25 Cdo 3953/2014 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3953/2014 citace  Právní věta:V případě tzv. povinného očkování nevykonává poskytovatel zdravotní péče vůči pacientovi veřejnou moc a jeho odpovědnost za újmu na zdraví způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze aplikované vakcinační látky podle § 421a obč. zák., není vyloučena zákonem č. 82/1998 Sb. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2015 Spisová značka:25 Cdo 3953/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3953.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 421a obč. zák. § 3 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:30. 7. 2015 Publikováno ve sbírce pod číslem:7 / 2016 Anotace:Soud prvního stupně rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody je po právu. Vyšel z nesporného zjištění, že žalobkyně se narodila ve zdravotnickém zařízení provozovaném žalovanou a čtvrtý den po porodu se zde podrobila vakcinaci proti tuberkulóze. Po zhruba deseti měsících od aplikace vakcíny začala trpět střevními potížemi, průjmy a zvracením a byla hospitalizována. Později byla kvůli bolestem pravé nohy přesunuta do jiného zdravotnického zařízení, kde bylo zjištěno, že v důsledku vakcinace, jakkoli provedené ve sterilním prostředí a postupem lege artis, způsobila rezistentní bakterie zánět v kyčelním kloubu s prognózou postupného rozšíření do celého těla. Soud vzal za prokázané, že mezi očkováním žalobkyně a vakcinační látkou je příčinná souvislost a dospěl k závěru, že žalovaná je za vzniklou újmu odpovědná, neboť je veřejným zdravotnickým zařízením, které má k provádění tohoto typu očkování zákonnou povinnost. Tím byla založena objektivní odpovědnost žalované. Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek prvního stupně potvrdil a zcela se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, na jehož podkladě se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda poskytovatel zdravotní péče, který provádí povinné očkování, odpovídá za újmu na zdraví tím vzniklou. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3953/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně nezletilé E. K., zastoupené otcem Romanem Kochem, nar. 6. 9. 1965, bytem v Praze 2, U Zvonařky 2536/1e, zastoupeným JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 2, U Nemocnice 499/2, IČO 00064165, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 11.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 25/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014, č. j. 29 Co 370/2013-105, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, č. j. 15 C 25/2012-66, rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody je po právu. Vyšel z nesporného zjištění, že žalobkyně se dne 13. 2. 2010 narodila ve zdravotnickém zařízení provozovaném žalovanou a čtvrtý den po porodu se zde podrobila vakcinaci proti tuberkulóze (dále též jen „TBC“). Od 15. 12. 2010 začala trpět střevními potížemi, průjmy a zvracením a byla hospitalizována na Klinice dětského a dorostového lékařství. Později v únoru a březnu 2011 byla kvůli bolestem pravé nohy hospitalizována ve Fakultní nemocnici na Bulovce, kde bylo zjištěno, že v důsledku vakcinace, jakkoli provedené ve sterilním prostředí postupem lege artis, způsobila rezistentní bakterie Mycobacterium Bovis zánět v kyčelním kloubu s prognózou postupného rozšíření do celého těla. Soud vzal za prokázané, že mezi očkováním žalobkyně vakcinační látkou BCG č. 8028A a bakteriální nákazou je příčinná souvislost. Dospěl poté k závěru, že žalovaná je za vzniklou újmu na zdraví odpovědná podle § 421a obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., účinný do 31. 12. 2013), neboť je veřejným zdravotnickým zařízením, jehož zákonnou povinností je mj. provádět očkování, a to i proti TBC. V daném případě se jedná o neobvyklou a nepředpokládanou vlastnost použité vakcíny, která proto ve smyslu citovaného ustanovení zákona založila objektivní odpovědnost žalované. Rozhodl takto mezitímním rozsudkem, aby byla najisto postavena pasivní legitimace žalované. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. 29 Co 370/2013-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zjištěný skutkový stav, který byl mezi účastníky nesporný, soud prvního stupně posoudil po právní stránce správně, odvolací soud se zcela ztotožnil s jeho argumentací a pouze dodal, že žalovaná v odvolání neuvedla žádné takové okolnosti, které by mohly mít vliv na správnost posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost zdůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 421a obč. zák., protože žalovaná při poskytování preventivní péče pouze plnila příkaz státu, neměla na výběr, jak postupovat, proto nijak nepochybila. Vystupuje zde jen v roli prostředníka mezi státem a pacientem, a jestliže je de facto vykonavatelem státní moci, která na ni byla převedena, není subjektem soukromého, ale veřejného práva. V takovém případě by však měl odpovědnost za nepříznivé následky způsobené plněním zákonné povinnost převzít stát. Nastalá situace je zřejmě důsledkem historického vývoje, když dříve byla zdravotní péče poskytována výhradně státními subjekty, zatímco dnes již zdravotnická zařízení přešla do soukromé sféry, ostatně i žalovaná je jako příspěvková organizace samostatným právním subjektem hospodařícím na vlastní účet a riziko. Dovolatelka je přesvědčena, že v daném případě by měl být aplikován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť jde o škodu způsobenou právnickou osobou při „výkonu státní správy“, která jí byla svěřena zákonem, a pasivně legitimován by tak měl být stát. Navrhuje, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalované se vyjádřila vedlejší účastnice, která se s jejím podáním plně ztotožnila. Zdůraznila, že žalovaná neměla na výběr, jak bude postupovat, a v případě nesplnění této zákonné povinnosti jí hrozila pokuta. Nemohla tedy v ničem pochybit a odpovědnost za nepříznivý následek by měl převzít stát. Žalobkyně označila dovolání žalované za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou. Žalovaná jako zdravotnické zařízení sama potvrdila splnění všech podmínek pro absolutní objektivní odpovědnost podle § 421a obč. zák., příčinou onemocnění je povaha léčiva, která při správné aplikaci způsobila nepříznivou reakci organismu spojenou s újmou na zdraví a aplikovala jej žalovaná, která je proto pasivně legitimována. Odpovědnost podle § 421a obč. zák. je odpovědností objektivní bez nutnosti zavinění, i v případě kdy zdravotnické zařízení neučiní žádnou chybu při aplikaci léčebného přípravku (neporuší žádnou právní povinnost uloženou zákonem nebo smlouvou), nese odpovědnost za škodu, která vznikne v příčinné souvislosti s touto aplikací. Námitky žalované, že odpovědnost by měl nést stát, proto žalobkyně považuje za nesprávné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 o.s.ř., a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť otázka, zda poskytovatel zdravotní péče, který provádí povinné očkování, odpovídá za újmu na zdraví tím vzniklou, nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Dovolání není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. Podle § 421a obč. zák. každý odpovídá i