25 Cdo 3979/2011 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3979/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2013 Spisová značka:25 Cdo 3979/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3979.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 415 obč. zák. § 420 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:28. 6. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.9.2013IV.ÚS 2777/13JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto24.9.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3979/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. T., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovaným 1) J. H. a 2) Viva Casino a.s., se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 978/23, IČO 25766333, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 75/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2011, č. j. 39 Co 64/2011-192, takto: I. Dovolání proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011, č. j. 39 Co 64/2011-192, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti druhé žalované ve výši 23.767,- Kč s příslušenstvím, se odmítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.378,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Martina Hájka, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3. Odůvodnění: Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví a skutečné škody, která mu vznikla při loupežném přepadení dne 10. 3. 2006 po návštěvě kasina provozovaného druhou žalovanou. Požadovaná částka 1.122.995,- Kč sestává z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 592.800,- Kč, z náhrady za bolest ve výši 18.000,- Kč, náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 376.635,- Kč a po skončení pracovní neschopnosti od 1. 9. 2007 do 28. 2. 2008 ve výši 129.793,- Kč a náhrady škody na věcech ve výši 5.767,- Kč, vše s příslušenstvím. Dále uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 3. 2008 ve výši 26.172,- Kč měsíčně a na zaplacení 626.267,- Kč s příslušenstvím za odcizenou hotovost. Okresní soud pro Prahu 8 částečným rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 10 C 75/2008-168, ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou zamítl žalobu v plném rozsahu s tím, že o nároku žalobce proti prvnímu žalovanému bude rozhodnuto v konečném rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 3. 2006 v kasinu provozovaném druhou žalovanou její zaměstnanec M. N. telefonicky informoval prvního žalovaného o výhrách žalobce, o jeho podobě a času odchodu z kasina a poté první žalovaný s P. B. žalobce sledovali a před jeho bydlištěm jej přepadli a odcizili mu osobní věci včetně hotovosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 41 T 10/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 2 To 83/2007, byli první žalovaný a P. B. uznáni vinnými trestným činem loupeže a M. N. pomocí k tomuto trestnému činu. Podle soudu prvního stupně druhá žalovaná nenese odpovědnost za škodu vzniklou žalobci, byť byl M. N. jejím zaměstnancem. Škodou způsobenou při plnění pracovních povinností podle § 420 odst. 2 obč. zák. totiž není škoda způsobená činností, která sledovala výlučně uspokojování osobních zájmů zaměstnance, jak tomu je v projednávané věci. Odpovědnost druhé žalované nelze dovodit ani z § 415 obč. zák., neboť v daném případě neexistovaly konkrétní okolnosti vyžadující provedení určitých preventivních opatření (M. N. nebyl v době uzavírání pracovního poměru s druhou žalovanou trestně stíhán ani odsouzen a povinnost zvýšené kontroly zaměstnanců kasina či povinnost zabezpečit okolí kasina neukládá žádný právní předpis). K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, č. j. 39 Co 64/2011-192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku týkající se prvního žalovaného a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že druhá žalovaná neporušila prevenční povinnost, jestliže M. N. neměl v době uzavření pracovní smlouvy na výkon krupiéra záznam v rejstříku trestů, v pracovní smlouvě mu byla uložena povinnost mlčenlivosti a druhá žalovaná jako zaměstnavatel nemohla a priori předpokládat, že její zaměstnanec má v úmyslu spáchat trestnou činnost. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, považuje „otázku vymezení hranic prevenční povinnosti stanovené ustanovením § 415 obč. zák., a to zda provozovatel kasina, popř. provozovatel činnosti, při které mohou nastat obdobná rizika, nemůže předpokládat, že další osoba spáchá trestný čin či zda je povinen v rámci prevenční povinnosti provést aktivní opatření, aby k tomu nedošlo“. Podle žalobce je činnost druhé žalované spojena s řadou předvídatelných rizikových situací, tj. že návštěvník kasina může být přepaden. Proto je jeho povinností učinit opatření k odvrácení takové události, stejně jako učinit opatření k zajištění plnění povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců (např. lze umožnit zaměstnancům telefonické hovory pouze z určitého telefonu, aby měli obavu z případného pozdějšího odhalení protiprávního jednání). Klientům kasina by pak měla druhá žalovaná zajistit bezpečnost jak v jeho prostorách, tak v nejbližším okolí (zajištění doprovodu k autu, odvoz domů). Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že projednávaná věc postrádá judikaturní přesah a proto by mělo být dovolání odmítnuto. Exces zaměstnance nemůže jít k tíži zaměstnavatele, požadavek žalobce na provozovatele kasin přesahuje rozumnou mez a znamenal by zásah do osobnostních práv zaměstnanců. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 5. 2011, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a s touto jejich samostatností je pak nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobce napadá dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o bolestném ve výši 18.000,- Kč a o škodě na věcech ve výši 5.767,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozsudku ve výroku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně celkové částky 1.72