25 Cdo 3171/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3171/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 6. 2022 Spisová značka:25 Cdo 3171/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3171.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Myslivost Zavinění Dotčené předpisy:§ 55 předpisu č. 449/2001 Sb. § 53 předpisu č. 449/2001 Sb. § 52 odst. 1 předpisu č. 449/2001 Sb. § 441 předpisu č. 40/1964 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 9. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3171/2021-363 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: A. Š., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený advokátem JUDr. Miloslavem Rychtářem, se sídlem Ostrovní 126/30, Praha 1, proti žalovanému: A. R., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený advokátkou JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, o 549.091 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 32/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 12 Co 15/2020-321, takto: I. Dovolání proti potvrzující části výroku ve věci samé rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 12 Co 15/2020-321, se zamítá. II. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 12 Co 15/2020-321, se odmítá. III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 14 C 32/2014-268, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 138.608 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 455.483 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené černou zvěří na porostu silážní kukuřice v období od 5. 9. 2013 do 17. 10. 2013 s odkazem na § 52 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Soud na základě provedeného dokazování (doplněného v intencích usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 12 Co 502/2015-129, jímž bylo předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno) zjistil, že žalobce obhospodařuje zemědělské půdní bloky č. 8201/8 o výměře 44,89 ha v k. ú. XY, č. 8101 o výměře 53,94 ha v k. ú. XY, XY, XY a XY a č. 7002/3 o výměře 53,85 ha v k. ú. XY, XY a XY. Dopisem ze dne 20. 9. 2013 uplatnil u žalovaného uživatele honitby v dané oblasti nárok na náhradu škody způsobené pohybem, žírem a lámáním kukuřice zvěří rozptýleně po uvedených blocích v období 5. 9. 2013 až 19. 9. 2013, dále pak dopisem ze dne 7. 10. 2013 uplatnil nárok na náhradu dalších škod vzniklých v období od 20. 9. 2013 do 6. 10. 2013 a dopisem ze dne 21. 10. 2013 nárok na náhradu škody za období od 7. 10. 2013 do termínu sklizně, která byla na jednotlivých blocích ukončena ve dnech 17. 10. 2013, 8. 10. 2013 a 14. 10. 2013. Následně žalobce vyzval žalovaného dalším dopisem ze dne 20. 10. 2013 k náhradě škody vyčíslené po proběhlé sklizni. Soud uzavřel, že žalobce včas notifikoval škodu vymezenou jak místem vzniku, tak konkrétním obdobím, a po sklizni řádně vyčíslil výši škody, a jeho nárok tudíž nebyl prekludován. Škody na porostu kukuřice byly způsobeny černou zvěří i na půdním bloku č. 8201/8, kde se poškození vyskytovalo v souvislých, ostře ohraničených kruzích. Ke vzniku škody zde však významně přispěl sám žalobce tím, že vysel různé odrůdy kukuřice, aniž postupoval jako odpovědně hospodařící zemědělec tak, že by zasel atraktivnější odrůdu kukuřice na okraji porostu, aby zvěř na tomto místě zadržel a usnadnil odlov. Vysel-li naopak atraktivní odrůdu v pásu uvnitř porostu jiné odrůdy, byl jeho postup kontraproduktivní, akcelerující výskyt divokých prasat v porostu, a tím i vznik škody. Soud přirovnal postup žalobce tomu, jako by na místo cíleně přivezl divoká prasata, vypustil je zde a následně požadoval po uživateli honitby náhradu škody za jimi způsobené škody, což odporuje dobrým mravům, a uplatnění nároku na náhradu škody je tedy zneužitím práva. Žalovaný proto podle zákona o myslivosti odpovídá jako uživatel honitby objektivně za škodu způsobenou zvěří na polních plodinách pouze v rozsahu odpovídajícím ostatním dvěma půdním blokům. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 12 Co 15/2020-321, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do další částky 69.304 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbytku přisouzené částky jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud označil za správné skutkové i právní závěry okresního soudu. Ohledně řádné a včasné notifikace škody u žalovaného odvolací soud odkázal na své předchozí usnesení, v němž se k této otázce vyslovoval. Zdůraznil dále, že odpovědnost žalovaného je objektivní povahy, proto na její vznik či existenci nemají vliv žalovaným opakovaně vzpomínané širší okolnosti případu, zejména tvrzení o prováděných opatřeních k zabránění škod. Ve vztahu ke škodám na půdním bloku č. 8201/8 bylo ovšem příčinou škody výlučně vysetí atraktivnější odrůdy kukuřice, kterou prasata bezezbytku preferovala a zaměřila se na ni, přičiněním žalobce takto byla nalákána do lánu. Za vzniklou újmu na daném bloku podle § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), tedy odpovídá žalobce. Širší okolnosti případu připomínané žalovaným (aktivní provádění preventivních opatření žalovaným, sociální a majetkové poměry žalovaného) a další skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo (absence komunikace mezi účastníky při prevenci vzniku škody a následném uplatnění nároku, ojedinělost postupu žalobce při uplatnění nároku a osetí kukuřice na rozsáhlých a souvislých plochách) sice nemají vliv na vznik povinnosti nahradit škodu, ale představují důvod pro tzv. moderaci výše náhrady soudem podle § 450 obč. zák. V řízení přitom bylo zjištěno, že žalovaný i za pomoci dalších myslivců činil opatření k eliminaci škody, jejíž odvrácení není z povahy věci možné. Žalobce v krajině, v níž lze očekávat vyšší výskyt divokých prasat, založil rozsáhlé monokultury kukuřice (plodiny těmito zvířaty preferované), a musel tak očekávat, že zvěř ji bude poškozovat a škodě nepůjde zcela zabránit. Ke vzniku takových škod muselo docházet pravidelně i při osetí menších ploch v letech předcházejících i následujících, přesto však žalobce přistoupil ke vznesení nároku pouze v tomto ojedinělém případě, čímž žalovaný důvodně nabyl dojmu, že žaloba byla pouze záminkou k vytvoření nátlaku, aby opustil honitbu. Byť v řízení nebyla prokázána souvislost sporu se snahou žalobce získat danou honitbu, je zřejmé, že vztahy mezi účastníky nebyly na dobré úrovni, což bránilo vyřešení sporných nároků dohodou. Soud při zvažování podmínek § 450 obč. zák. zohlednil i majetkové poměry účastníků, zejména, že žalovaný je poživatelem nízkého starobního důchodu bez hodnotnějšího majetku, a že žalobce dosahuje pravidelných značných příjmů z produkce plodin i dotačních programů, a přiznanou náhradu snížil na polovinu. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho potvrzujícímu výroku, podal žalovaný dovolání, které má za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při aplikaci § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb. upravujícího notifikační povinnost u škod způsobených zvěří. Soud prvního stupně včasnost notifikace zdůvodnil vyjádřením v řízení slyšeného znalce Ing. Hájka, odvolací soud ve svém předchozím usnesení pouze konstatoval včasnost oznámení škod. V následném řízení před soudem prvního stupně byl svědeckými výpověďmi potvrzen vznik škody i před zářím 2013, tedy dobou delší dvaceti dnů před notifikací dne 20. 9. 2013. Soud se však námitkami žalovaného v tomto směru nezabýval a rovněž odvolací soud na odvolací argumentaci a důkazy v tomto směru nijak nereagoval, spokojil se pouze s odkazem na své předešlé rozhodnutí. Tímto svým postupem se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudky sp. zn. 25 Cdo 2234/2019, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, sp. zn. 25 Cdo 972/2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, či sp. zn. 25 Cdo 719/2008. Podle dovolatele dále nebyla v daných souvislostech dovolacím soudem doposud řešena otázka spoluzavinění vzniku škod, byť jisté závěry v tomto směru jsou zřejmé z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, podle nějž jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škody způsobené zvěří je zodpovězení otázky, zda žalobce učinil potřebná opatření k