25 Cdo 2703/2009 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2703/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2011 Spisová značka:25 Cdo 2703/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2703.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Důchod invalidní Mzda (a jiné obdobné příjmy) Náhrada za ztrátu na výdělku Dotčené předpisy:§ 447 obč. zák. § 2 předpisu č. 53/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 1. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2703/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, proti žalovanému D. A., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného České pojišťovny, a. s., region severní Čechy, se sídlem v Liberci, Felberova 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 31/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2008, č. j. 10 Co 262/2005-377, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2008, č. j. 10 Co 262/2005-377, ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 290.382,- Kč s úroky z prodlení od 1. 11. 1995 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 12. 2003, č. j. 13 C 31/95-248, ve stejném rozsahu se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 5. 12. 2003, č. j. 13 C 31/95-248, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 341.149,- Kč s úroky z prodlení, žalobu ohledně částky 1.033.209,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně dne 1. 7. 1993 utrpěla vážná zranění při dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný porušením předpisů o provozu na pozemních komunikacích, a v řízení se domáhala náhrady za ztrátu na výdělku, neboť pro následky zranění utrpěných při dopravní nehodě nemůže podnikat v pohostinství jako před úrazem. Soud při zjišťování výše ztráty na výdělku postupoval podle § 447 obč. zák. a § 17 odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb. V řízení zjistil, že od 1. 7. 1994 byl žalobkyni přiznán plný invalidní důchod, který byl od 1. 11. 1995 změněn na částečný, žalobkyně před úrazem podnikala od roku 1991 a podle jejího daňového přiznání za rok 1992 činil její čistý příjem 4.116,- Kč měsíčně. Po valorizaci podle nařízení vlády soud přiznal žalobkyni na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 7. 1994 do 30. 11. 2003 částku 341.149,- Kč. Vzhledem k tomu, že před úrazem si žalobkyně sama vytvořila pracovní příležitost, nebyla závislá na žádném zaměstnavateli, nebýt úrazu, dále by podnikala a po určitou dobu byla hlášena na úřadu práce, soud nepovažoval za nutné, aby žalobkyně prokázala, že se zajímala o práci a že se jí nepodařilo najít zaměstnání. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 9. 2008, č. j. 10 Co 262/2005-377, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 290.382,- Kč s úroky z prodlení, co do částky 8.977,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; ohledně částky 41.790,- Kč a v zamítavém výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že náhradu za ztrátu na zisku není třeba krátit o odpovídající část minimální mzdy podle nařízení vlády č. 303/1995 Sb. a 53/1992 Sb., neboť žalobkyně byla podnikatelkou, nebyla závislá na trhu práce, nebýt úrazu, dále by podnikala v pohostinství a vládní nařízení o minimální mzdě se vztahují na osoby, které před vznikem škody byly v pracovním poměru; po krácení náhrady o odpovídající část minimální mzdy podle uvedených nařízení vlády by docházelo k situaci, že v některých měsících by poškozená neměla ztrátu na zisku, což je v rozporu s tím, že v důsledku úrazu má sníženou pracovní schopnost. Náhradu za období od 1. 7. 1994 do 30. 11. 2003 odvolací soud stanovil ve výši 290.382,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni částku 290.382,- Kč s příslušenstvím podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel namítá, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je nutno v době, kdy žalobkyně pobírala částečný invalidní důchod, započítat výdělek, kterého mohla s ohledem na její omezenou pracovní schopnost dosáhnout. Nesouhlasí se názorem soudů obou stupňů, že v daném případě není třeba brát zřetel na zachovaný pracovní potenciál žalobkyně, tento názor je v rozporu se zásadou dle § 415 obč. zák., jež platí i pro poškozeného, aby se choval tak, že nepůsobí újmu jinému. Trhem práce je dle názoru dovolatele nejen pracovněprávní vztah, ale i samostatná výdělečná činnost. S ohledem na dosaženou kvalifikaci a zachovanou pracovní schopnost mohla žalobkyně vykonávat jiná zaměstnání nebo jinou pro ni vhodnou výdělečnou činnost a pokud tak nečinila, nebylo to v příčinné souvislosti s poškozením zdraví. Nemůže-li pro následky úrazu konat dosavadní práci a pro nedostatek pracovních příležitostí po úrazu nevykonává jinou vhodnou práci, souvisí to se situací na trhu práce, jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2805/99. Podle § 2 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 53/1992 Sb. a § 2 odst. 1 písm. e) nařízení vlády č. 303/1995 Sb., činí výše minimální mzdy poživatelů částečného invalidního důchodu 75% stanovené výše a tato částka měla být dle názoru dovolatele započítána jako příjem, kterého mohla žalobkyně dosáhnout. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 9. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ačkoliv je výrok rozsudku odvolacího soudu formálně označen jako výrok měnící, ve skutečnosti v rozsahu, v němž dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, se jedná o výrok potvrzující, nejsou proto splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a nejsou splněny podmínky ani podle § 237 odst. 1 písm. b), neboť dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně bylo sice odvolacím soudem zrušeno, nikoliv však pro nesprávný právní názor, nýbrž pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Přípustnost dovolání v dané věci se tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto ustanovení je dovolání přípustné pro řešení otázky výše náhrady za ztrátu na výdělku (zisku) osoby, jež před poškozením zdraví podnikala, v důsledku škodné události nemůže konat dosavadní práci a je poživatelem částečného invalidního důcho