25 Cdo 2847/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2847/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 12. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2847/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2847.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2847/2025-249 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martinou Vršanskou v právní věci žalobkyně: P. H., zastoupená Mgr. Ing. Martinem Schwarzem, advokátem se sídlem Majakovského 1176, Černošice, proti žalované: 1. česká rozesílková s.r.o., IČO 084 81 512, se sídlem Sokolská 131/86, Karlín, Praha 8, zastoupená JUDr. Michalem Morawski, advokátem se sídlem Rybná 678/9, Praha 1, o zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 101/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 13 Co 351/2023-139, takto: I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 8. 2023, č. j. 7 C 101/2022-111, se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 13 Co 351/2023-139, se odmítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 13 Co 351/2023-139, potvrdil rozsudek ze dne 9. 8. 2023, č. j. 7 C 101/2022-111, kterým Obvodního soudu pro Prahu 8 zamítl žalobu o zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy, které měly žalobkyni vzniknout tím, že se žalovaná proti ní domáhala zaplacení 64 000 Kč za užívání bytu, exekučně se domáhala jejího vyklizení z bytu a podala na ni trestní oznámení pro podezření z neoprávněného zásahu do práva k bytu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná je vlastnicí bytové jednotky č. XY (dále jen „byt“) v k. ú. XY, kterou nabyla kupní smlouvou ze dne 7. 12. 2017 uzavřenou s insolvenční správkyní žalobkyně. Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nabyl účinnosti dne 11. 12. 2017. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 4. 208, sp. zn. 14 C 53/2018, bylo žalobkyni uloženo vyklidit byt bez náhrady. Proti žalobkyni byla pak na základě tohoto exekučního titulu vedena exekuce vyklizením bytu, která byla podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, sp. z. 19 Co 146/2021, s právní mocí ke dni 8. 11. 2021, neboť krajský soud uzavřel, že exekuční titul trpí zásadní vadou. Dne 20. 1. 2022 žalovaná vyzvala žalobkyni k vydání bezdůvodného obohacení v částce 64 000 Kč za neoprávněné užívání bytu v období od 1. 9. 2021 do 1. 1. 2022. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud věc právně posoudil podle § 81 odst. 1, § 2910 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že mezi jednáním žalované jako oprávněné v exekučním řízení a případném neoprávněném zásahu do osobnosti žalobkyně při vedení exekuce není vztah příčinné souvislosti. Žalovaná jednala v zákonném rámci ochrany svého vlastnického práva k bytu a v důvěře ve správnost exekučního titulu. Také předžalobní výzva k zaplacení dlužných plateb za užívání bytu či podání trestního oznámení žalovanou pro užívání bytu žalobkyní bez právního důvodu byly legitimní a nepředstavovaly neoprávněný zásah do osobnosti žalobkyně. 2. Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Oba soudy podle ní vadně posoudily otázku hmotného práva týkající se oprávněnosti užívání bytu žalobkyní a legitimnost podání trestního oznámení žalovanou na žalobkyni. Žalobkyně dále namítla, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou spočívající v neprovedení žalobkyní navrhovaného důkazu výpovědí svědka, který by mohl objasnit pochybnosti žalobkyně ohledně vlastnického práva žalované k bytu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). 4. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřovala dovolání výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomenula. 5. Protože je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 8. 2023, č. j. 7 C 101/2022-111, podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 6. Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (tedy proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), proto je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), nýbrž se vyžaduje zdůvodnění, která ze zákonem stanovených podmínek přípustnosti dovolání je naplněna a jakým konkrétním způsobem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 949/2023, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Žalobkyně sice v dovolání uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena, ale žádné takové otázky v textu dovolání neformulovala. Neuvedla, jakou otázku hmotného práva týkající se oprávněnosti užívání bytové jednotky žalobkyní vyřešil odvolací soud vadně, a jak by podle ní měla být vyřešena správně, tedy způsobem, který by přivodil žalobkyni úspěch v řízení. Totéž lze uvést o otázce „legitimnosti podání trestního oznámení na žalobkyni“. Z dovolání tedy není zřejmé, jaká otázka má být otázkou neřešenou, jakým způsobem ji měl posoudit odvolací soud a proč by takové posouzení mělo být nesprávné. Dovolatelka také neoznačila ani nepopsala jinak žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit. Lze dodat, že z logiky věci nemůže být v dovolání stejná právní otázka označena za dosud neřešenou a současně za řešenou, jejíž ustálené řešení však odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval. 7. Otázku podmínky přípustnosti dovolání si přitom není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, k nimž dovolatelem vymezená přípustnost dovolání náleží, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, j