25 Cdo 3537/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3537/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2019 Spisová značka:25 Cdo 3537/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3537.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Vady řízení Zdravotnictví Dotčené předpisy:§ 12 odst. 1 předpisu č. 20/1966Sb. § 420 obč. zák. § 421a obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:16. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3537/2018-335 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) P. Š., narozený XY, bytem XY, b) J. V. narozený XY, bytem XY, c) J. Š., narozený XY, a d) H. K., narozená XY, oba bytem XY, všichni společně zastoupeni Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem se sídlem Široká 25/6, Praha 1, proti žalovaným: 1) Ústřední vojenská nemocnice - Vojenská fakultní nemocnice Praha, se sídlem U Vojenské nemocnice 1200, Praha 6, IČO 61383082, zastoupená JUDr. Magdou Adamovou, advokátkou se sídlem Ovčí hájek 2160/18, Praha 5, a 2) Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, příspěvková organizace, se sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2, IČO 00064165, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 9/2013, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, č. j. 35 Co 11/2018-291, takto: I. Dovolání se ve vztahu k žalované 1) odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, č. j. 35 Co 11/2018-291, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 C 9/2013-248, se ve vztahu k žalované 2) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci jsou pozůstalí po M. Š., jež byla dne 10. 2. 2011 hospitalizována v zařízení žalované 2). Dne 11. 2. 2011 byla převezena v doprovodu lékařky – anestezioložky žalované 2) do zdravotnického zařízení žalované 1) k plánovanému zákroku – embolizace děložního myomu, po němž došlo k neplánovanému zákroku – angioplastice pravé děložní tepny. Po provedení těchto zákroků v zařízení žalované 1) pacientka zemřela. Žalobci požadují jednorázovou náhradu újmy způsobené usmrcením osoby blízké. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 C 9/2013-248, uložil oběma žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) částku 240.000, žalobci b) částku 175.000 Kč, žalobci c) částku 240.000 Kč a žalobkyni d) částku 240.000 Kč, vždy navýšenou o příslušenství, a dále povinnost nahradit náklady řízení žalobcům a státu. Po skutkové stránce uzavřel obvodní soud na základě znaleckého dokazování, že při předchozím zákroku (katetrizaci děložních tepen) dne 16. 4. 2010 v zařízení žalované 2) nedošlo k poranění cévy, obrazová i operační dokumentace odpovídá povaze zákroku a postup ošetřujícího lékaře nebyl v rozporu s dostupnými poznatky lékařské vědy, při lékařském zákroku dne 11. 2. 2011 v zařízení žalované 1) došlo rovněž postupem v souladu s dostupnými lékařskými poznatky (lege artis) k embolizaci děložní tepny a následně k neplánovanému zprůchodnění tepenního uzávěru a vyztužení stěny cévy stenty. Po ukončení operačního zákroku byla pacientka předána k pooperační péči anestezioložce V., zaměstnankyně žalované 2), jež nebyla plně kvalifikovaná a měla pracovat pouze pod přímým odborným dohledem, která první známky vnitřního krvácení vyhodnotila nesprávně a včas neupozornila radiointervenční tým, který však poté také na tuto situaci adekvátně nezareagoval, včas neaktivoval anesteziologický tým a neučinil další kroky, což v celkovém důsledku vedlo k úmrtí pacientky na vnitřní vykrvácení. Po právní stránce obvodní soud uzavřel, že odpovědnost žalované 1) je dána dle § 420 a 421a zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neboť lékaři žalované 1) i přes informace o bolestech poškozené zpočátku nezareagovali, neprovedli vyšetření k odhalení příčin, a proto včas nepřivolali cévního chirurga a anesteziologický tým ani nezajistili operační sál. K vykrvácení pacientky došlo v důsledku časově zpožděného vzniku trhliny v tepně, jež nevydržela plošný tlak stentu a praskla. Zpevnění a výztuž cévy, a tedy i schopnost vyvolat tlak na stěny cévy jsou přitom charakteristickou vlastností stentu, proto žalovaná 1) odpovídá rovněž dle § 421a obč. zák, jelikož byla škoda způsobena obecnou vlastností použitého nástroje. Odpovědnost žalované 2) je dána podle § 420 obč. zák., neboť její zaměstnankyně včas nerozpoznala příznaky příčiny zhoršujícího se stavu pacientky, nezajistila její monitorování a další úkony umožňující včas odhalit vnitřní krvácení alespoň žádostí vůči lékařům žalované 1). 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 35 Co 11/2018-291, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K odpovědnosti žalované 2) uvedl, že anestezioložka V. nepředstavovala kvalifikovaný odborný dozor, neboť nerozpoznala příčinu zhoršujícího se zdravotního stavu a nebyla na ni schopna adekvátně reagovat vyžádáním si pomoci lékařů žalované 1). Připomněl rovněž, že podle znaleckého posudku měl radiointervenční tým podstatně dříve reagovat na informace anestezioložky i zdravotní sestry převozní služby. Smrt pacientky byla odvratitelná i při pozdním zjištění vnitřního krvácení zajištěním cévního chirurga a operací v nouzových podmínkách radiointervenčního sálku. Dále byla dle znaleckého ústavu nepochybná medicínská příčinná souvislost mezi lékařským zákrokem prováděným v zařízení žalované 2) a následkem nastalým po zákroku provedeném žalovanou 1). Poškození cévy způsobené plošným tlakem stentu, který způsobil změnu elasticity cévy, posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně podle § 421a obč. zák., tedy jako odpovědnost žalované 1) za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Za nadbytečné označil odvolací soud návrhy na doplnění dokazování trestním spisem a znaleckým posudkem podaným pro účely trestního řízení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky odpovědnosti dvou zdravotnických zařízení při souběžném poskytování zdravotní péče, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka připomněla, že k plánovanému výkonu embolizace děložního myomu podstoupila pacientka neplánovaně také náročnější zákrok s vyšším rizikem vzniku komplikací, na něž lékařka dovolatelky nebyla dostatečně vybavena a nemohla na vzniklé komplikace sama adekvátně reagovat. Zajistit řádnou pooperační péči mohla pouze žalovaná 1). Poskytovat péči lege artis lze dle názoru dovolatelky pouze do momentu, kdy je toho lékař adekvátně schopen, a poté je povinností jiného zdravotnického zařízení tuto péči převzít. Ani dle znalců nebylo dostatečně jasně formulováno rozdělení kompetencí a dále znalci uvedli, že se lékařka dovolatelky nacházela ve velmi nevýhodné a komplikované situaci. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že monitorování stavu po zákroku by bylo stejné, i pokud by k neplánovanému zákroku nedošlo. Skutková zjištění jsou záležitostí nalézacích soudů, pochybení žalované 2) bylo víc a v tomto ohledu se jednalo o postup non lege artis, žalobci se proto ztotožňují i s právními závěry soudů obou stupňů. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto a byla jim přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 6. Ve vyjádření k dovolání žalovaná 1) uvedla, že v dovolání byly uvedeny některé okolnosti v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi, dále zdůraznila, že se jednalo o napravení poškozené tepny, jež způsobili lékaři žalované 2) při předchozím zákroku, a proto došlo k ucpání tepny. Námitky dovolatelky považuje za účelové, proto navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. 7. Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v