25 Cdo 308/2000 — Nejvyšší soud

25 Cdo 308/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 5. 2001 Spisová značka:25 Cdo 308/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.308.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 308/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ V. P. a B/ JUDr. A. P. proti žalovaným 1/ T. s. k. h. m. P. a 2/ D. p. h. m. P. a. s., odštěpný závod A., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 45/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 1998 č. j. 17 Co 463/98, 17 Co 464/98, 17 Co 465/98 - 84, takto: I. Řízení o dovolání prvního žalobce se zastavuje. II. Dovolání druhé žalobkyně se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 4. 1998 č. j. 10 C 45/96 - 54 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 6. 1998 č. j. 10 C 45/96 - 62 a opravného usnesení ze dne 23. 6. 1998 č. j. 10 C 45/96 - 63 zamítl žalobu, aby „žalovaní byli uznáni povinnými v polovině uhradit k rukám žalobce na bolestném částku 80.000,- Kč, snížení společenského uplatnění vyčíslené soudním znalcem, ušlý výdělek za období únor 1994 až únor 1996, popřípadě dále nebude-li uznán invalidním ve výši 10.000,- Kč měsíčně k rukám žalobce a dále vyplácet žalobci rentu ve výši 8.500,- Kč měsíčně s ohledem na inflaci, a dále, aby oba žalovaní byli povinni žalobkyni uhradit náklady spojené s léčením a vyživovací povinností žalobce v období od února 1994 do současnosti ve výši 6.000,- Kč za měsíc a ušlou mzdu ve výši 70.000,- Kč za období v roce 1995 a aby oba žalovaní byli uznáni povinni zaplatit žalobci A/ z důvodu invalidity jednorázově částku 10.000,- Kč a dále od 2. 4. 1994 platit žalobci částku 2.000,- Kč měsíčně na provoz automobilu\"; rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyla prokázána odpovědnost žalovaných za vzniklou škodu ve smyslu ustanovení § 9a odst. 2 a 3 zákona č. 55/1984 Sb., když příčinou úrazu prvního žalobce nebyly závady na komunikaci, ale pád žalobce způsobený jeho vyhozením z autobusu spolucestujícími. Žalovaní za škodu neodpovídají ani podle § 427 odst. 1 obč. zák., protože ke vzniku odpovědnosti podle tohoto ustanovení nestačí, že škoda vznikla při provozu autobusu, nýbrž že byla vyvolána zvláštní povahou provozu, k čemuž v daném případě nedošlo. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 1998 č. j. 17 Co 463/98, 17 Co 464/98, 17 Co 465/98 - 84 rozsudek obvodního soudu potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na vydání předběžného opatření. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, přičemž přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř., neboť mají za to, že nesprávným postupem soudů obou stupňů jim byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Namítají, že první žalobce „nebyl u většiny jednání soudu prvního stupně a ani u odvolacího soudu přítomen, nikoliv však proto, že se nechtěl zúčastnit, ale z důvodu špatných životních podmínek, které mu znemožnily v den jednání dostavit se k soudu (jako např. sníh, náledí v době jednání, dešťové srážky apod.)\". Vzhledem k tomu, že žalobce je zdravotně postižený, „měl soud pro jeho účast u soudu vytvořit adekvátní podmínky k účasti jako např. pro stanovení ústního jednání využít poznatků meteorologické služby, která by negativní životní podmínky vyloučila\". Dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že svá tvrzení neprokázali, neboť již v žalobě byly navrženy důkazy, které však soud prvního stupně neprovedl, čímž de facto stranil žalovaným. Pokud pak městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na výpověď svědka H. před orgány policie, je tato zcela odlišná od jeho výpovědi „z doby, kdy druhá žalobkyně učinila oznámení o úrazu prvního žalobce\", a proto tento svědek měl být soudem znovu vyslechnut, aby byly odstraněny rozpory v jeho výpovědích. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl po přezkoumání věci ve smyslu § 242 o.s.ř. k závěru, že projednání dovolání prvního žalobce brání nedostatek povinného zastoupení advokátem a že dovolání druhé žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Podle § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle § 241 odst. 1 o.s.ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Podle § 241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná. Povinné zastoupení účastníka, který sám nemá právnické vzdělání, advokátem, je podmínkou řízení, týkající se přímo účastníka. Jde o podmínku, jejíž nedostatek lze odstranit (§ 104 odst. 3 o.s.ř.), avšak bez jejího splnění nelze o dovolání rozhodnout. V tomto směru byl také žalobce řádně poučen usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 8. 1999 č. j. 10 C 45/96 - 98, doručeného mu do vlastních rukou dne 24. 9. 1999, jímž byl vyzván, aby si ve lhůtě 15 dnů zvolil k zastupování v dovolacím řízení advokáta a aby tuto skutečnost doložil předložením plné moci, a stejně tak byl tímto usnesením poučen o procesních následcích, které nastanou, jestliže nedostatek povinného zastoupení nebude odstraněn. Vzhledem k tomu, že uvedený nedostatek povinného zastoupení nebyl odstraněn, Nejvyšší soud České republiky dovolací řízení o dovolání prvního žalobce podle ustanovení § 104 odst. 3 a § 243c o.s.ř. zastavil, aniž se zabýval otázkou dalších náležitostí dovolání a jeho přípustností. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje občanský soudní řád v ustanoveních § 237, § 238 a § 239. Z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. není v této věci dovolání druhé žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustné; ustanovení § 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, a ustanovení § 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen. Podobně nelze přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., a z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. chybí již samotný návrh druhé žalované na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž by odvolací soud nevyhověl. Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatelka výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jí