25 Cdo 2432/99 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2432/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové, v právní věci žalobkyně K. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ V. Ch., zastoupenému advokátem, 2/ M. K., s. r. o., a 3/ P. D., zastoupenému advokátkou, o 737.951,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 389/95, o dovolání žalovaného 3/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1998 č. j. 17 Co 559/98-57 takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 101.469,90 Kč ve vztahu k žalovanému 3/ změněn tak, že se žaloba zamítá, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 628.900,- Kč s příslušenstvím potvrzen, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3/ se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. 6. 1997 č. j. 12 C 389/95-28 uložil druhému a třetímu žalovanému společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 730.369,90 Kč s příslušenstvím s tím, že “plněním jednoho z žalovaných zaniká plnění v rozsahu druhého žalovaného”, řízení ohledně částky 7.582,- Kč s příslušenstvím a řízení proti prvnímu žalovanému zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vycházel ze zjištění, že třetí žalovaný (provozovatel autobazaru) převzal na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 17. 1. 1995 k prodeji osobní motorové vozidlo zn. BMW 525 touring od druhého žalovaného, který vozem disponoval jako zástavou ze smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne 16. 1. 1994 uzavřené s prvním žalovaným; ten byl v technickém průkazu uveden jako držitel vozidla. Tento vůz, který žalobkyně dne 22. 2. 1995 koupila od třetího žalovaného za celkovou částku 669.582,- Kč, jí byl dne 14. 4. 1995 odejmut rakouskými orgány na státní hranici s odůvodněním, že jde o věc odcizenou rakouskému státnímu občanu. Za škodu, která tím žalobkyni vznikla, odpovídají podle závěrů soudu prvního stupně druhý a třetí žalovaný společně a nerozdílně podle § 420 a následujících obč. zák. Třetí žalovaný se na vzniku škody podílel tím, že převzal k prodeji vozidlo od osoby, která nebyla jeho vlastníkem a která ani neměla od druhého žalovaného k takovému úkonu zmocnění, a že tak učinil na základě neplatné zástavní smlouvy ze dne 16. 1. 1994; druhý žalovaný pak tím, že tuto zástavní smlouvu uzavřel s osobou odlišnou od osoby uvedené ve smlouvě (první žalovaný) a že tedy rovněž vozidlo přijal od nevlastníka. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 1998 č. j. 17 Co 559/98-57 k odvolání třetího žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 101.469,90 Kč s příslušenstvím vůči němu zamítl, ve výroku ohledně platební povinnosti třetího žalovaného ve výši 628.900,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího, vyslovil, že ve výrocích ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému a ve výroku o částečném zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a připustil dovolání k posouzení právní otázky, zda povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné kupní smlouvy, stanovená v § 457 obč. zák., je splněna vydáním věci kompetentním orgánům státu, jehož příslušníku byla věc odcizena. Odvolací soud neshledal porušení právní povinnosti třetím žalovaným ani to, že by zaviněně nejednal v dobré víře, neboť s druhým žalovaným uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu, aniž by z písemností vztahujících se k předmětnému vozu mohl zjistit, že jde o vůz získaný trestnou činností. Třetí žalovaný je však povinen vydat bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.) vzniklé plněním z neplatné kupní smlouvy. Je proto povinen podle § 457 obč. zák. vrátit kupní cenu zaplacenou žalobkyní, když ta svoji povinnost vrátit bezdůvodné obohacení splnila tím, že vozidlo vydala orgánům, které zajišťují jeho vrácení vlastníkovi. Nárok však není opodstatněný ve vztahu k částkám nepředstavujícím kupní cenu, jimiž jsou poplatek za převod vozidla, pojistné a úhrada opravy vozu. Třetí žalovaný ve svém dovolání vytýká rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním závěru (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), že je účastníkem neplatné kupní smlouvy. Namítá, že vystupoval vůči žalobkyni jako zprostředkovatel podle § 774 obč. zák. na základě tzv. přímého zastoupení jménem prodávajícího, což bylo žalobkyni známo, a nemá proto vůči ní přímý odpovědnostní vztah z neplatné kupní smlouvy. Svoji povinnost vrátit přijatou provizi za zprostředkování žalovaný splnil, zatímco povinnost k vrácení kupní ceny by mu vznikla jen tehdy, prodával-li by vozidlo na základě smlouvy o obstarání prodeje věci podle § 733 a násl. obč. zák. založené na tzv. nepřímém zastoupení prodávajícího, tedy nikoliv pouze jeho jménem. S odkazem na nález Ústavního soudu č. 3/98 dovolatel dále namítá, že odvolací soud porušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. tím, že ačkoliv na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nejde o odpovědnost za škodu, nýbrž za bezdůvodné obohacení, neupozornil účastníky na svůj odlišný právní názor a rozhodl, aniž umožnil účastníkům právně a skutkově argumentovat; odňal jim tak reálnou a efektivní možnost jednat před soudem. Proto dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k novému řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání, které směřuje výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, je zčásti důvodné, avšak zčásti bylo podáno osobou, která k tomu není oprávněna. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 101.469,90 Kč s příslušenstvím vůči třetímu žalovanému byla zamítnuta, je sice dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., avšak dovolatel k němu není subjektivně legitimován. Z povahy dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, plyne, že je může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Uvedený výrok odvolacího soudu dovolateli žádnou újmu na jeho právech nepřinesl, naopak v tomto rozsahu bylo odvolacím soudem vyhověno jeho odvolání a v konečném důsledku byla žaloba vůči němu zamítnuta; žalobce tedy ani nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v napadeném vyhovujícím výroku tak, že byla žaloba na zaplacení částky 101.469,90 Kč s příslušenstvím vůči třetímu žalovanému zamítnuta, (aniž by se mohl věcí a uplatněnými dovolacími důvody dále zabývat) podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odmítl. Proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 628.900,- Kč s příslušenstvím potvrzen, je přípustnost dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. založena výrokem odvolacího soudu odůvodněným zásadním významem právní stránky rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ze zákonné dikce vyplývá, že povinnost účastníka vrátit plnění z neplatné či zrušené smlouvy je podmíněna tím, že druhý účastník rovněž tuto svoji povinnost splní. Jedná se o tzv. synallagmatický závazek, který se v soudním řízení projeví tak, že soud může žalobě na plnění vyhovět pouze tak, že do výroku pojme též povinnost druhé strany; účastník neplatné smlouvy, který koupil odcizenou věc, je rovněž povinen vrátit přijaté plnění a je naopak oprávněn požadovat vrácení peněz pouze oproti své povinnosti vydat věc prodávajícímu (účastníku smlouvy