (psychické) újmy, který též uplatnila u soudu, a v tomto rozsahu vzala žalobu zpět. Ohledně nároku na náhradu ušlého zisku (19.982 Kč) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala jeho vznik. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 o. s. ř. pro otázky doposud dovolacím soudem neřešené a otázky vyřešené odvolacím soudem odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Otázky formuloval takto: Zda může odvolací soud obejít příkaz zopakovat všechny dosud provedené důkazy, pokud má za to, že na jejich základě lze dospět k opačným závěrům ve smyslu ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. Zda může odvolací soud ignorovat procesní situaci, kdy prvostupňový soud opakovaně vyzýval žalobkyni ve smyslu ust. § 118a, § 119 o. s. ř., aby doplnila skutková tvrzení ohledně té části žalobního návrhu, kterou se domáhala náhrady tvrzené nemajetkové újmy a jednak ohledně tvrzené škody na ušlém zisku, žalobkyně však ani přes opakovaná poučení a výzvy k doplnění neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně jí tvrzené nemajetkové újmy, a jednak ohledně tvrzené škody na ušlém zisku. Zda může žalobkyně parazitovat na tom, že zamlčela skutečnost, že byla odškodněna Ministerstvem spravedlnosti, a zda toto zamlčení může být přičítáno k tíži žalovaného. Zda Ministerstvo spravedlnosti zálohu na odškodnění poskytovalo pouze s ohledem k doložené újmě na bolestném a ztížení společenského uplatnění či nikoli. Zda by žalobkyni bylo přiznáno plnění, pokud by je požadovala z titulu nemajetkové újmy či ušlého zisku. Zda, pokud se trestní rozsudek zabývá toliko skutkovou podstatou trestného činu, nikoli úmyslem způsobit škodu, se může odvolací soud cítit vázán trestním rozsudkem; zvláště pokud majetková újma není předmětem dokazování ani u základní, ani u kvalifikované podstaty trestného činu, naopak, u kvalifikované podstaty trestného činu postačí zavinění nedbalostní. Žalovaný rekapituluje průběh dosavadního řízení, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a namítá, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně nemajetkové újmy a ušlého zisku. Skutečnost, že byla žalobkyně odškodněna Ministerstvem spravedlnosti, což v řízení zamlčela, nemůže být přičítána k tíži žalovaného, Ministerstvo spravedlnosti zálohu na odškodnění poskytovalo pouze s ohledem k doložené újmě na bolestném a ztížení společenského uplatnění. Podle žalovaného nelze vycházet z trestního rozsudku, který se zabývá toliko skutkovou podstatou trestného činu, nikoli úmyslem způsobit škodu (navíc z chování žalovaného, který po pádu žalobkyně na zem zavolal rychlou záchrannou službu, je úmysl ve vztahu k újmě na zdraví žalobkyně vyloučen). Občanský zákoník za stěžejní pro výklad právního jednání považuje zjištění skutečného úmyslu jednajících stran. V této souvislosti žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a 25 Cdo 2216/2019 a namítá, že žalobkyně tím, že pouze odkazovala na závěry trestního rozsudku, zcela zjevně neunesla břemeno tvrzení, tím méně břemeno důkazní. Podle žalovaného odvolací soud nepřípustně obešel příkaz zopakovat všechny dosud provedené důkazy, pokud měl za to, že na jejich základě lze dospět k opačným závěrům než soud prvého stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (s odůvodněním, že jeho majetková situace neumožňuje jednorázově uhradit odvolacím soudem uloženou povinnost) a dále aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaným vymezené otázky nezakládají přípustnost dovolání, neboť již byly zodpovězeny dřívější judikaturou nebo samotným odvolacím soudem. Některé z námitek vznášel žalovaný již v předchozích podáních a odvolací soud se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze d