25 Cdo 2345/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2345/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2008 Spisová značka:25 Cdo 2345/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2345.2006.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 293/ II.ÚS 293/09odmítnuto30.03.2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2345/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 174/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2004, č. j. 20 Co 286/2004-102, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce [tehdy jako žalobce c)] spolu s dalšími žalobci [tehdy a) PhDr. M. Ž., b) Ing. J. C., d) RNDr. V. J. a e) D. Z.], se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Č. n. b. (dále jen „ČNB“), spočívajícím v tom, že včas neprovedla kontrolu dodržování devizových předpisů a tím umožnila společnosti M. I., s. r. o. (dále též jen „MI“), provádět bez devizové licence obchody s devizami v rozporu s ustanovením § 36 zákona č. 6/1993 Sb., o Č. n. b. Žalobci podle svých tvrzení uzavřeli s MI, která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti M. C. L. (dále též jen „MCL“), smlouvy o obchodování s devizami, na jejichž základě jí svěřili peněžní prostředky, žalobce postupně v době od 19. 4. 1999 do 30. 3. 2000 celkem částku 341.285,62 USD a 4.594.310,- Kč, a to za účelem jejich zhodnocení na devizovém trhu. Dne 9. 5. 2000 došlo k uzavření kanceláří společnosti a žalobci o tyto prostředky přišli, čímž každému z nich měla vzniknout škoda ve výši vkladu v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, č. j. 30 C 174/2002-80, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla dne 3. 2. 1999 zapsána do obchodního rejstříku s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb. Žalobce v roce 1999 a počátkem roku 2000 svěřil osobám jednajícím za MI peněžní prostředky v jejich prostorách nebo je odeslal na účty vedené pro MI či MCL, přičemž k prokázání tvrzení o tom, že se společností MI uzavřel smlouvu o obchodování s devizami, na základě kterých složil na její účet své devizové prostředky za účelem jejich zhodnocení, předložil pouze tiskopisy vzorových smluv informačního charakteru zahraniční společnosti MCL, sídlící na P. o., jež v obchodním rejstříku vedeném u rejstříkového soudu v České republice nebyla zapsána. Podle soudu prvního stupně tak žalobce neprokázal, s jakým subjektem vstoupil do závazkového vztahu a co je jeho obsahem, a rovněž není zřejmé, zda se na tento subjekt vztahovala dozorová činnost ČNB. Charakter peněžních služeb, které MI nabízela, ve smyslu ustanovení § 1 písm. n) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, účinného v době činnosti MI na trhu, vyžadoval podle ustanovení § 3 odst. 9 zákona devizovou licenci, kterou tato společnost neměla. V období tehdy účinného devizového zákona č. 219/1995 Sb., zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, a zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, neměla ČNB žádnou obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodly obchodovat na devizovém trhu, ani povinnost obecně informovat občany o tom, že daný subjekt provozuje svou činnost v rozporu se zákonem. Mohla pouze omezeně zasáhnout, a to buď příkazem k ukončení činnosti nebo uložením pokuty; pouze první možnost by tak mohla žalobce ochránit, pokud by MI na příkaz reagovala a svoji činnost ukončila předtím, než žalobce na její účet složil své finanční prostředky. V rozhodné době rovněž žádný zákon neukládal ČNB povinnost při kontrole dodržování devizových předpisů sledovat tisk nebo preventivně prověřovat činnost každého subjektu operujícího na finančním trhu, nebylo tedy prokázáno porušení právní povinnosti ze strany ČNB, kterým by byla způsobena škoda. Žalobce navíc devizové prostředky investoval v době, kdy vycházely nic neříkající inzeráty na nábor makléřů a brokerů, ze kterých nemohla ČNB dovodit nezákonnou činnost ze strany MI. ČNB nakonec kontrolu provedla, avšak porušení devizových prostředků se jí nepodařilo zjistit, přičemž v průběhu této kontroly a zřejmě též v reakci na ni, přestala společnost MI fakticky vykonávat svoji činnost. Skutečnost, že se jakýkoli subjekt práva dopustí trestné činnosti, nezakládá sama o sobě nárok na náhradu škody proti státu. Bylo v prvé řadě na žalobci, aby řádně dbal o svá práva, když s osobami vystupujícími za MI uzavíral „smlouvu“ v anglickém jazyce, jíž nerozuměl a která neobsahuje dostatečné označení subjektů ani řádné podpisy obou stran a navíc se řídí právem b. P. o. (podle občanského zákoníku se jedná o absolutně neplatné právní úkony podle § 37 odst. 1, § 39 a § 40 odst. 1). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce (stejně jako ostatní žalobci) byl poškozen postupem MI a měl by se především případné náhrady škody domáhat na této společnosti. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č. j. 20 Co 286/2004-102, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci, stejně jako k tehdejším žalobcům a) a b), potvrdil, zrušil jej ve vztahu k žalobcům d) a e) (neboť soud tím, že nerozhodl o změně jejich žaloby, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v případě žalobce vyšel ze soudem prvního stupně správně zjištěného skutkového stavu, přičemž nepřisvědčil námitkám, že nalézací soud neprovedl důkazy, z nichž by jednoznačně vyplývalo, kterému subjektu a z jakého důvodu předali žalobci finanční prostředky. Ztotožnil se i se závěrem, že žalobce neprokázal žádný právní vztah ke společnosti MI, a tedy ani příčinnou souvislost mezi devizovou kontrolou této společnosti ze strany ČNB a majetkovou ztrátou; již z tohoto důvodu soud vyloučil odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen “zákon”. Zprostředkovatelská činnost společnosti MI byla sice činností prováděnou na úseku devizovém, podle názoru odvolacího soudu ji však nelze považovat ve smyslu ustanovení § 1 písm. j) zákona č. 219/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000, za obchod s devizovými hodnotami; devizová licence podle § 3 odst. 2 citovaného zákona nebyla zapotřebí. Odvolací soud konstatoval, že žalobcem nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by podnik či organizační složka společnosti MCL byla zapsána v obchodním rejstříku podle § 21 odst. 4 obch. zák., a z pouhé spolupráce společnosti MI a MCL nelze dovozovat oprávnění českých správních orgánů vůči této zahraniční společnosti. Okolnost, že jsou osoby jednající za společnost MI podezřelé z podvodné trestné činnosti, nesouvisí s otázkou porušování devizových předpisů; ČNB je totiž kontrolním orgánem na úseku bankovního dohledu a obchodování s devizami, nikoliv v oblasti obecné kriminality, a stát není v obecné rovině garantem všech majetkových ztrát, které vzniknou jeho občanům jejich finančními transakcemi, byť v důsledku podvodného jednání jiných osob. V daném případě si žalobce počínal velmi neobezřetně, jestliže bez jakéhokoli smluveného zajištění svěřil své nemalé finanční prostředky třetím osobám, aniž by si ověřil, jménem jakého subjektu jsou tyto osoby oprávněny jednat, a náhradu újmy, která mu vznikla, proto nemůže uplatňovat proti státu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a to z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel má za to, že žalovaná nejméně od 25. 6. 1999 věděla, že MI a M