25 Cdo 234/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 234/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2009 Spisová značka:25 Cdo 234/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.234.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 6 předpisu č. 102/1963Sb. § 8 předpisu č. 102/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 234/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Č. s. r., J. ú. s., zastoupený advokátem, proti žalovaným: 1) V. S., a 2) O. S., oba zastoupeni advokátem, o zaplacení 202.550,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 51/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2006, č. j. 7 Co 1554/2006-146, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.300,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal náhrady škody, způsobené činností žalovaných při provádění zemních prací na jejich pozemku, při nichž došlo k zasypání kanalizační šachty a k vytékání odpadních vod do potoka Ř. a řeky N., v důsledku čehož uhynuly ryby v rybářském revíru žalobce; žalovaná částka představuje skutečnou škodu vyjádřenou hodnotou uhynulých ryb specifikovaných podle věkových kategorií a druhů. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 1. 2006, č. j. 7 Co 2661/2005-86, zrušil rozsudek ze dne 8. 9. 2005, č. j. 6 C 51/2005-61, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky 202.550,- Kč, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že mezi porušením § 23 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), ze strany prvního žalovaného a vznikem škody spočívající v úhynu ryb existuje příčinná souvislost a že v dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat výší škody a odpovědností druhé žalované. Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č. j. 6 C 51/2005-110, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 6. 2003 prováděl J. C. na pokyn prvního žalovaného (druhá žalovaná o odklizovacích pracích nevěděla) rozhrnování skládky radlicí bagru na pozemku parc. č. 357/13 v k. ú. J. H. patřícím do společného jmění žalovaných manželů, bagrováním došlo k zasypání šachty kanalizačního sběrače, která se stala neprůchodnou, proto odtud následně vytékaly odpadní vody mimo kanalizaci do potoka Ř. a řeky N. a v důsledku kontaminace toků došlo k úhynu ryb v rybářském revíru s rybářským právem žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaný porušil povinnost stanovenou v § 23 odst. 5 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích vyžádat si písemný souhlas k činnostem, které by mohly ohrozit technický stav kanalizační stoky, v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním došlo k úhynu ryb, přičemž není podstatné, že kanalizační šachta nebyla uvedena v situačním nákresu. Podmínky odpovědnosti podle § 420 odst. 2 obč. zák. by byly splněny u prvního žalovaného, nikoli též u druhé žalované, neboť závazek z titulu odpovědnosti za škodu nenáleží do společného jmění manželů. Soud prvního stupně dovodil nedostatek aktivní legitimace žalobce, který není fakticky osobou poškozenou. Ke škodě došlo nejpozději dne 1. 7. 2003, kdy byly odloveny poslední uhynulé ryby, nárok je proto třeba posuzovat podle zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, který byl účinný do 31. 3. 2004 a podle jehož ustanovení § 6 se žalobce stává vlastníkem ryb až jejich ulovením; neulovené ryby žijící v tekoucích vodách (jako je mimopstruhový rybářský revír N.), jak dovodila právní teorie i soudní praxe, se pokládají za věc ničí, to na rozdíl od ryb v rybnících a tzv. uzavřených vodách. Jelikož k úhynu ryb ve vodních tocích došlo v době, kdy žalobce nebyl jejich vlastníkem, nevznikla mu skutečná škoda spočívající ve zmenšení jeho majetkového stavu (v úvahu by přicházel nárok na náhradu ušlého zisku, jehož se však žalobce nedomáhá). K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, č. j. 7 Co 1554/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu je žalobce ve smyslu § 6 a 8 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném do 31. 3. 2004, subjektem vykonávajícím rybářské právo na potoce Ř. a řece N. a zároveň osobou oprávněnou k uplatnění práva na náhradu škody, která v souvislosti s výkonem rybářského práva vzniká, a to vůči oběma žalovaným (případná povinnost k náhradě škody by se stala součástí společného jmění manželů). Jelikož se však žalobce domáhá náhrady škody představující hodnotu těch volně žijících ryb ve vodních tocích, které uhynuly v důsledku ekologické havárie způsobené zemními pracemi na pozemku žalovaných, nikoli hospodářskou ztrátu v podobě ušlého zisku, nelze existenci odškodnitelné majetkové újmy žalobce s ohledem na závěry ustálené judikatury, že volně žijící ryby ve vodních tocích jsou „věcí ničí“, dovodit. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jelikož „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť jde o velmi komplikovanou právní otázku vlastnictví volně žijících ryb a odpovědnosti za škodu na nich, která není konstantní judikaturou řešena“. Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, jestliže se nezabývala otázkou náhrady škody, která vznikla hrubým zásahem do rybářského práva, jehož předmětem ryby bezesporu jsou a jehož obsahem je nejen právo ryby lovit, ale i povinnost ryby chovat a doplňovat obsádku (žalobce na vlastní náklady nasadil ryby nové místo těch uhynulých, aby tak zachoval obsádku v revíru, tento náklad na uvedení rybí obsádky do původního stavu je nepochybně skutečnou škodou); je zřejmé, že ten, komu je svěřeno rybářské právo, nemůže ulovit ryby, aby si je přivlastnil, když byly otráveny a v revíru již nejsou. Uvedený procesní postup soudů obou stupňů je předmětem zásadní kritiky ze strany Ústavního soudu ČR, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 50/03. Žalobce je tak nejen omezen ve výkonu rybářského práva, ale i zasažen v právu a tomu odpovídající povinnosti řádně na rybářském revíru hospodařit a chránit ryby před škodlivými zásahy lidí (§ 16 zákona č. 102/1963 Sb.). Na podporu tvrzení, že judikatura v této věci není jednotná, poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1753/2002, v němž podle žalobce dovolací soud „jednoznačně prokazuje, že nebere ryby volně žijící v rybářských revírech za věc ničí, ale dává právo uživatelům rybářských revírů při výkonu rybářského práva požadovat náhradu škody, která je jim způsobena na rybí obsádce“. Tvrdí tedy, že ryba v rybářském revíru tvořeném vodním tokem je předmětem rybářského práva, které je kvazivlastnickým právem věcné povahy (jak konstatoval akademik Š. L. ve svém díle z roku 1958 P. a zodpovednosť v občianskom práve), a že právní vztah k rybě vysazené do tekoucí vody ten, kdo ji vysazuje, nepozbývá, jen se mění jeho kvalita, a taková ryba ve skutečnosti není tak úplně „ničí“; není pak nutné ani možné prokazovat vztah uživatele revíru ke konkrétní uhynulé rybě, ale postačí, že uživatel prokáže, že úhyn postihl obsádku revíru, na němž vykonává rybářské právo. Na závěr žalobce uvádí, že zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů, v § 12 odst. 11 z takto chápané odpovědnosti za škodu na rybářských revírech vychází. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření navrhli odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, a je s ním zcela v souladu. Žalobce jednoznačně vymezil po skutkové stránce svůj žalobní nárok tak, že po žalovaných žádal zaplatit hodnotu uhynulých ryb, o kterou se snížil jeho majetek. Nikdy netvrdil, že v důsledku uhynutí ryb dosáhl menšího zisku, že se úhynem ryb zhoršily jeho hospodářs