25 Cdo 3770/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3770/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2024 Spisová značka:25 Cdo 3770/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3770.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Advokacie Advokát Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 16 předpisu č. 85/1996 Sb. § 24 předpisu č. 85/1996 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 9. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.12.2024III.ÚS 3467/24 Josef Baxa odmítnuto pro nepřípustnost15. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3770/2023-194 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Ing. Roman Škoda, IČO 10161309, se sídlem U Mlýna 2231/11, 140 00 Praha 4, zastoupený Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 1124/12, 170 00 Praha 7, proti žalované: JUDr. Jindřiška Kořínková, IČO 73629740, se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1 zastoupená Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1, o zaplacení 267 009,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 263/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 29 Co 123/2023-154, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 29 Co 123/2023-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2022, č. j. 26 C 263/2021-113, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 29 Co 123/2023-154, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2022, č. j. 26 C 263/2021-113, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 267 009,36 Kč s příslušenstvím, změnil ho ohledně výše náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce pracoval pro společnost Generali Česká pojišťovna, a. s., (dále jen „GČP“) jako obchodní zástupce a jeho smluvní vztah s ní skončil dne 28. 2. 2013. Dne 27. 11. 2013 žalobce u GČP uplatnil nárok na odškodnění podle § 669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“) v zachované prekluzivní jednoroční době. Na základě plné moci, kterou jí žalobce udělil dne 24. 8. 2015, poskytovala žalovaná jako advokátka na základě mandátní smlouvy žalobci právní služby ve sporu se společností GČP. Dne 16. 10. 2015 podala v jeho zastoupení a po vzájemné dohodě žalobu, jíž se žalobce po GČP domáhal odškodnění ve výši 50 % maximální hodnoty jeho průměrných ročních odměn za posledních pět let. Řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 289/2015. Dne 11. 8. 2016 zaslal žalobce žalované e-mail (jehož přílohou byl rozsudek ve věci jeho kolegyně H., jímž jí byl přiznán nárok ve výši 75 % maximální hodnoty průměrných ročních odměn) s tím, že si myslí, že by mnoho věcí z argumentace a odůvodnění mohli využít. Pokyn k rozšíření žaloby e-mail neobsahuje, až v e-mailu ze dne 1. 3. 2017 žalobce sdělil žalované, že navrhuje při dalším jednání změnit žalovanou částku na 75 %, tj. na 363 327 Kč. Žalovaná reagovala poučením, že by nárok v této části mohl být promlčený, byť se domnívá, že nikoliv, protože se pouze upravuje výše řádně uplatněného nároku. Podáním ze dne 2. 4. 2017 (doručeným soudu dne 10. 4. 2017) žalovaná žalobu rozšířila na odškodnění žalobce v rozsahu 75 %. Soud prvního stupně i soud odvolací žalobě v rozšířené výši zcela vyhověly (mimo jiné dovodily, že žalovanou vznesená námitka promlčení není důvodná). Oba rozsudky však zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 3902/2019-1138, neboť uzavřel, že čtyřletá promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat (kdy mu vzniklo právo na odškodnění podle zákona), a nikoli ode dne, kdy žalobce právo na odškodnění uplatnil u žalované v zachované prekluzivní době (dopisem ze dne 27. 11. 2013). Nalézacímu soudu uložil, aby posoudil, zda smlouva o obchodním zastoupení ze dne 1. 6. 2005 uzavřená mezi žalobcem a právní předchůdkyní GČP obsahovala ujednání o splatnosti pohledávky za odškodnění ve smyslu § 669 obch. zák., a poté znovu posoudil počátek běhu promlčecí doby. Následně soud prvního stupně v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vydal konečný rozsudek, jímž žalobu v rozsahu rozšíření o 25 % z důvodu promlčení zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle poměru úspěchu účastníků. Žalobci tak nebyla přiznána část nároku na odškodnění (124 003,70 Kč), část úroků z prodlení (23 027,66 Kč) a část nákladů řízení (119 978 Kč), tedy částka 267 009,36 Kč, již musel GČP (jež mu ji předtím vyplatila) vrátit a v níž spatřuje vzniklou škodu. 2. Po právní stránce soudy nárok posoudily podle § 16 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5819/2017 připustil, že v daném případě bylo možné poskytnout právní služby ve vyšší kvalitě, přinejmenším nabídnout žalobci výklad a komentáře aplikovaných zákonných ustanovení a seznámit jej se základní judikaturou vztahující se k běhu promlčecí doby upravené v obchodním zákoníku, avšak uzavřel, že pochybení žalované nemělo v posuzované věci rozhodující vliv na částečný neúspěch žalobce. Ten se ve své právní věci velmi dobře orientoval, důležité otázky nenechával na rozhodnutí žalované, naopak jí veškerá podání připomínkoval a přesně specifikoval své požadavky, rozhodoval i o detailech vedení soudního řízení, a tudíž bylo výlučně na něm rozhodnutí o tak významné otázce, jakou byla výše žalobního nároku. Jestliže dal žalované pokyn k rozšíření žaloby až dne 1. 3. 2017, neexistuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním spočívajícím v doručení písemného návrhu na rozšíření žaloby až dne 10. 4. 2017 a promlčením nároku, k němuž došlo dne 28. 2. 2017. Ohledně běhu promlčecí doby nelze na žalovanou klást nepřiměřené požadavky, neboť původně jí daly v této otázce za pravdu jak soud prvního stupně, tak soud odvolací (soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2310/2013). Navíc se v řízení neprokázalo, že by žalobce informoval žalovanou před 1. 3. 2017 o svém záměru žádat na odškodnění vyšší částku, než jaká byla uplatněna žalobou, a proto do té doby nebylo důvodu o promlčení uvažovat. Odvolací soud nepovažoval dále za přiměřené, aby žalovaná sama iniciativně vedla žalobce k rozšíření žalobního nároku. Přede dnem 31. 3. 2017 neměla ani všechny podklady pro původně uplatněný nárok a odškodnění záviselo na prokázání podstatných výsledků činnosti obchodního zástupce pro zastoupeného a úspěch v takovém řízení není a v daném případě rozhodně nebyl jednoznačně predikovatelný. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že soudy nesprávně právně posoudily odpovědnost žalované za vzniklou škodu, čímž se odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu, že došlo též k extrémnímu rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy a že se odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3398/22 dostatečně nevypořádal s argumentací žalobce (zejména s jeho odkazem na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 121/2010). Namítá, že žalovaná se domnívala, že GČP měla právo mu odebrat správu pojistného kmene, což by vylučovalo jeho právo na odškodnění a nesprávně jej informovala o tom, že posledním dnem promlčecí doby jeho nároku je den 27. 11. 2017. Tyto její právní názory jej ovlivnily, a proto souhlasil s jejím návrhem, že k rozšíření žaloby o dalších 25 % odškodnění přistoupí až na základě postoje soudu při prvním jednání. Dovolatel zdůraznil, že se v otázkách vedení soudního sporu nevyzná, o věc se zajímal, avšak pouze v rámci samostudia. Je přesvědčen, že povinností žalované bylo poučit jej o blížícím se konci promlčecí doby a o vhodnosti rozšíření žaloby, neboť z rozhodnutí ve věci H. (které žalované zaslal již v srpnu 2016) se podávalo, že soudy přiznávají nárok ve výši 75 % maximální hodnoty průměrných ročních odměn za posledních pět let. Na povinnost poučit žalobce nemůže mít vliv, že se o právní problematiku aktivně zajímal, a i kdyby žalované dával pokyny k vedení sporu, nezbavuje ji to povinnosti poučit jej, pokud by mu mohly způsobit újmu. Jestliže soudy dospěly k jinému právnímu závěru, odchýlily se od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 121/20