25 Cdo 2582/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2582/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 9. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2582/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2582.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Pojištění odpovědnosti za škodu Dotčené předpisy:§ 635 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.12.2025I.ÚS 3668/25 Dita Řepková Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2582/2024-313 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Amity Appliance s. r. o., IČO 28266137, se sídlem Salašská 106, Velehrad, zastoupená Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem Tyršova 434, Kosmonosy, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1, o 163 540,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 65/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 55 Co 379/2023-286, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 632 Kč k rukám advokátky Mgr. Ivany Stlukové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 v (pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 23 C 65/2020-231, zamítl žalobu o zaplacení 163 540,48 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III). V řízení o zaplacení pojistného plnění vyšel ze zjištění, že žalobkyně zastoupená svým zaměstnancem V. C. uzavřela dne 1. 1. 2010 pracovní smlouvu se svým jediným společníkem a jednatelem Richardem Vaňkem, který pro ni podle této smlouvy vykonával práci servisního mechanika. Pan Vaněk při výkonu této práce dodržoval předpisy bezpečnosti práce, přesto dne 4. 2. 2017 utrpěl úraz, pro který byl práce neschopen do 13. 3. 2017. Žalovaná, jako pojistitelka odpovědnosti žalobkyně za pracovní úraz, dne 3. 12. 2019 odmítla žádost žalobkyně ze dne 12. 2. 2019, aby za ni poškozenému zaměstnanci vyplatila pojistné plnění na náhradu za ztížení společenského uplatnění 122 500 Kč, náhradu za bolest 25 600 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 15 540,48 Kč a náhradu za znalecký posudek 600 Kč, celkem 163 640,48 Kč. Žalobkyně proto poškozenému všechny uvedené částky vyplatila sama a v tomto řízení se domáhá po žalované jejich náhrady. Soud prvního stupně předně (vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení, jímž byl zrušen první rozsudek obvodního soudu) uzavřel, že pracovní smlouva mezi poškozeným a žalobkyní byla uzavřena platně a v době úrazu pracovní poměr poškozeného u žalobkyně trval. Nárok žalobkyně (pojištěné) na úhradu pojistného plnění z titulu zákonného pojištění u žalované (pojistitelky) posoudil soud podle § 626, § 635 odst. 2 a § 2779 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“) a podle § 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „vyhláška“). Žalovaná vznesla v řízení námitku promlčení všech uplatněných nároků. Soud prvního stupně měl za to, že k promlčení nároku na pojistné plnění došlo nejpozději uplynutím subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným. Považoval za rozhodné, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody, o škůdci a o výši škody. V případě nároků na bolestné a náhradu mzdy žalobkyně musela o škodě vědět již ke dni 13. 3. 2017, kdy došlo k ukončení pracovní neschopnosti. Tyto nároky soud považoval za promlčené, neboť žaloba byla podána dne 16. 3. 2020, tedy po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Soud prvního stupně dále vyšel ze závěru znalce, že k ustálení zdravotního stavu poškozeného došlo dne 13. 3. 2017 a vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění byl u soudu uplatněn až dne 17. 8. 2021, uzavřel, že tento nárok je též promlčen. Vznesení námitky promlčení neshledal rozporným s dobrými mravy, neboť žalovaná již dopisem ze dne 3. 12. 2019 odmítla pojistné plnění, žalobkyně tedy neměla důvod s podáním žaloby otálet. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 55 Co 379/2023-286, změnil rozsudek soud prvního stupně jen ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, a to jak ohledně pracovního poměru poškozeného u žalobkyně, zákonného pojištění žalobkyně žalovanou pro případ odpovědnosti za pracovní úraz, tak při posouzení důvodnosti námitky promlčení. Shrnul, že v tomto ohledu soud prvního stupně provedl dostatek důkazů a správně vymezil počátek běhu promlčecí lhůty pro všechny uplatněné nároky, jímž byl okamžik ustálení zdravotního stavu poškozeného a současně ukončení jeho pracovní neschopnosti, tedy den 13. 3. 2017. Žalobkyní namítanou okolnost, že k vyplacení dávek nemocenského pojištění došlo později, pokládal pro běh promlčecí lhůty za nerozhodnou. Přisvědčil soudu prvního stupně, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně musela nejpozději po obdržení zprávy o odmítnutí plnění ze dne 3. 12. 2019 vědět, že je třeba nároky uplatnit u soudu. 3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na pojistné plnění na náhradu mzdy po dobu pracovní neschopnosti poškozeného. Pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty je podle ní rozhodný okamžik, kdy se poškozený dozví o výši škody (představované ztrátou na výdělku), tj. den vyplacení poslední dávky nemocenského. Závěr odvolacího soudu, že promlčecí lhůta začala běžet již v den ukončení pracovní neschopnosti, je v rozporu s ustálenou judikaturou (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 2/88 a sp. zn. 1 Cz 10/72). Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil i otázku rozpornosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). V posledně citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Dále se žalobkyně tázala, zda má žalovaná v rámci systému zákonného pojištění zaměstnavatele jiné právní postavení (neboť pojistný vztah vzniká přímo ze zákona okamžikem vzniku pracovního poměru), než komerční pojišťovny v rámci smluvního pojištění a zda má žalovaná nárok na právní zastoupení advokátem v soudních sporech z pojistných událostí, přestože disponuje odbornými zaměstnanci k vyřízení této agendy. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyslovila názor, že nároky žalobkyně na náhradu ušlé mzdy a bolestného se promlčely podle § 619 odst. 1 a § 629 odst. 1 o. z. v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě, tedy nejpozději dne 13. 3. 2020, neboť k ustálení zdravotního stavu došlo dne 13. 3. 2017. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019. Poukázala na okolnost, že v tomto případě poškozený zaměstnanec a žalobkyně jsou jednou a toutéž osobou, neboť poškozený je jediným jednatelem a společníkem žalobkyně. Neuplatní se tedy závěr, že poškozený zaměstnanec (osoba odlišná od zaměstnavatele) se dozví o ztrátě na svém výdělku až vyplacením poslední dávky nemocenského pojištění. Vzhledem k povinnostem, jež má zaměstnavatel vůči České správě sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) v souvislosti s pracovní neschopností zaměstnance (po 14 dnech pracovní neschopnosti zaslat ČSSZ údaje potřebné pro výpočet nemocenských dávek), musela nejpozději 14 dnů po vzniku pracovní neschopnosti při výpočtu náhrady mzdy, tedy dne 18. 2. 2017, znát žalobkyně (poškozený) jak výši průměrného výdělku, tak výši dávky