25 Cdo 253/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 253/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2026 Spisová značka:25 Cdo 253/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.253.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Advokát Dotčené předpisy:§ 398 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 574/26 I.ÚS 971/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 253/2025-557 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: CZT a.s., IČO 25272322, se sídlem Lísková 1513, Čáslav-Nové Město, Čáslav, zastoupená Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Střelecká 672/14, Hradec Králové, proti žalovanému: JUDr. Jiří Vaníček, IČO 71469753, se sídlem Hloubětínská 1/38, Praha 14, zastoupený Mgr. Janou Jevtić, MBA, advokátkou se sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, o zaplacení 5 746 334 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 49/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 13 Co 101/2024-512, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 38 417,50 Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Jevtić, MBA, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 23 C 49/2020-441, zamítl žalobu o zaplacení 5 746 334 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. V řízení o náhradu škody, kterou měl žalovaný způsobit jako advokát žalobkyně, vyšel ze zjištění, že finanční úřad dodatečnými platebními výměry doměřil (navzdory podanému odvolání) žalobkyni DPH, neboť příslušný celní úřad žalobkyni doměřil spotřební daň. Žalobkyně zastoupená žalovaným následně brojila proti rozhodnutí celního úřadu a dosáhla zrušení rozhodnutí o stanovení spotřební daně. Část přeplatku spotřební daně ve výši 6 581 106 Kč byla převedena na nedoplatek žalobkyně na DPH, vyrozumění o tom bylo žalobkyni doručeno 21. 5. 2013. V mezidobí však uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření DPH za daná zdaňovací období, a proto byl návrh žalobkyně na obnovu řízení ve věci odvolání proti dodatečným platebním výměrům na DPH zamítnut rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství doručeným žalobkyni prostřednictvím žalovaného 23. 7. 2013, a odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto Generálním finančním ředitelstvím (žalobkyni bylo rozhodnutí doručeno prostřednictvím žalovaného 17. 2. 2014). Rozhodnutí Generálního finančního ředitelství napadla žalobkyně zastoupená žalovaným správní žalobou, avšak Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 29 Af 31/2014-80 (kasační stížnost podanou žalobkyní zastoupenou žalovaným posléze zamítl Nejvyšší správní soud), žalobu zamítl a potvrdil rozhodnutí finančních úřadů a vysvětlil, že pro výpočet běhu prekluzivní lhůty pro vyměření DPH za daná zdaňovací období není relevantní, že žalobkyně vedla řízení o související spotřební dani. Žalobkyně (podle zjištění soudu velmi dobře orientovaná v daňové problematice) se měla bránit žalobou proti rozhodnutí odvolacího finančního úřadu o zamítnutí odvolání ve věci doměření DPH, čímž by zabránila uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření DPH a pro podání návrhu na obnovu řízení. Právě v nepodání této správní žaloby spatřovala žalobkyně pochybení žalovaného, jímž ji měl připravit o možnost vrácení dodatečně vyměřené DPH ve výši 5 746 334 Kč. Obvodní soud pro Prahu 8 shledal nárok žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému promlčeným podle § 397 a § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně měla vědomost o vzniku škody dne 21. 5. 2013, když se z vyrozumění o vrácení přeplatku dozvěděla o převedení přeplatku na spotřební dani na nedoplatek na DPH. O tom, kdo škodu způsobil, se dozvěděla nejpozději dne 17. 2. 2014 doručením rozhodnutí Generálního finančního ředitelství, z nějž jednoznačně vyplynulo, že měla napadnout správní žalobou rozhodnutí o DPH. Promlčecí doba uplynula dne 17. 2. 2018, podala-li žalobkyně žalobu dne 28. 2. 2020, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby a žalovaný promlčení uplatněného nároku namítl. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 13 Co 101/2024-512, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Promlčecí doba podle § 398 obch. zák. počala běžet nejpozději 17. 2. 2014, kdy se žalobkyně seznámila s rozhodnutím Generálního finančního ředitelství, neboť již v tento okamžik musela mít vědomost o osobě, která škodu způsobila. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že tuto vědomost získala až doručením rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, č. j. 29 Af 31/2014-80, kterým byla žaloba proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství zamítnuta. Skutečnost, že správní žalobu a následně i kasační stížnost podával za žalobkyni žalovaný, je podle odvolacího soudu z pohledu běhu promlčecí lhůty zcela bez významu. Dále odvolací soud připustil, že se okresní soud nezabýval žalobkyní tvrzenou nemravností námitky promlčení. Sám pak uzavřel, že žalovaný nevznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. O tom, že žalovaný nepodal správní žalobu, věděla žalobkyně již v roce 2011, a žalovaný jí nebránil v možnosti činit jakékoli právní kroky k ochraně jejích domnělých práv a zájmů. Žalovaný nemohl udržovat žalobkyni v mylném přesvědčení o úspěchu jím podaných procesních prostředků včetně správní žaloby či kasační stížnosti, neboť úspěch v jakémkoli řízení je vždy nejistý. Navíc nejpozději v lednu 2017 již muselo být žalobkyni jasné, že snaha žalovaného o nápravu cestou opravných prostředků proti doměření DPH nebyla úspěšná. Žalobkyni tedy zbýval ještě téměř rok, v němž mohla žalobu proti žalovanému podat. Vzájemná důvěra, jež je jedním z nutných aspektů vztahu advokáta a klienta, nemůže zbavit advokáta jeho práva bránit se námitkou promlčení nárokům, které proti němu klient uplatní. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, jehož závěrů se žalobkyně pro účely posouzení mravnosti námitky promlčení dovolávala, podle odvolacího soudu není pro danou věc přiléhavý, neboť v nyní projednávané věci jde o vztah mezi podnikatelem a jeho zástupcem, zatímco v odkazované věci byla klientem advokáta fyzická osoba, práva neznalá. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a otázce, zda žalovaný vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně je přesvědčena, že znalost o pochybení advokáta (žalovaného) mohla mít až v okamžiku seznámení se s rozsudkem Krajského soudu v Brně, jinak by byl počátek běhu promlčecí lhůty závislý na možné libovůli správních orgánů. Odvolací soud dále podle ní pochybil při posouzení otázky, zda žalovaný vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, když nevzal v potaz, že žalovaný sice jako právní profesionál nepodal žalobu proti rozhodnutí finančních úřadů ohledně doměření DPH, o čemž žalobkyně skutečně věděla již v roce 2011, ale současně ji po celou dobu ubezpečoval o správnosti takového postupu a tvrdil jí, že případným zrušením rozhodnutí o stanovení spotřební daně ze zákona zaniknou i dodatečné platební výměry na DPH. Posléze v době, kdy měl podle nalézacích soudů započít běh promlčecí doby, byla žalobkyně stále zastupována žalovaným, který jí doporučoval podat správní žalobu a následně i kasační stížnost s tím, že tímto postupem dosáhnou zrušení doměření DPH. Žalovaný s žalobkyní dokonce komunikoval ohledně možnosti náhrady vzniklé škody z profesního pojištění advokáta, avšak následně poté, co žalobkyně podala vůči němu žalobu, vznesl námitku promlčení. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že podle judikatury dovolacího soudu bránění v podání žaloby nemusí spočívat jen v aktivním jednání zabraňujícím včasnému podání žaloby (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, který pokládá za přiléhavý pro posouzení dané věci bez ohledu na to, zda žalobkyně je podnikatelkou či nikoli, vždy jde o odpovědnost advoká