Nejvyšší soud 25 Cdo 2172/2025 – Žalobě pro zmatečnost

Žalobci se v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 169/2020 domáhali po žalované zaplacení 93 970 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 7. 2020 do zaplacení. V průběhu řízení žalobci vzali žalobu co do jistiny zpět, neboť žalovaná dobrovolně žalovanou částku uhradila. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, č. j. 23 C 169/2020-110, zastavil řízení co do jistiny, zamítl žalobu co do příslušenství pohledávky a rozhodl o nákladech řízení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2022, č. j. 21 Co 182/2022-138, odmítl podle § 202 odst. 2 o. s. ř., s odůvodněním, že směřuje proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč. Na základě žaloby pro zmatečnost podané žalobci Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2023, č. j. 21 Co 182/2022-166, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil s tím, že pro účely aplikace § 202 odst. 2 o. s. ř. je rozhodný předmět řízení v době vyhlášení rozsudku, který zahrnoval i jistinu, ve vztahu k níž soud prvního stupně řízení rozsudkem zastavil. Po vrácení věci odvolacímu soudu Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. 21 Co 182/2022-178, potvrdil rozsudek č. j. 23 C 169/2020-110 ve výroku o zastavení řízení ve vztahu k jistině, zamítavý výrok o příslušenství a výrok o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 1. 2024, č. j. 23 C 169/2020-209, v řízení, jehož předmětem zůstal již jen kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8 704,45 Kč, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 24. 4. 2024, č. j. 21 Co 119/2024-229, Městský soud v Praze odvolání žalobců odmítl s tím, že podle § 202 odst. 2 o. s. ř. směřuje odvolání proti rozsudku, kterým soud prvního stupně rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč. Toto usnesení žalobci napadli znovu žalobou pro zmatečnost, neboť opakovaně nesouhlasili s aplikací § 202 odst. 2 o. s. ř. Městský soud v Praze však žalobu pro zmatečnost usnesením ze dne 1. 10. 2024, č. j. 21 Co 119/2024-280, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že nyní již předmětem řízení není jistina, ale pouze kapitalizované úroky z prodlení, které nedosahují limitu 10 000 Kč. Na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení žalobců soudem prvního stupně o možnosti podat odvolání. Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným usnesením ze dne 20. 2. 2025, č. j. 4 Co 113/2024-309, (původně nesprávně označeným jako 4 Co 113/2024-237) usnesení Městského soudu v Praze potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se závěrem Městského soudu v Praze o bagatelnosti sporu. Doplnil, že odkaz žalobců na nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1368/20, není přiléhavý, neboť v nyní projednávané věci soud prvního stupně vyměřil soudní poplatek za podané odvolání toliko ve výši 1 000 Kč, tj. z částky 8 704,45 Kč, nikoli z původní hodnoty předmětu sporu.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena, resp. která má být posouzena jinak. Žalobci jsou přesvědčeni, že odvolací soud neměl jejich odvolání pro bagatelnost odmítnout, neboť se jedná o spotřebitelský spor s přesahem do práva Evropské unie (a v této souvislosti se podle žalobců dokonce dopustily soudy v původním nalézacím řízení pochybení, když se neobrátily na Soudní dvůr Evropské unie) a skutkový základ sporu, jakož i podstata právního posouzení, se týká i původní částky zahrnující jistinu. Navíc Městský soud v Praze na základě první žaloby pro zmatečnost nejdříve možnost podat odvolání připustil, aby následně při podání druhé žaloby pro zmatečnost možnost odvolání pro bagatelnost odmítl. Odvolací soud rovněž pochybil, nevzal-li v úvahu legitimní očekávání žalobců, které u nich soud prvního stupně vyvolal opakovaným poučením o možnosti podat odvolání proti jeho rozsudkům. Proto bylo odmítnutí jejich odvolání věcně nesprávné a zatíženo zmatečnostní vadou, pro kterou měly soudy jejich žalobě pro zmatečnost vyhovět. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze ve věci žaloby pro zmatečnost, jakož i usnesení Městského soudu v Praze, kterým odmítl odvolání žalobců pro bagatelnost, a uložil Městskému soudu v Praze, aby o podaném odvolání rozhodl, popř. aby zrušil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Alternativně navrhli, aby dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze ve věci žaloby pro zmatečnost změnil tak, že se žalobě pro zmatečnost vyhovuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

Pro posouzení přípustnosti odvolání je rozhodná výše požadovaného plnění v době vyhlášení rozsudku (tedy to, o jaké částce soud rozsudkem rozhodl). Při určení výše plnění se nepřihlíží k příslušenství pohledávky, tj. k úrokům, úrokům z prodlení, nebo nákladům spojeným s uplatněním pohledávky, včetně nákladů řízení. Pro přípustnost odvolání podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není významné, v jakém rozsahu soud prvního stupně žalobě vyhověl, popřípadě, že ji zcela zamítl. Je-li předmětem řízení jen příslušenství pohledávky, bude pro posouzení přípustnosti odvolání rozhodující, zda kapitalizovaná částka převyšuje 10 000 Kč. Je-li rozhodováno o příslušenství pohledávky na dobu do zaplacení jistiny (jež dosud nebyla uhrazena), nelze hranici vedoucí k uplatnění limitu (výjimky) dle § 202 odst. 2 o. s. ř. určit a v takovém případě bude odvolání přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2983/2006, publikované pod č. 78/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože jistina byla žalobci uhrazena a v této části bylo již pravomocně rozhodnuto o zastavení řízení, a předmětem řízení zůstalo pouze kapitalizované příslušenství pohledávky nedosahující hranice 10 000 Kč, bylo odvolání proti rozsudku, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval výlučně o příslušenství a náhradě nákladů řízení, nepřípustné. Skutečnost, že soud prvního stupně poučil účastníky o možnosti podat odvolání nesprávně, nemá vliv na přípustnost, resp. nepřípustnost, odvolání (srov. nález Ústavní soud ze dne 2. 4.2015, sp. zn. II. ÚS 2096/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Legitimní očekávání žalobců nemohlo založit ani předchozí rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, neboť v době vyhlášení v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně bylo předmětem řízení nejen příslušenství (úrok), ale též samotná pohledávka (přesahující limit 10 000 Kč), ve vztahu k níž soud prvního stupně řízení zastavoval. Naproti tomu v nyní posuzovaném případě bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč. Dovolací soud se ztotožňuje s posouzením odvolacího soudu i ohledně nepřiléhavosti žalobci odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1368/20. V něm Ústavní soud vyslovil, že opravný prostředek nemůže být odmítnut jako bagatelní, byl-li současně vyměřen soudní poplatek z částky přesahující tuto hranici. V projednávané věci však soud při vyměření soudního poplatku za odvolání vyšel z hodnoty sporu, tedy z kapitalizovaného úroku ve výši 8 704,45 Kč, a soudní poplatek stanovil ve výši 1 000 Kč.

Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud ze shora popsaných důvodů dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).