25 Cdo 4145/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4145/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 11. 2021 Spisová značka:25 Cdo 4145/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.4145.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Promlčení Dotčené předpisy:§ 106 obč. zák. § 3079 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 1. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 303/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4145/2019-526 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Z. P., narozená XY, zastoupená opatrovníkem A. P., oba bytem XY, právně zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, 100 00 Praha 10, zastoupená JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, o 35 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 94/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 15 Co 71/2019-483, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Bláhy. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá náhrady škody na zdraví (konkrétně náhrady za ztížení společenského uplatnění), která jí měla vzniknout v důsledku protiprávního jednání žalované. Ve věci rozhodl nejprve Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 23. 8. 2012, č. j. 7 C 94/2007-215, tak, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, č. j. 15 Co 484/2012-246, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť shledal důvodnou námitku promlčení, již vznesla žalovaná. 3. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 25 Cdo 2876/2013-266, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. 4. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15, (založeném na č. l. 274 spisu) usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím, že přístup odvolacího a Nejvyššího soudu k určení počátku subjektivní promlčecí lhůty byl příliš restriktivní. Zdůraznil, že pro určení počátku subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) je rozhodující den, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Zákonné slovní spojení „vědomost o vzniklé škodě“ nepokrývá pouze informace o ustáleném zdravotním stavu pacienta, ale obsahuje také další předpoklady možnosti uplatnění práva před civilním soudem. Jestliže obecné soudy při určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty vycházely pouze z obecného vědomí žalobkyně (resp. jejího opatrovníka) o vzniklé škodě, odepřely jí právo na soudní ochranu práva na zdraví bez ústavně akceptovatelného důvodu. Odvolacímu a Nejvyššímu soudu Ústavní soud vytkl, že se zcela nedostatečně zabývaly argumentem žalobkyně, že subjektivní promlčecí lhůta mohla začít běžet nejdříve po dni 15. 5. 2006, kdy byl opatrovníkovi předán obrazový koronarografický záznam. Nedostatečnost vypořádání se s tvrzením žalobkyně spočívá jednak v absenci obecných zásad logiky, jednak v absenci řádného posouzení, zda se žalobkyně (resp. její opatrovník) skutečně dozvěděla o tom, že jí byla postupem zdravotnického zařízení způsobena újma na zdraví. Aniž by Ústavní soud předjímal úspěšnost návrhu, uzavřel, že řízení je zatíženo vadami, které zakládají porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. 5. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 6. 9. 2016, č. j. 15 Co 71/2019-243 (při číslování listů došlo k chybě, viz úřední záznam na č. l. 280), zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že závěr soudu prvního stupně ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby považuje za správný, námitka promlčení proto není důvodná a v této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval projednáním nároku žalobkyně věcně. 6. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. 8. 2018, č. j. 7 C 94/2007-421, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 000 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v části, jíž se domáhala zaplacení dalších 10 100 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 14. 11. 2002 dopoledne podrobila ve zdravotnickém zařízení žalované koronarografii, k níž dala písemný souhlas. Tentýž den ve večerních hodinách upadla do bezvědomí (ve stavu akutního infarktu) a v důsledku opožděně zahájené resuscitace utrpěla škodu na zdraví (těžké poškození mozku z důvodu hypoxie, které zanechalo trvalé následky). Podle lékařské zprávy ze dne 26. 11. 2004 se od dubna 2004 zdravotní stav žalobkyně podstatně nezměnil. Je zcela nesoběstačná, bez možnosti komunikace, trpí záchvaty křečí, je inkontinentní, trvale není schopna činit právní úkony a uvědomovat si důsledky svého jednání. Její stav je ireversibilní (nevratný). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2004, byla zbavena způsobilosti k právním úkonům a usnesením téhož soudu, které nabylo právní moci dne 29. 10. 2004, jí byl opatrovníkem ustanoven manžel A. P. Ze svědeckých výpovědí a usnesení Policie České republiky ze dne 1. 12. 2005, č. j. ORIV-1034/OOK-2-2005 (v němž bylo odkazováno mimo jiné i na výpověď opatrovníka žalobkyně), soud zjistil, že si žalobkyně po provedené koronarografii stěžovala personálu na bolest u srdce a problémy s dýcháním, přičemž ze zdravotní dokumentace tato skutečnost nevyplývala. Na základě znaleckého zkoumání uzavřel, že samotná koronarografie byla provedena lege artis, avšak postup non lege artis spočívá v tom, že žalovaná adekvátně nereagovala na možná rizika spojená s provedeným výkonem a nezajistila sledování základních životních funkcí žalobkyně. Po právní stránce uzavřel, že žalobkyně udělila svobodný a informovaný souhlas s výkonem a že koronarografie byla provedena v souladu s poznatky lékařské vědy. Avšak vzhledem k tomu, že v důsledku nedostatečného sledování žalobkyně po výkonu došlo k opožděné resuscitaci a tím ke škodě na zdraví žalobkyně, bylo porušeno ustanovení § 415 obč. zák. a § 55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a je tak dána odpovědnost žalované za škodu podle § 420 obč. zák. Ohledně námitky promlčení soud uzavřel, že v období do 29. 10. 2004 nemohla promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody začít běžet (§ 113 obč. zák.) a skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik nároku na náhradu škody, mohly být opatrovníkovi žalobkyně známy až poté, co se v plném rozsahu seznámil s veškerou dostupnou zdravotnickou dokumentací žalobkyně, která mu byla zpřístupněna dne 23. 2. 2005, a její část zkopírována a předána dne 1. 3. 2005. Na základě žádosti ze dne 15. 5. 2006 mu byl předán i záznam koronarografického vyšetření žalobkyně, pravděpodobně dne 24. 5. 2006, kdy za jeho poskytnutí zaplatil. Soud dovodil, že promlčecí doba mohla začít běžet nejdříve dnem 15. 5. 2006, a žaloba byla podána dne 14. 3. 2007 při zachování dvouleté subjektivní promlčecí doby. Výši odškodnění stanovil soud s ohledem na věk žalobkyně, v němž utrpěla škodu, a náklady na péči o ni. 7. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 15 Co 71/2019-483, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 5. 2019, č. j. 15 Co 71/2019-489, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá, že se žalované neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek a že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po právní stránce však uzavřel, že námitka promlčení je důvodná. O škodlivém následku se manžel žalobkyně dozvěděl dne 15. 11. 2002, ke dni 29. 10. 2004 byl žalobkyni ustanoven opatrovníkem, a protože se podle propouštěcí zprávy ze dne 26. 11. 2004 již podstatně zdravotn