25 Cdo 4/2008 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2010 Spisová značka:25 Cdo 4/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 11 odst. 3 předpisu č. 289/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 10. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4/2008ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČ: 42196451, proti žalované České republice – Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR, se sídlem v Praze 4, Nuselská 39, zastoupené JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Turnově, Prouskova 1724, o zaplacení 76.464,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 8 C 161/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2007, č. j. 8 Co 354/2007-212, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j. 25 Cdo 119/2003-109, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2002, č. j. 9 Co 460/2002-93, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. 6. 2000, č. j. 8 C 266/98-43, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že vztah zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) k zákonu č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (dále též jen „lesní zákon“) je vztahem speciality, tj. že tento zákon je předpisem zvláštním vůči lesnímu zákonu, a protože zákon o ochraně přírody a krajiny nic nestanoví o náhradách spojených s omezením hospodaření v lesích, aniž by poskytování takových náhrad výslovně vylučoval, uplatní se v tomto ohledu předpis obecný, tedy zákon o lesích; zda touto cestou regulovaný způsob hospodaření žalobce s napadenými stromy představoval omezení hospodaření ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 lesního zákona, lze zjistit teprve srovnáním, jaký by byl způsob hospodaření za normálních okolností a zda by žalobce jinak v daných lokalitách hospodařil bez omezení, tj. tak, že by dosáhl předpokládaného zisku z těžby dřeva. Okresní soud ve Frýdku - Místku poté rozsudkem ze dne 4. 11. 2005, č. j. 8 C 161/2004-135, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2006, č. j. 8 C 161/2004-153, zamítl žalobu na zaplacení částky 76.464,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 8. 2006, č. j. 8 Co 224/2006-172, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že pro posouzení žaloby je rozhodující, jaký by byl způsob hospodaření v daných lokalitách za normálních okolností nebýt rozhodnutí žalované, zda by jinak žalobce hospodařil bez omezení, a zda by předmětná nahodilá těžba nepřekročila závazný lesní hospodářský plán, přičemž je podstatné, zda by se tato těžba vešla do celkové výše těžeb stanovené schváleným plánem. Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 11. 12. 2006, č. j. 8 C 161/2004-184, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 10. 2007, č. j. 8 C 161/2004-218, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 76.464,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 16. 9. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci. Vyšel ze zjištění, že žalobce má právo hospodaření s lesním půdním fondem a lesními porosty v národních přírodních rezervacích Mazák a Kněhyně-Čertův Mlýn a v přírodních rezervacích Poledňaná a Smrk. Rozhodnutím ze dne 9. 8. 1996 schválila Správa chráněných krajinných oblastí ČR jako orgán státní správy ochrany přírody a krajiny zásah proti kůrovci s tím, že v označených pásmech bude dříví ponecháno na místě a asanováno odkorněním; celkem bylo vytěženo a ponecháno na místě 74,57 m3 za cenu 76.464,- Kč včetně 22% DPH. Žalobce uzavřel dne 22. 2. 1996 smlouvu s Lesy Frýdek-Místek, a. s., o prodeji dřeva a ostatních produktů lesa. Pro posouzení důvodnosti nároku považoval soud prvního stupně za klíčové určení, zda žalobce byl omezen v hospodaření v lesích a zda mu vznikla újma a v jaké výši. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu a odvolacího soudu dospěl k závěru, že tím, že orgán ochrany přírody odsouhlasil těžbu v předmětných národních přírodních rezervacích a přírodních rezervacích, avšak posléze rozhodl o ponechání dřevní hmoty na místě, bylo žalobci znemožněno vytěženou dřevní hmotu prodat za sjednanou cenu 76.464,- Kč (v uvedeném období od 1. 1. 1995 do 31. 12. 2004 by nebyl překročen plán celkové těžby). Má tedy právo na náhradu újmy vzniklé omezením hospodaření v lesích v důsledku rozhodnutí žalované z 9. 8. 1996 podle § 11 odst. 3 lesního zákona. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 8. 2007, č. j. 8 Co 354/2007-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením a uvedl, že soud prvního stupně v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žalobce nedosáhl předpokládaného zisku z prodeje dřeva pouze proto, že byl v hospodaření omezen rozhodnutím žalované, a nepřekročil by ani plán celkové těžby. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že omezení hospodaření v předmětných lokalitách je dáno ze zákona o ochraně přírody a krajiny, protože intenzivní hospodaření je zakázáno na území 1. a 2. zón chráněných krajinných oblastí (§ 26 odst. 3), tak v národních přírodních rezervacích [§ 34 odst. 1 písm. a)]; nadřazenost zájmu na ochraně životního prostředí a přírodních zdrojů též vyplývají z čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí žalované ze dne 9. 8. 1996 jen navazuje na zákazy a omezení provedené přímo zákonem, které působí vůči všem (§ 31, § 58); šlo o schválení opatření proti škůdcům, tedy postupu navrženého v boji proti kůrovci. Žalovaná dále brojí proti způsobu vyčíslení výše škody, která měla být stanovena podle vyhlášky č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše škody nebo újmy způsobené na produkčních funkcích lesa, jakožto prováděcího předpisu k lesnímu zákonu; v tomto předpise však není uveden případ ponechání kůrovcem napadených lesních porostů na místě, takže odvolací soud opřel nárok žalobce o lesní zákon, aniž se vyčíslení výše nároku opírá o předpisy vydané k jeho provedení. Dále tvrdí, že žalobce prováděl těžbu nahodilou, nikoli plánovanou, tedy ekonomicky nepředvídatelnou, na jejímž základě nelze konstruovat kategorii ušlého zisku, neboť žalobce není schopen prokázat, že by v roce 1996 dosáhl předmětného zisku nebýt rozhodnutí žalované, jestliže v lesích běžně hrozí hmyzí škůdci, požár nebo jiná kalamita, nebo by orgán ochrany přírody a krajiny nemusel udělit souhlas s těžbou dříví v rámci závazného stanoviska, nemusel ani vydat souhlas k zásahům proti kůrovci a zábranná opatření by pak musel za vynaložení značných nákladů provádět sám žalobce. Žalovaná zpochybňuje aktivní legitimaci žalobce jako nevlastníka lesů s ohledem na § 16 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podle něhož vlastnická práva neuvedená v odstavci 2 (mezi něž patří podle žalované i podání žaloby na náhradu škody za omezení vlastnického práva) vykonává zakladatel státního podniku, a zpochybňuje též svou pasivní legitimaci, když tvrdí, že rozhodnutí z 9. 8. 1996 je rozhodnutím jednotlivé správy chráněných krajinných oblastí jako vnitřních organizačních jednotek, nikoli Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru