25 Cdo 2252/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2252/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2010 Spisová značka:25 Cdo 2252/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2252.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Stavební řízení Dotčené předpisy:§ 18 předpisu č. 82/1998Sb. § 76, 82, 83 předpisu č. 50/1976Sb. § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 4. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.         25 Cdo 2252/2007ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Ing. J. M., a b) PaedDr. M. M., obou zastoupených JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 1/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 19 Co 450/2006-172, takto: I. Dovolání žalobce a) se zamítá. II. Dovolání žalobkyně b) se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                                 O d ů v o d n ě n í : Žalobci a Hotel s. r. o. (původní třetí žalobce) se domáhali po žalovaném státu náhrady škody vzniklé tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu přišli o možnost daňově odepisovat dlouhodobý majetek (penzion Regina). Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 6. 2006, č. j. 9 C 1/2003-152, uložil žalované povinnost zaplatit prvnímu žalobci 200.000,- Kč, zamítl žalobu ohledně částek 400.000,- Kč ve vztahu k oběma žalobcům a 700.000,- Kč ve vztahu k Hotelu s. r. o. a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, Hotelem s. r. o. a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím stavebního úřadu Obvodního úřadu v Praze 10 (dále též jen „stavební úřad“) ze dne 5. 11. 1996 ve spojení s rozhodnutím Odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 4. 1997, s právní mocí ke dni 9. 4. 1997, bylo žalobcům vydáno stavební povolení na stavbu „Penzion Regina“; stavební úřad rozhodnutím ze dne 4. 6. 1997, s právní mocí k 11. 6. 1997, povolil změnu nedokončené stavby v rozsahu tam uvedeném, poté rozhodnutím ze dne 18. 11. 1997 nařídil obnovu řízení s odůvodněním, že k řízení o stavebním povolení nebyli přizváni majitelé sousedních nemovitostí. Rozhodnutím Odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 31. 3. 1999 bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 10. 1998, kterým bylo žalobcům vydáno dodatečné povolení stavby v nejasně vymezeném rozsahu změn původního stavebního povolení a souhlas s jejím užíváním za tam stanovených podmínek, a změněno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 5. 8. 1998 tak, že žádost žalobců ze dne 5. 5. 1997 o povolení změny stavby před jejím dokončením se zamítá. Dne 15. 6. 1998 požádali žalobci stavební úřad o povolení předčasného užívání stavby, neboť penzion je již připraven k užívání a jeho neužíváním jim vznikají finanční ztráty. Předčasné užívání stavby bylo žalobcům povoleno až rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 20. 7. 2001, které nabylo právní moci dne 25. 7. 2001. Dne 28. 9. 1999 bylo zahájeno řízení o odstranění nepovolených změn stavby; stavební úřad rozhodnutími ze dne 5. 5. 2004 a ze dne 15. 3. 2006 dodatečně povolil změnu stavby v rozsahu původně žádaného povolení změn. Podle znaleckého posudku Ing. V. Š. ze dne 20. 7. 2005 odpovídá stavba změnám povoleným v roce 1997, resp. vyvolaným v průběhu výstavby. Stavba byla dokončena v březnu 1998 před zrušením všech rozhodnutí a dodatků následujících po stavebním povolení. Podle znaleckého posudku Mgr. T. M. nejsou v účetnictví žalobců v roce 1998 vykázány žádné příjmy a v letech 1999 a 2000 nebyly prováděny daňové odpisy. Soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen „zákon“/, a dospěl k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu, tj. nesplněním povinnosti vydat rozhodnutí o předčasném užívání stavby ve lhůtách podle § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2000, a vznikem škody na straně prvního žalobce, kterému tak nebylo umožněno, aby daňově odpisoval předmětnou nemovitost za roky 1999 a 2000, je dána příčinná souvislost. Naopak správní pokuta byla podle soudu uložena za jednoznačně prokázané porušení práva, tj. za nepovolené užívání stavby před jejím dokončením.   K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2006, č. j. 19 Co 450/2006-172, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, změnil jej i ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o vrácení záloh na znalečném žalobcům. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že stavba penzionu nikdy nebyla zkolaudována, rozhodnutí ze dne 23. 10. 1998 obsahující souhlas stavebního úřadu s předčasným užíváním stavby nikdy nenabylo právní moci, protože bylo z podnětu řádného opravného prostředku dne 31. 3. 1999 zrušeno nadřízeným orgánem (odborem výstavby Magistrátu hl. m. Prahy), takže je nutno dovodit, že nepravomocné rozhodnutí z 23. 10. 1998 prvního žalobce neopravňovalo, aby nemovitost začal užívat (stavební povolení jej opravňovalo pouze stavět, nikoli užívat). Podle závěrů znaleckého posudku Mgr. T. M. bylo přitom kolaudační rozhodnutí, popř. rozhodnutí o dočasném užívání stavby, předpokladem pro daňové odpisy. Pokud tedy první žalobce přes chybějící pravomocné rozhodnutí o kolaudaci či o předčasném užívání stavby uzavřel nájemní smlouvu a na jejím podkladě získával příjmy, není tento postup v souladu se zákonem a prvního žalobce nemohou omlouvat ani jakékoli finanční problémy. Proto mu žádná škoda ve formě neuplatněných daňových odpisů vzniknout nemohla, neboť na ně neměl při svém protiprávním postupu nárok. Za příčinu nezískání rozhodnutí o kolaudaci či o předčasném užívání stavby a vzniku tvrzené škody tak nelze považovat nečinnost stavebního úřadu, nýbrž tu skutečnost, že žalobce nepostavil stavbu penzionu ani podle původního stavebního povolení, ale ani podle rozhodnutí o změně nedokončené stavby, aniž by tímto postupem pouze odstraňoval možnost vzniku škody prováděním zabezpečovacích prací na stavbě (změny se totiž týkaly rozšiřujícího dispozičního uspořádání stavby). Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Nesprávné právní posouzení spatřují v závěru odvolacího soudu, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 10. 1998, č. j. 22408/98/OST/stav/Nik, bylo rozhodnutím o předčasném užívání stavby podle § 83 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), když ve skutečnosti se jednalo o rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a souhlas s užíváním stavby podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona; dále v závěru, že na daňové odpisy neměl první žalobce při svém protiprávním postupu nárok, když i znalec potvrdil možnost těchto odpisů na základě úředního souhlasu s užíváním stavby. Žalobci dále tvrdí, že od června 1998 do 20. 7. 2001 (kdy bylo po třech letech vydáno povolení podle § 83 stavebního zákona) tím, že stavbu postavenou na základě pravomocného stavebního povolení a povolení změn (pouze s minimálními běžnými odchylkami vzniklými v průběhu výstavby) užívali, pouze odvraceli podstatně vyšší škodu, která by v případě neprovozování penzionu a čekání na povolení vznikla (první žalobce tím, že nemohl uplatnit v období od roku 1998 do července roku 2001 daňové odpisy z důvodu, že stavební úřad zůstával nečinný, utrpěl újmu minimálně ve výši těchto odpisů). Dále namítají, že stavěli podle rozhodnutí, která považovali za platná, jednali tak v dobré víře až do dokončení stavby v březnu 1998, takže jestliže poté došlo ke zrušení rozhodnutí o povolení změn stavby ze dne 4. 6. 1997 po nařízení obnovy řízení, nestalo se tak v příčinné souvislosti s jednáním žalobců; nelze klást k tíži žalobců,