25 Cdo 2479/2016 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2479/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 12. 2016 Spisová značka:25 Cdo 2479/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2479.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpad Odpovědnost za vady Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 132 obč. zák. § 420 obč. zák. § 120 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 3. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2479/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně GANOVA s. r. o., se sídlem Plzeň, Na Rozhraní 682/5, IČO 25231774, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem Plzeň, Radobyčická 830/8, proti žalovanému statutárnímu městu Plzni, se sídlem magistrátu Plzeň, náměstí Republiky 1, IČO 00075370, o 8.820.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 246/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 25 Co 297/2015–223, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou ze dne 11. 11. 2013 se žalobkyně domáhala na žalovaném městu částky 8.820.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout užíváním pozemků k uložení odpadu v jeho vlastnictví na pozemcích žalobkyně bez právního důvodu. Žalobkyně je vlastníkem pozemků v katastrálním území obce L., na nichž byla v průběhu let 1967 – 1991 skládka odpadu, kterou provozoval právní předchůdce žalovaného, a žalovaný je proto také vlastníkem odpadu. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 3. 2015, č. j. 39 C 246/2013–172, byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že odpad na skládce není samostatnou věcí a nelze bez dalšího dovodit, že jeho jediným vlastníkem je žalovaný, neboť na skládku odpad zavážely různé subjekty, proto není dána pasivní legitimace žalovaného. Soud dále zvažoval, zda nelze žalobě vyhovět z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, neboť žalovaný nesplnil povinnost rekultivovat skládku, avšak dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nečinností žalovaného při rekultivaci a nemožností realizovat podnikatelský záměr žalobkyně, neboť územní rozhodnutí o využití území ke zřízení linky pro recyklaci stavebního odpadu žalobkyně nezískala mj. z důvodu stavební uzávěry v obci L. Důvodnou shledal soud námitku promlčení, neboť žalobkyně nejpozději v roce 2006, kdy rozhodnutí stavebního úřadu o nepovolení výstavby linky recyklace odpadu nabylo právní moci, věděla, že výstavbu areálu likvidace odpadu nezrealizuje. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 1. 2016, č. j. 25 Co 297/2015-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. K otázce vlastnictví odpadu na skládce odvolací soud uvedl, že s přihlédnutím k působení biologických zákonů nelze v současné době předpokládat, že odpad hromadící se více než padesát let zůstal v nezměněné podobě, že jej lze definovat jako samostatnou věc a že lze určit konkrétního vlastníka této věci. Od ukončení provozu skládky uplynula řada let, skládka byla překryta zeminou, odpad tedy již není kompletně oddělitelný a jeho masa nemá určeny přesné hranice. Ani odvolací soud proto neshledal pasivní legitimaci žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, neboť předpokladem úspěšnosti takového nároku je určení a prokázání vlastnictví odpadu. Rovněž v otázce ušlého zisku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvodem bránícím v realizaci podnikatelského záměru žalobkyně byla mj. stavební uzávěra na celé území obce L., a to z důvodu zamezení živelného rozvoje obce bez zpracovaného územního plánu, a proto není dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného rekultivovat pozemek a škodou na straně žalobce spočívající v ušlém zisku ze zmařeného podnikatelského záměru. Nárok žalobce by nemohl být přiznán ani pro důvodnou námitku promlčení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost shledává v řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, případně se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka předestřela dovolacímu soudu otázku, zda je skládka po právní stránce samostatnou věcí a zda je vlastníkem skládky žalovaná. Na podporu závěru, že odpad na skládce není působením biologických zákonů ve stejné podobě, nemá zřejmé hranice a není oddělitelný od pozemků, nebyl proveden jediný důkaz. Dovolatelka namítá, že pokud je žalovaný povinen bývalou skládku sanovat a rekultivovat, není možné, aby nebyl jejím vlastníkem. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí pak odvolací soud posoudil otázku, zda porušením povinnosti provést rekultivaci skládky žalovaným vznikla žalobkyni škoda, neboť tato skutečnost byla významnou příčinou nepovolení zřízení areálu pro recyklaci stavebních odpadů. Dovolatelka uvádí, že se jednalo o rozhodující okolnost pro vznik škody, a nesouhlasí ani se závěrem, že pokud by byl její nárok oprávněný, došlo k jeho promlčení, neboť škoda vznikala postupně. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje dovolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky charakteru bývalé skládky, jejího vlastnictví, a příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným ušlým ziskem a jednáním žalovaného (jeho právního předchůdce), není však důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalovaný není vlastníkem odpadu. Klíčovým pro právní posouzení věci se tedy jeví otázka charakteru odpadu uloženého pod povrchem pozemků a jeho vlastnictví. Taková otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu na obdobném skutkovém základě řešena. Dovolatelka uvedla na podporu svého tvrzení, že žalovaný je vlastníkem odpadu, řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jejichž závěry mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Citovaná judikatura však na řešený případ nedopadá, neboť z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 820/2006, v otázce pasivní legitimace žalovaného města jako provozovatele svozu komunálního odpadu vyplývá opačný závěr a soud žalobu zamítl s odkazem na existující nájemní vztah. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2371/2007, byla předmětem dovolacího přezkumu otázka stanovení výše bezdůvodného obohacení. Ve všech případech byl zavážen komunální odpad na pozemek v soukromém vlastnictví bez povolení majitele. Žalovaný předmětné pozemky nikdy nevlastnil, vlastníkem pozemků byl stát, dokud v letech 2004 a 2006 nepřevedl pozemky na žalobkyni. Žalovaný měl pozemky ve správě, avšak souhlas se zavážením odpadu dal tehdejší Okresní národní výbor jako orgán státní správy. Dovolatelka opakovaně uvedla, že žalovaný se stal vlastníkem odpadu, který na pozemky uložily jiné státní organizace a subjekty, aniž by tento svůj názor jakkoli argumentačně podpořila a uvedla, z jakého titulu mělo na žalovaného přejít vlastnictví ve smyslu § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. 12. 2013. Dovolatelka dále namítla, že je právně nepřípustné a nelogické, aby určitý subjekt nebyl vlastníkem věci, ač by byl povinen podle veřejného práva s věcí nakládat. Nakládat s movitou (i nemovitou) věcí však nepochybně smí dle platného práva i osoba od vlastníka odlišná, z čehož jí mohou vzniknout i práva a povinnosti podle veřejnoprávních předpisů, např. nájem věci, držba, leasing, věcná práva k věci cizí dle třetí hlavy občanského zákoníku z r. 1964 či věcná práva k cizím věcem dle § 1240 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014. O povinnosti žalovaného bývalou skládku L. asanovat a rekultivovat pravomocně rozhodly orgány ochrany životního prostředí opakovaně a tento závěr nelze v civilním řízení zpochybnit. Zároveň však z této povinnosti ani nelze dovozovat další soukromoprávní vztahy, jako to činí dovolatelka. Žalovaný je k rekultivaci skládky povinen jako právní nástupce původ