25 Cdo 3035/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 3035/2024-374 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: L. M., zastoupený Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, o 1.206.418 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 92/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2024, č. j. 91 Co 66/2024-349, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2024, č. j. 91 Co 66/2024-349, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 11. 2023, č. j. 19 C 92/2022-277, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 11. 2023, č. j. 19 C 92/2022-277, uložil výrokem I žalované povinnost zaplatit žalobci částku 450.899,81 Kč s příslušenstvím, výrokem II co do částky 755.518,19 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) vyšel ze zjištění, že dne 17. 4. 2019 v XY - XY byla při dopravní nehodě sražena matka žalobce (dále též jen „poškozená“), vozidlem, které nebylo v té době pojištěno pro odpovědnost za újmu způsobenou provozem vozidla. Poškozená utrpěla závažná poranění, v důsledku toho jí byla amputována pravá dolní končetina ve stehně. Po propuštění z nemocnice se u ní rozvinul bakteriální zánět na levé dolní končetině a v léčebně dlouhodobě nemocných dne 26. 8. 2019 zemřela. Již v trestním řízení proti viníkovi dopravní nehody bylo konstatováno, že zdravotní stav poškozené nebyl v době jejího úmrtí ustálen, a tedy že nárok na ZSU nevznikl, pozůstalí poškozené proto byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvodní soud na základě předložených znaleckých posudků rovněž dovodil, že celkový zdravotní stav poškozené nebyl v době jejího úmrtí ustálen, avšak amputace dolní končetiny u ní byla stavem trvalým a neměnným, který by zde byl i po ustálení zdravotního stavu. Dospěl k závěru, že žalobce společně se svou sestrou dědil každý ½ nároku na bolestné a náhradu za ZSU, jež poškozená řádně uplatnila před smrtí již v trestním řízení. Soud prvního stupně obsáhle připomenul judikaturu dovolacího soudu k výkladu vzniku nároku na náhradu za ZSU a uzavřel, že se zdravotní stav poškozené ustálil v okamžiku její smrti, neboť tím se její zdravotní stav stal neměnným. Vyšel ze znaleckého posudku MUDr. Jiřího Peška a určil základní částku náhrady za ZSU ve výši 2.818.123,84 Kč, kterou dělil na polovinu pro výši dědického podílu žalobce, snížil ji o 60 % z důvodu vysokého věku poškozené, komorbidit jejího zdravotního stavu a předpokladu omezení do dalšího života a o dalších 20 % z důvodu spoluzavinění samotné poškozené na vzniku dopravní nehody a dospěl k částce 450.899,81 Kč, kterou žalobci přiznal. 2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2024, č. j. 91 Co 66/2024-349, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl, výrokem II potvrdil zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že obvodní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním (skutkový stav byl v zásadě mezi účastníky řízení nesporný), avšak nesprávně jej právně posoudil, neboť v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil, že ačkoli se zdravotní stav poškozené neustálil, a nemohlo tak dojít ke vzniku nároku na náhradu za ZSU, tento nárok přiznal na základě úvahy o ustálení zdravotního stavu úmrtím poškozené a určením nároku jejího dědice na základě trvalé ztráty dolní končetiny, tedy pouze v části nároku na náhradu za ZSU, a to poukazem na rozsudek dovolacího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, který však nesprávně interpretoval. Citované rozhodnutí v pracovněprávních sporech naopak konstatovalo, že k bodovému ohodnocení ZSU, a tedy vzniku nároku na náhradu za ZSU, může dojít nejdříve po uplynutí jednoho roku od úrazu, kdy je již zřejmé, že došlo k trvalému poškození zdraví a nemůže dojít ke zlepšení zdravotního stavu. Odvolací soud dospěl k závěru, že zdravotní stav poškozené nebyl ke dni její smrti ustálen, vzhledem k tomu poškozené za jejího života nevznikl nárok na náhradu za ZSU, tento nárok netvořil pozůstalost po poškozené, proto ani nemohl přejít na žalobce jakožto jejího dědice. Závěr z dědického řízení je pro toto řízení bez významu, soud je vázán pouze výrokem určujícím, kdo je zůstavitelovým dědicem, nikoliv rozsahem majetku zařazeného do pozůstalosti. K odkazu žalobce na rozsudek dovolacího soudu ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1630/2023, konstatoval odvolací soud, že v citovaném rozhodnutí došlo k ustálení zdravotního stavu primárního poškozeného a vzniku nároku na náhradu za ZSU za jeho života, předmětem právního posouzení byla pouze otázka, zda jej krátit z důvodu úmrtí poškozeného a přechodu nároku na jeho dědice, a tedy na projednávanou věc nedopadá. Odvolací soud tedy neshledal uplatněný nárok důvodným. Z uvedeného důvodu změnil rovněž nákladové výroky. II. Dovolání 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky, zda lze v poměrech projednávané věci aplikovat nařízení vlády č. 276/2015 Sb., zejména jeho § 7 odst. 1 a jeho interpretaci učiněnou rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, že ohodnocení ZSU je možné nejdříve po uplynutí jednoho roku od poškození zdraví, případně jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, a dále v řešení otázky (jež dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu), zda popřípadě kdy lze v poměrech projednávané věci posoudit a ohodnotit ZSU za ztrátu pravé dolní končetiny amputací ve stehně i za stavu, kdy nedošlo k celkové stabilizaci zdravotního stavu poškozené (nedošlo ke zhojení ostatních poškození zdraví, jejichž odškodnění nárokováno není), protože poškozená v průběhu další léčby ostatních poranění zemřela. Dovolatel především namítá porušení svých procesních práv, když odvolací soud nezopakoval žádné důkazy, avšak zaujal na věc zcela jiný právní pohled, se kterým jej neseznámil, a neumožnil mu na něj reagovat, a proto je rozsudek překvapivý a nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění. Nad rámec tvrzených vad rozhodnutí má dovolatel za to, že odvolací soud na jeho věc nesprávně aplikoval závěr o lhůtě nejméně jednoho roku pro bodové ohodnocení ZSU v pracovněprávních sporech, jež dle něj nelze v dané věci použít. A závěrem dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu, že je pro věc podstatné, že se zdravotní stav matky dovolatele, tedy primární poškozené neustálil, že je to marginálie a postup odvolacího soudu bazírujícího na ustálení celkového zdravotního stavu je přepjatým formalismem, neboť na ztrátě dolní končetiny a jejích důsledcích pro život matky dovolatele by to již ničeho nezměnilo. Dle dovolatele tento postup představuje hrubou nespravedlnost vůči poškozené i vůči jejím dědicům. Závěrem dovolatel shrnul, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, je nepřezkoumatelný a pro závažné procesní vady porušil práva dovolatele. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání se závazným právním názorem o důvodnosti základu nároku. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a má stanovené náležitosti, se zabýval jeho přípustností. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 7. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů p