25 Cdo 3084/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3084/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2024 Spisová značka:25 Cdo 3084/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3084.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Daňové řízení Újma z porušení povinnosti stanovené zákonem Daň z přidané hodnoty Dotčené předpisy:§ 2910 o. z. § 154 odst. 1 o. s. ř. § 92 odst. 3 předpisu č. 280/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3084/2023-505 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně: EKO Logistics s.r.o., IČO 26710170, se sídlem Tyršova 68, 281 26 Týnec nad Labem, zastoupená Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 14, 158 00 Praha 5, proti žalované: Muramax RP Holding s.r.o., IČO 06390382, se sídlem Na Pobřeží 84, Kolín, zastoupená Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, 140 00 Praha 4, o zaplacení 791 791 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 42/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 25 Co 62/2023-459, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 14 278 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Markéty Vítové. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 15. 9. 2022, č. j. 9 C 42/2020-403, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalované domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení 791 791 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 12. 2019 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a o částečném vrácení soudního poplatku žalobkyni (výroky II a III). 2. Okresní soud vzal za prokázaný následující skutkový stav. Účastnice uzavřely dne 3. 9. 2017 smlouvu o dílo, podle které žalovaná na základě objednávek žalobkyně prováděla prostřednictvím svých subdodavatelů pro žalobkyni demontáž, balení a třídění odpadového materiálu. Poté, co bylo dílo podle každé objednávky řádně provedeno a předáno, žalovaná žalobkyni vystavila faktury na cenu tohoto díla s daní z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Žalovaná dne 21. 2. 2018 podala řádné přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2018. Vzhledem k tomu, že správce daně (finanční úřad) měl pochybnosti o správnosti, pravdivosti a úplnosti údajů o přijatých zdanitelných plněních, byla jím dne 27. 6. 2018 zahájena u žalované daňová kontrola za zdaňovací období říjen 2017 až prosinec 2017 a únor 2018 až duben 2018. Následně byla dne 14. 1. 2019 a dne 12. 2. 2019 u žalované zahájena daňová kontrola za zdaňovací období květen 2018 až listopad 2018, na jejímž základě byla žalované nepravomocným rozhodnutím správce daně doměřena DPH za uvedená období. Žalobkyně byla vyzvána finančním úřadem, aby předložila označenou dokumentaci související s poskytnutím zprostředkování práce žalované; žalobkyně odmítla výzvě vyhovět. Dne 3. 5. 2019 podal finanční úřad trestní oznámení na žalovanou, neboť měl za to, že daňovou kontrolou byly u žalované zjištěny skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, (dále též „t. z.“) za období říjen 2017 až listopad 2018. Dne 11. 6. 2019 byly Policií ČR zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání uvedeného trestného činu žalovanou. Dne 27. 11. 2019 byla Policií ČR v souvislosti s prověřováním uvedeného podezření zaslána žalobkyni výzva, aby sdělila označené informace týkající se žalované, zejména jak probíhala spolupráce mezi žalobkyní a žalovanou, a aby předložila příslušné listiny. Žalobkyně v reakci na tuto výzvu podala dodatečná přiznání k DPH za období od listopadu 2017 do října 2019 a uhradila na DPH částku 5 151 515 Kč finančnímu úřadu. Následně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 5 151 515 Kč jako škody, kterou jí měla žalovaná způsobit, a poté, kdy žalovaná výzvě nevyhověla, podala dne 4. 2. 2020 na žalovanou žalobu v této věci, v níž (po provedení některých zápočtů vzájemných pohledávek) požadovala celkem 4 277 096,48 Kč s příslušenstvím. Dne 17. 3. 2022 finanční ředitelství jako odvolací orgán změnilo rozhodnutí správce daně o doměření DPH žalované za leden 2018 a ostatní rozhodnutí správce daně za období říjen 2017 až prosinec 2017 a únor 2018 až listopad 2018 byla zrušena a řízení ve věci doměření DPH žalované bylo zastaveno. Finanční ředitelství v tomto rozhodnuti uzavřelo, že žalované nárok na odpočet DPH z přijatých plnění od deklarovaných subdodavatelů za předmětná zdaňovací období náleží, protože byly odstraněny pochybnosti správce daně o oprávněnosti tohoto nároku podle ustanovení § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen: „z. d. p. h.“), zejména pak bylo potvrzeno, že plnění žalované ve prospěch žalobkyně bylo skutečně poskytnuto. Žalobkyně následně podala dne 29. 4. 2022 dodatečná přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2017 až říjen 2019 a dodatečná přiznání k dani z příjmů právnické osoby za zdaňovací období hospodářského roku končícího dne 30. 4. 2018 a dne 30. 4. 2019, jimiž chtěla dosáhnout vrácení dodatečně přiznané a zaplacené daně. Finanční úřad na jejich podkladě vydal rozhodnutí, kterými vyhověl dodatečným přiznáním k DPH podaným žalobkyní za zdaňovací období listopad 2017 až říjen 2019, vyjma zdaňovacích období leden, únor, březen a červenec 2018, za něž řízení zastavil, neboť daň nelze stanovit po uplynutí lhůty, která činí 3 roky. Žalobkyně tak získala od správce daně z částky 5 151 515 Kč zpět částku 3 485 305,48 Kč, ohledně níž následně vzala žalobu zpět a v tomto rozsahu bylo okresním soudem řízení zastaveno. Policie ČR posléze dne 22. 8. 2022 odložila trestní věc žalované s tím, že podezření se nepotvrdilo. 3. Okresní soud dospěl po právní stránce k závěru, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, není tak ve smyslu § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), povinna nahradit žalobkyni tvrzenou škodu. Proto žalobu zamítl. 4. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 25 Co 62/2023-459, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ohledně výše náhrady nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud zcela převzal skutková zjištění okresního soudu, na která odkázal. Podle krajského soudu v řízení bylo prokázáno, že se žalovaná v rámci skutku, jenž byl předmětem řízení, nedopustila žádného protiprávního jednání, a chybí proto základní prvek odpovědnosti za škodu na straně žalované ve smyslu § 2910 o. z. Z hlediska žalované bylo ve vztahu k DPH vše v souladu se zákonem, konkrétně zejména ustanovením § 72 z. d. p. h. Finanční ředitelství uzavřelo, že žalované náležel odpočet DPH z přijatých plnění od jejích subdodavatelů za předmětná zdaňovací období, zejména proto, že šlo o skutečná plnění, tj. nikoli o fiktivní plnění, a tudíž bylo skutečné a řádné i plnění žalované ve prospěch žalobkyně podle jejich smlouvy o dílo. Vzhledem k uvedenému se pak žalovaná zjevně nedopustila ani trestného činu podle § 240 t. z., který navíc k trestní odpovědnosti vyžaduje ve smyslu § 13 odst. 2 t. z. úmyslné zavinění. Kromě absence protiprávního jednání žalované pak krajský soud konstatoval, že v projednávané věci neshledal ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou na straně žalobkyně. Tvrzená škoda by totiž vůbec nevznikla, pokud by sama žalobkyně nepodala dodatečná přiznání k DPH a nezaplatila finančnímu úřadu na této dani částku 5 151 515 Kč, a následně nepodala další dodatečná přiznání k DPH opožděně, tj. po uplynutí lhůty stanovené v § 73 odst. 3 z. d. p. h. Toto jednání žalobkyně podle krajského soudu představuje typický případ tzv. přerušení (přetržení) příčinné souvislosti. I kdyby se tedy teoreticky žalovaná nějakého protiprávního jednání dopustila, např. pokud by porušila prevenční povinnost ve smyslu § 2900 o. z., škoda ve výši žalované částky by nevznikla bez aktivního jednání žalobkyně, tj. bez toho, že žalobkyně nevyčkala postupu státních orgánů, dobrovolně dodatečně DPH přiznala a zaplatila, a následně podala nová přiznání k dani opožděně. II. Dovolání a vyjádření se k němu 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadený rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení dílem otázky hmotného a dílem otázky procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud v některých případech odchýlil od ustá