25 Cdo 2787/2014 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2787/2014 25 Cdo 3588/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Krajského regionálního centra Jihomoravského kraje, IČO 75833468, se sídlem Brno, Josefská 612/15, a b) Krajského regionálního centra Jihočeského kraje, IČO 75084881, se sídlem České Budějovice, Husova tř. 1847/5, zastoupených Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému ROCCO a.s., IČO 61503533, se sídlem Praha 3, Domažlická 1161/5, o zaplacení 157.797,- Kč s příslušenstvím, o vydání věci, eventuálně o zaplacení 128.013,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 580/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, č.j. 31 Co 80/2014-14, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č.j. 31 Co 59/2014-24, takto: I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2787/2014 a 25 Cdo 3588/2014 se spojují ke společnému řízení pod sp. zn. 25 Cdo 2787/2014. II. Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, č.j. 31 Co 80/2014-14, se zamítá. III. Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č.j. 31 Co 59/2014-24, se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 28. 1. 2014, č.j. 6 C 40/2014-7, zastavil řízení o zaplacení částky 157.797,- Kč s příslušenstvím mezi žalobcem a) a žalovaným. Usnesením téhož soudu ze dne 16. 1. 2014, č.j. 6 C 580/2013-17, bylo zastaveno řízení mezi žalobcem b) a žalovaným o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky 128.013,- Kč s příslušenstvím. Odůvodnění obou rozhodnutí jsou identická. Soud řízení zastavil podle § 104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Vyšel ze zjištění, že žalobu podanou dne 2. 3. 2010 podepsal za žalobce J. Š. Jménem žalobce, jakožto organizační jednotky sdružení České účetní rady, je oprávněn jednat statutární orgán – Krajský účetní rada, kterého jmenuje Český účetní rada. Obě funkce byly v době podání žaloby reprezentovány J. Š., který však vykonával trest odnětí svobody. S ohledem na ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, J. Š. podle názoru soudu pozbyl nástupem do výkonu trestu odnětí svobody oprávnění jednat za žalobce. Soud tak uzavřel, že žaloba nebyla podána osobou oprávněnou jednat za žalobce ve smyslu § 21 o. s. ř. Jelikož statutární orgán žalobce je reprezentován stejnou fyzickou osobou jako ten, kdo jej do funkce jmenuje (J. Š.), jedná se o neodstranitelnou podmínku řízení, neboť neexistuje jiná osoba, která ke dni zahájení řízení mohla za žalobce jednat, soud tedy řízení rovnou zastavil, aniž se pokusil z důvodu hospodárnosti vady podmínky řízení odstranit. K odvolání žalobce a) změnil Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 4. 3. 2014, č.j. 31 Co 80/2014-14, usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 1. 2014, č.j. 6 C 40/2014-7, tak, že se řízení nezastavuje. K odvolání žalobce b) změnil Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 2. 2014, č.j. 31 Co 59/2014-24, usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 16. 1. 2014, č.j. 6 C 580/2013-17, tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění obou rozhodnutí jsou opět identická. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1212/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 379, a usnesení ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 299/2008) a vyšel z názoru, že procesní úkon právnické osoby jako účastníka řízení se považuje za úkon učiněný osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu také tehdy, pokud takový procesní úkon dodatečně schválí osoba oprávněná za právnickou osobu jednat, a to i v případě, že v době, kdy byl procesní úkon učiněn, nebyla žádná osoba oprávněná jednat za právnickou osobu. Dále dovodil, že pro nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci osoby oprávněné jednat za právnickou osobu podle § 21 o. s. ř. nelze řízení zastavit, jelikož by takový postup byl odepřením spravedlnosti, a upozornil na institut ustanovení opatrovníka právnické osobě podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Uzavřel, že řízení lze zastavit pro nedostatek podmínek řízení spočívající v nedostatku nebo vadě průkazu k jednání za právnickou osobu jen v případě, že poté, co fyzická osoba oprávněná za právnickou osobu jednat podle § 21 o. s. ř., popřípadě jiný oprávněný zástupce právnické osoby, neschválí žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení podaný osobou, která oprávnění jednat za právnickou osobu neměla nebo nedoložila. S ohledem na skutečnost, že v daném případě byl žalobci zástupcem pro řízení ustanoven advokát (podle § 30 odst. 2 o. s. ř.), který jménem žalobce, právnické osoby, rozšířil žalobu a podal odvolání proti usnesení o zastavení řízení, je zřejmé, že žalobu jako procesní úkon žalobce schválil. Případný nedostatek podmínky řízení, spočívající v absenci osoby oprávněné jednat jménem žalobce podle § 21 o. s. ř., byl tak zhojen. Okresní soud Praha – východ, po vrácení obou věcí k dalšímu řízení, tyto spojil svým usnesením ze dne 1. 4. 2014, č.j. 6 C 40/2014-18, ke společnému řízení pod sp. zn. 6 C 580/2013. Žalovaný napadl obě uvedená usnesení odvolacího soudu dovoláním s totožnou argumentací. Dovolání podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a jejich přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., když má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá, že odvolací soud v posuzovaném případě nesprávně interpretoval a aplikoval stávající judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu § 21 o. s. ř., na kterou odkazuje v odůvodnění svého rozhodnutí. Interpretoval ji příliš extenzivně a v rozporu s danými skutkovými okolnostmi. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1212/2000, šlo o posouzení nedostatku (vady) náležitostí plné moci či pověření osoby oprávněné jednat za právnickou osobu. V usnesení ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 299/2008, pak byla řešena situace, kdy statutární orgán právnické osoby dodatečně schválil procesní úkon osoby neoprávněné jednat za právnickou osobu. Skutkové okolnosti v právě řešeném případě jsou však zcela odlišné, když statutární orgán právnické osoby ani dodatečně procesní úkon (žalobu) ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně neschválil. Samotná skutečnost, že byl žalobci ustanoven advokát, který ve věci učinil procesní úkony – rozšíření žaloby a podání odvolání, neznamená, že statutární orgán právnické osoby dodatečně procesní úkon schválil. Dále se dovolatel ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže v době podání žaloby neexistovala osoba oprávněná jednat za žalobce, nelze nedostatek podmínky řízení následně zhojit ani ustanovením opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Podle názoru dovolatele měl žalobce postupovat podle § 29 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a požádat soud o ustanovení opatrovníka pro učinění úkonu a řízení jím zahájené. Proto tedy navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce b) se k dovolání vyjádřil tak, že s argumenty žalovaného nesouhlasí a plně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II. bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Z důvodu skutkové souvislosti obou věcí, spojil je dovolací soud podle § 243b o. s. ř. a § 112 odst. 1 o. s. ř. ke společnému řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil obě žalovaným podaná dovolání a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání jsou taktéž přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť otázka následného schválení procesního úkonu osoby neoprávněné jednat za právnickou osobu ve smyslu § 21 o. s. ř. v daných skutkových souvislostech nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Dovolání žalovaného však nejsou důvodná. Především je nutno uvést, že odvolací soud rozhodl ve výroku svých usnesení správně. Vskutku však lze přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud částečně nesprávně aplikoval závěry stávající judikatury ohledně otázky následného schválení procesního úkonu osoby neoprávněné jednat za právnickou osobu ve smyslu § 21 o. s. ř. na skutkové okolnosti daného případu. Podle § 21 odst. 1 o. s. ř. za právnickou osobu jedná a) její statutární orgán; tvoří-li statutární orgán více fyzických osob, jedná za právnickou osobu jeho předseda, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen, nebo b) jej