25 Cdo 3530/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3530/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2023 Spisová značka:25 Cdo 3530/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3530.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 626 o. z. § 635 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 584/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3530/2023-282 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. B., a b) T. B., oba zastoupeni JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, o 791 063 Kč a 361 192 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 354/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2023, č. j. 71 Co 202/2022-267, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 32 C 354/2018-243, zamítl žalobu žalobkyně a) na zaplacení 791 063 Kč (výrok I), žalobu žalobce b) na zaplacení 361 192 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobci se žalobou podanou 14. 12. 2018 domáhali náhrady za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění vůči L. J. (dále jen „původní žalovaný 1“) jakožto pojistníkovi, který s nyní žalovanou uzavřel pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla Toyota Yaris, a E. J. (dále jen „původní žalovaný 2“) jakožto vlastníkovi tohoto vozidla. Nyní žalovaná byla původně vedlejším účastníkem na straně žalovaných. Okresní soud vyšel ze zjištění, že 14. 12. 2015 žalobce b), který řídil vozidlo Toyota Yaris zapůjčené od původního žalovaného 2, a žalobkyně a), která byla jeho spolujezdcem, s vozidlem havarovali a utrpěli újmu na zdraví. Podle původních skutkových tvrzení měla nehodu zavinit třetí osoba, která z místa dopravní nehody ujela. Žalovaná ještě jako vedlejší účastník částečně plnila žalobkyni a) náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění [o vyplacené částky byla žaloba žalobkyní a) vzata zpět]. Žalobci podáním ze dne 16. 1. 2020 vzali svou žalobu zpět proti původnímu žalovanému 1, ve vztahu k původnímu žalovanému 2 navrhli, aby na jeho místo vstoupil do řízení vedlejší účastník (nyní žalovaná), o čemž okresní soud rozhodl usnesením ze dne 10. 9. 2020, č. j. 32 C 354/2018-160, které nabylo právní moci 1. 10. 2020. Proti žalované vymezili nárok jako náhradu za bolest žalobkyně a) ve výši 51 565 Kč a žalobce b) 93 497 Kč a na náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobkyně a) ve výši 745 498 Kč a žalobce b) 267 695 Kč s odkazem na § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“). Následně v reakci na procesní obranu žalované (která namítla, že ve vztahu k ní žalobci dosud skutkově nevymezili žádný důvod k plnění) žalobci na jednání soudu dne 1. 2. 2022 změnili svá dosavadní tvrzení tak, že nehodu nezavinila třetí osoba, ale žalobce b) tím, že nedodržel maximální povolenou rychlost. Změnu skutkových tvrzení okresní soud posoudil jako změnu žaloby, neboť až nyní žalobci odůvodnili, proč se zaplacení předmětných částek domáhají po žalované, a tuto změnu připustil usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 32 C 354/2018-232, které nabylo právní moci 14. 3. 2022. Nato žalovaná vznesla námitku promlčení. Okresní soud shledal nárok žalobkyně a) promlčeným, neboť její zdravotní stav se ustálil 14. 12. 2018 a rozhodná skutková tvrzení ve vztahu k žalované uplatnila až 1. 2. 2022, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Pokud by žalobci skutková tvrzení nezměnili, zcela zjevně by nebyla dána pasivní legitimace žalované, neboť bez ztotožnění vozidla, které údajně nehodu zavinilo, by nebylo možné určit jeho pojistitele. Nárok žalobci b) okresní soud nepřiznal proto, že nebyl oprávněn požadovat pojistné plnění vůči žalované, se kterou nebyl v pojistném vztahu. Dílčí plnění žalované ještě jakožto vedlejšího účastníka řízení pak nepovažoval za uznání nároku, které by mělo prodloužit promlčecí lhůtu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 4. 2023, č. j. 71 Co 202/2022-267, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že teprve doplněním skutkových tvrzení při jednání dne 1. 2. 2022 žalobkyně a) uplatnila nárok na pojistné plnění. Do té doby ze skutkového základu žaloby nebylo možné dovodit povahu uplatněného nároku. Nárok žalobkyně a) na pojistné plnění vůči žalované se promlčel podle § 635 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) promlčením práva na náhradu újmy, na kterou se pojištění vztahovalo. Subjektivní promlčecí lhůta u nároku žalobkyně a) na náhradu újmy vůči žalobci b) (řidiči pojištěného vozidla) počala běžet den po dni ustálení jejího zdravotního stavu, tj. dnem 15. 12. 2018, a skončila dne 15. 12. 2021 (§ 620 o. z. ve spojení s § 629 odst. 1 o. z.); soud se nezabýval počátkem běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu vytrpěné bolesti, protože rozhodující okamžik pro běh této lhůty nastal před ustálením zdravotního stavu. V době změny žaloby byly již oba nároky žalobkyně a) promlčeny. Předchozí plnění žalované v postavení vedlejšího účastníka poskytnuté žalobkyni a) nezakládalo uznání nároku, neboť se jednalo o jiný nárok (na náhradu škody), než který žalobci následně uplatnili přímo vůči žalované (na pojistné plnění). Žalobu žalobce b) neshledal důvodnou, protože jako řidiči pojištěného vozidla mu nárok na pojistné plnění nemohl podle § 7 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. vzniknout. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky promlčení nároku žalobkyně a), která za daných skutkových okolností nebyla doposud dovolacím soudem řešena. Odvolací soud pochybil při určení okamžiku řádného uplatnění nároku na náhradu za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění. Již podáním ze dne 16. 1. 2020 byl nárok žalobkyně a) proti žalované jednoznačně vymezen odkazem na zákon č. 168/1999 Sb., přičemž měly-li soudy za to, že je třeba uvést další skutečnosti svědčící o splnění podmínek § 9 zákona č. 168/1999 Sb., měly o tom žalobkyni a) podle § 118 o. s. ř. poučit. Odvolací soud nesprávně posoudil doplnění skutkových tvrzení ze dne 1. 2. 2022 jako novou žalobu. Nelze též odhlédnout od toho, že se žalovaná ještě z pozice vedlejšího účastníka ve svém vyjádření z října 2019 přihlásila k plnění a nárok uznala s tím, že žalobci musí nejdříve pojistnou událost řádně ohlásit, a navíc v průběhu řízení žalobkyni a) částečně plnila. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné. Dovolání žalobkyně a) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby žalobce b), není přípustné. K podání dovolání proti tomuto výroku není žalobkyně a) subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, odstranitelná zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Potvrzením rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce b) však žalobkyni a) nebyla žádná újma způsobena, a žalobkyně a) tedy nemůže mít zájem na zrušení či změně této části rozhodnutí. Ze stejného důvodu není přípustné dovolání žalobce b) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby žalobkyně a). Konečně pak dovolání neobsahuje vůbec žádnou argumentaci, která by se týkala nároku žalobce b). Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně a) směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby žalobce b), a dovolání žalobce b) zcela podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Podle § 609 věty první o. z