25 Cdo 3094/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 3094/2024-284 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L. K, zastoupená Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti žalovanému: P. R., zastoupený Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, o 429.334 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 146/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 6. 2024, č. j. 5 Co 392/2024-260, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.487 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Roberta Tschöpla. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 2 C 146/2021 -229, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 429.334 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému (výrok II) a nepřiznal státu náhradu nákladů řízení (výrok III). Žalobkyně se žalované částky domáhala z titulu újmy na zdraví, kterou jí měl způsobit žalovaný. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 30. 6. 2018 došlo na hrázi XY rybníka v katastru obce XY k dopravní nehodě účastníků coby cyklistů. Žalobkyně v pravé části vozovky předjížděla žalovaného, který vybočil z trajektorie své jízdy, došlo ke střetu a následnému pádu žalobkyně. Žalovaný nevěděl, že ho žalobkyně předjíždí, neboť mu to nedala žádným způsobem najevo. Soudní znalkyně v oboru doprava městská a silniční Ing. Ladislava Lišková v odborném vyjádření podaném vyšetřujícímu policejnímu orgánu sdělila, že cyklista se při pohybu na jízdním kole nepohybuje po přímce a jeho trajektorie má tvar nepravidelné vlnovky nazvané makrovlna. Její amplitudu i vlnovou délku může cyklista ovlivnit svojí koncentrací na jízdu. Při jízdě vzniká i mikrovlna, a to pohybem (kmitáním) jízdního kola, přičemž tyto mikrovlny mohou být způsobeny či ovlivněny stylem jízdy, frekvencí šlapání, profilem trati, povětrnostními podmínkami či nerovnostmi povrchu. Velikost bočního vychýlení coby součtu amplitud byla stanovena v rozmezí půl metru u zkušeného cyklisty a 1,5 metru u nezkušeného cyklisty, a to na obě strany od osy pohybu při sledování pohybu před sebou. Velikost bočního vychýlení průměrného cyklisty se tak pohybuje okolo jednoho metru. Z toho plyne nutnost cyklisty vědět o tom, že je předjížděn. Při stanovení bezpečného bočního odstupu je pak třeba brát ohled na to, že i předjíždějící cyklista má svoji makrovlnu pohybu. Bezpečný odstup při předjíždění průměrného cyklisty pak představuje vzdálenost minimálně 1,5 metru, pokud cyklista ví, že je předjížděn. Soud prvního stupně zdůraznil, že cyklista je při jízdě po pozemní komunikaci účastníkem silničního provozu. Povinností žalobkyně bylo předjíždět vlevo, k čemuž mohla využít i levý jízdní pruh, měla zároveň dávat znamení o změně směru jízdy podle § 17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), a dodržet bezpečný odstup, jak vyplývá z § 17 odst. 6 téhož zákona. Žalobkyně však předjížděla žalovaného na kole v tichosti, aniž by avizovala vůli směřující k předjíždění tím, že by použila zvukový signál. Žalovaný jel ve svém směru jízdy v pravém jízdním pruhu při pravém okraji vozovky. Pokud by žalobkyně předjížděla s dostatečným bočním odstupem, pak by k žádnému střetu s předjížděným cyklistou dojít nemělo. Z výpovědí účastníků dopravní nehody i svědků vyplývá, že ke střetu došlo v pravém jízdním pruhu a k pádu žalobkyně ve středu pravého jízdního pruhu nebo uprostřed vozovky. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalobkyně při předjíždění pochybila, protože nedodržela bezpečnou vzdálenost, nepřejížděla dostatečně vlevo a ani neupozornila žalovaného na to, že jejím úmyslem je ho předjet. Jelikož dopravní nehodu zavinila žalobkyně, bylo nadbytečné provádět dokazování k výši uplatněného nároku, a soud přikročil k zamítnutí žaloby. 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 6. 2024, č. j. 5 Co 392/2024-260, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a rovněž s jeho právním hodnocením. Zdůraznil, že jízda na kole má oproti dopravě motorovým vozidlem svá specifika, a to především tichost jízdy, absenci zpětných zrcátek, v jejímž důsledku cyklista v zásadě nemá možnost sledovat provoz za sebou, a značný vliv nerovností, spár, výmolů či předmětů na vozovce. Nelze se tedy spoléhat na to, že cyklista pojede po přesně dané dráze, aniž by ze směru své jízdy jakkoliv vybočil, jak vyplývá z odborného vyjádření znalkyně Ing. Liškové. Je tedy nanejvýš žádoucí, aby cyklista, je-li předjížděn jiným cyklistou, byl o předjíždění spolehlivě informován zvukovým signálem, nebo aby byl alespoň předjížděn s tak bezpečným odstupem, aby i s ohledem na makrovlnu či mikrovlnu jeho pohybu nedošlo ke srážce s předjíždějícím cyklistou. Pokud bude cyklista vědět, že je předjížděn, může v případě potřeby vybočení ze svého směru jízdy manévr nedokončit a zastavit. V dané věci však žalobkyně žádné zvukové znamení žalovanému nedala (což vyplývá i z její výpovědi). Pokud žalobkyně nehodlala žalovaného na svou přítomnost upozornit, měla jej předjíždět v tak bezpečné vzdálenosti, aby ke střetu účastníků i při částečném vybočení žalovaného ze směru jeho jízdy nedošlo, přičemž žalobkyně mohla využít i levý jízdní pruh, případně měla možnost žalovaného nepředjíždět. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by drobné vybočení ze směru jízdy, jež učinil žalovaný, přesáhlo obvyklé meze. V opačném případě, pokud by se jednalo o extrémní vybočení, bylo by možné dovodit spoluzavinění žalovaného na dopravní nehodě. Pokud tedy žalobkyně k předjíždění přistoupila, měla to v souladu s § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu učinit tak, aby neohrozila či neomezila jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. K námitce žalované, že povinnost dodržet bezpečný boční odstup nejméně 1,5 m je v § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu stanoven jako povinnost řidiče motorového vozidla, odvolací soud uvedl, že z povahy věci je podle jeho názoru nutné takový odsup při předjíždění cyklisty dodržet vždy. V daném případě nelze vzdálenost 1 m, na niž žalobkyně boční odstup mezi ní a žalovaným odhadla, považovat za dostačující v situaci, kdy nebylo prokázáno, že by žalovaný o předjíždění věděl. Naopak v případě, že by žalovaný o předjíždění byl informován a mohl s ním při své jízdě počítat, by bylo možné o dostatečnosti bočního odstupu 1 m uvažovat. 3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny („dle jakých zákonných kritérií lze posuzovat dostatečný boční odstup při předjíždění cyklisty jiným cyklistou“ a „zda lze takový boční odstup odvozovat od pravidel, která zákon ukládá řidiči motorového vozidla při předjíždění cyklisty“), a dále otázek procesního práva (nevypořádání se s tím, proč soud neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů) a hmotného práva (řešení otázky spoluzavinění při zohlednění principu omezené důvěry v dopravě), při jejíchž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání tkví podle názoru dovolatelky v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka je přesvědčena, že na posuzovanou věc nelze aplikovat § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu, neboť předmětné ustanovení činí rozdíl mezi cyklistou a řidičem motorového vozidla. Není totiž srovnatelná šířka automobilu a jízdního kola, motorové vozidlo navíc vytváří tlakovou vlnu. Odborné vyjádření, které soudy ve věci využily je „spíše jakýmsi dobrozdáním, či subjektivním názorem postaveném na velice obecném přístupu a nemůže být podkladem pro stanovení bezpečného odstupu v konkrétním případě“. Dovolatelka dále odkázala na judikaturu týkající se zákazu zpětné účinnosti právních norem, neboť § 17 odst. 6 zákona o silničním provozu nabyl účinnosti teprve 1. 1. 2022. Jde-li o namítaná procesní pochybení, soudy nereflektovaly obsah svědecké výpovědi M. K., podle níž byl pohyb žalovaného náhlý a nepředvídatelný. Sám žalovaný připustil, že nehoda vznikla v důsledku toho, že se nesoustředil na jízdu. V řízení nevyšlo najevo, že by se žalovaný potýkal s nerovnostmi či komplikacemi při jízdě na kole. Dovolatelka rovněž vyjádřila své přesvědčení, že řidič jakéhokoliv dopravního prostředku je povinen sledovat provoz před sebou i za sebou a zajistit tak, že z jeho strany