25 Cdo 2386/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2386/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:25 Cdo 2386/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2386.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. čl. 27 odst. 2 předpisu č. 1/1993 Sb. § 13, 14, 15, 18 předpisu č. 90/1995 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:3. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2386/2019-76 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti žalovanému: A. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 354/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 21 Co 81/2019-43, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 21 Co 81/2019-43, se mění takto: Usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 1. 2019, č. j. 5 C 354/2018-24, se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: Žalobce, poslanec Poslanecké sněmovny, se s odkazem na ochranu své osobnosti domáhá, aby žalovanému poslanci Poslanecké sněmovny, bylo uloženo přednést na schůzi Poslanecké sněmovny omluvu za nepravdivý výrok, že žalobce „rozkrádal Ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky“, kterým dne XY při schůzi Poslanecké sněmovny (v rámci hlasování o XY) zneuctil žalobce v očích veřejnosti, neboť celá schůze byla živě vysílána celoplošnou televizní stanicí ČT 24. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2019, č. j. 21 Co 81/2019-43, potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 1. 2019, č. j. 5 C 354/2018-24, jímž bylo zastaveno řízení, rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny České republiky, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správným závěr okresního soudu, že podle § 7 o. s. ř. není dána pravomoc soudu k projednání tohoto sporu, neboť § 13 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (dále též jen „jednací řád“), jakožto zcela svébytná hmotněprávní i procesněprávní norma svěřuje pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu mezi poslanci, vzniklého z urážlivého projevu poslance na adresu jiného poslance v Poslanecké sněmovně, výlučně mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny v rámci disciplinárního řízení. Okresní soud tedy postupoval správně, když řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a podle odst. 2 téhož ustanovení rozhodl, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny, přičemž je bezvýznamné, že jednací řád neobsahuje ustanovení, které by zakládalo povinnost mandátového a imunitního výboru projednat návrh podaný k soudu a soudem postoupený, neboť jak mandátový a imunitní výbor, tak žalobce se postoupení mohou bránit návrhem na zahájení řízení o kompetenčním sporu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil v judikatuře dosud neřešenou právní otázku, zda čl. 27 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, (dále jen „Ústava“) vylučuje pravomoc soudu rozhodovat v občanském soudním řízení o návrhu poslance na ochranu jeho osobnosti, do níž bylo zasaženo projevem jiného poslance, učiněným při jednání v Poslanecké sněmovně. Dále podle žalobce nebyly dosud vyřešeny v judikatuře otázky, zda lze podle § 104 odst. 2 o. s. ř. postoupit civilní žalobu na ochranu osobnosti mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny, do jaké míry se vztahuje indemnita na projevy nesouvisející s výkonem mandátu poslance a zda lze projev poslance pokládat za učiněný výlučně na půdě Poslanecké sněmovny za situace, kdy probíhá přímý přenos tohoto projevu v České televizi se záznamem na internetu. Žalobce je přesvědčen, že čl. 27 odst. 2 Ústavy nevylučuje podání civilní žaloby k soudu proti poslanci za jeho projevy, pokud zasáhnou do osobnostních práv jiného poslance. V daném případě se projev žalovaného vůči žalobci obsahově nijak netýkal programu projednávaného Poslaneckou sněmovnou (hlasování o důvěře vládě) a navíc se neomezoval jen na sněmovnu, ale byl přenášen veřejnoprávní televizí, proto byl žalobce projevem žalovaného nejen uražen, ale byla jím také pošpiněna čest žalovaného v očích veřejnosti; projev žalovaného je tak třeba pokládat nejen za projev poslance v Poslanecké sněmovně, ale též za projev učiněný mimo Poslaneckou sněmovnu. Podle žalobce nelze vyloučit právo osoby, do jejíchž osobnostních práv bylo projevem poslance zasaženo, obrátit se s civilní žalobou na ochranu osobnosti k soudu, mimo jiné i proto, že obecný soud nemůže svým rozhodnutím uložit disciplinárnímu orgánu sněmovny povinnost projednat civilní žalobu. Soudy obou stupňů vyhodnotily výroky žalovaného jako urážku. Žalobce se však domáhá též konstatování nepravdivosti výroků žalovaného, a to bez ohledu na to, zda mají urážlivý obsah, což v disciplinárním řízení není možné. V disciplinárním řízení nelze poslanci uložit povinnosti, které může uložit jen soud v řízení o ochranu osobnosti (povinnost zdržet se zásahů do osobnostních práv, uveřejnit omluvu stejným způsobem, jakým bylo do cti zasaženo, či poskytnout zadostiučinění poškozenému v penězích), ale jen povinnost omluvit se či zaplatit pokutu (sankci). Žalobce se domáhal zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je závislé jen na výkladu vztahu § 7 odst. 1 o. s. ř. a úpravy disciplinárního řízení v zákoně o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, nikoli na výkladu čl. 27 odst. 2 Ústavy, či na posouzení otázky, zda projev, učiněný sice na půdě Poslanecké sněmovny, ale přenášený přímo Českou televizí a archivovaný, je možno pokládat pouze za projev na půdě parlamentu. Přesto žalovaný vyložil svůj názor, že smyslem čl. 27 odst. 2 Ústavy je vyloučit nejen trestněprávní, ale i občanskoprávní odpovědnost poslance za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně a svěřit rozhodování o nich jen disciplinární pravomoci komory. Připustil, že tato otázka dosud nebyla soudy řešena, když Ústavní soud se k ní ve svém nálezu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3018/14, nevyjádřil, neboť zodpovězení této otázky nebylo pro projednávaný případ nezbytné. Odůvodnění citovaného nálezu však obsahuje vymezení podmínek, za nichž dopadá indemnita na konkrétní projev tak, že musí jít o sdělení informace nebo vyjádření názoru slovem, písmem, obrazem či jiným způsobem, a to na schůzi Poslanecké sněmovny či Senátu, jejich výborů, podvýborů či komisí včetně vyšetřovacích komisí anebo na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu či těchto orgánů, přičemž tento projev nesmí směřovat výhradně navenek, tj. musí směřovat vůči dalším účastníkům parlamentní debaty v širším slova smyslu, kterými jsou poslanci, senátoři a jiné osoby s oprávněním účasti na jednání komory či jejích orgánů. Žalovaný je přesvědčen, že všechny tyto podmínky byly v daném případě splněny – šlo o vyjádření názoru poslance slovem vůči poslanci na schůzi Poslanecké sněmovny. Právní teorie se v názoru na výklad čl. 27 odst. 2 Ústavy ve vztahu k občanskoprávní odpovědnosti poslance různí. J. K. se přiklání k výkladu, podle něhož jsou civilní žaloby za projevy poslanců či senátorů možné, J. K., se kloní k názoru, že občanskoprávní odpovědnost za parlamentní projevy v České republice je vyloučena podobně jako na Slovensku. Ustanovení čl. 78 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky po novele provedené ústavním zákonem č. 90/2001 Z. z. výslovně uvádělo, že „Za výroky při výkone funkcie poslanca prednesené v Národnej rade Slovenskej republiky alebo v jej orgáne nemožno poslanca trestne stíhať, a to ani po zániku jeho mandátu. Poslanec podlieha disciplinárnej právomoci Národnej rady Slovenskej republiky. Občianskoprávna zodpovednosť poslanca tým nie je dotknutá.“. Třetí věta čl. 78 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky však byla vypuštěna ústavním zákonem č. 140/2004 Z. z. Nyní je znění čl. 27 odst. 2 Ústavy České republiky v podstatě totožné s aktuálním zněním čl. 78 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky, pouz