25 Cdo 4330/2014 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4330/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2016 Spisová značka:25 Cdo 4330/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4330.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Zdravotní pojištění Dotčené předpisy:§ 427 odst. 2 obč. zák. § 420 odst. 2 obč. zák. § 55 předpisu č. 48/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:2. 9. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4330/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY ČESKÉ REPUBLIKY, se sídlem v Praze 3, Orlická 4, IČO 41197518, zastoupené JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem v Plzni, Nerudova 5, proti žalovanému AEROKLUBU PLZEŇ – LETKOV, pobočnému spolku se sídlem v Plzni, Letiště Letkov, IČO 00477761, P. O. BOX 5, Plzeň, zastoupenému JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, o 564.443,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 124/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2014, č. j. 14 Co 60/2014-399, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Plzeň-město mezitímním rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 12 C 124/2011-354, vyslovil, že základ žalobního nároku je v plném rozsahu opodstatněn. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 4. 2000 při havárii kluzáku SUPER BLANÍK, typ L 23, nad letištěm Letkov, okres Plzeň-jih, byla zraněna cestující I. H., nyní O. (dále též jen „poškozená“), která je pojištěncem žalující zdravotní pojišťovny; ta za její léčení zaplatila náklady a domáhá se po žalovaném náhrady podle § 55 dost. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. V době nehody bylo vlastníkem a provozovatelem kluzáku podle Leteckého rejstříku ČR občanské sdružení (nyní pobočný spolek) AEROKLUB PLZEŇ – LETKOV (žalovaný), které za škodu způsobenou provozem letounu odpovídá podle § 427 obč. zák. Pilot havarovaného kluzáku Ing. M. N. byl v té době jeho členem a zároveň předsedou. Trestní stíhání vedené pod sp. zn. 1 T 82/2000 u Okresního soudu Plzeň-jih proti Ing. N. pro skutek spočívající v tom, že nezvládl techniku pilotáže, přivedl stroj ke střetu podvozku se silnicí a způsobil tím přepravované osobě ublížení na zdraví (§ 224 odst. 1, 2 trestního zákona), bylo podmíněně zastaveno. Při šetření nehody bylo zjištěno, že pilot měl pro let odpovídající kvalifikaci a byl zdravotně způsobilý, kluzák byl k letu připraven, počasí pro let plně vyhovovalo a letiště nemělo na vznik nehody vliv; hlavní příčinou nehody byla chybná technika pilotáže. Podle vyšetřovací komise pilot sice neměl povolení k tomuto letu s dalšími osobami, jelikož se však jednalo o rekreační let s cizí osobou na palubě, mohl povolení vydat aeroklub sám, a to buď prostřednictvím vedoucího letového provozu, když toto povolení se následně zapíše do deníku AFIS, nebo je povolení k letu na palubě. Soud vzal za prokázané, že pilot sám nabídl poškozené možnost letu, informoval vedoucího letového provozu F. N. o vyhlídkovém letu s osobou na palubě, od něj dostal povolení ke vzletu, kluzák prohlédl a provedl zápis do letového deníku. Námitku žalovaného, že pilot neměl k provozování rekreačních letů oprávnění, soud prvního stupně odmítl poukazem na § 77 zákona č. 48/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění účinném do 11. 6. 2000, podle nějž bylo možné provozovat rekreační a sportovní létání bez povolení. Pilot navíc běžně podobné lety prováděl a podle závěrů trestního řízení měl odpovídající kvalifikaci. Provozovatel kluzáku (žalovaný) je subjektem, který provozuje leteckou činnost, rekreační či vyhlídkové lety patří do jeho působnosti, nabízí je na internetových stránkách i na nástěnkách na letišti a běžně je provádí. O předmětném letu věděl, povolil jej a bylo smluveno, že poškozená za let uhradí náklady na pohonné hmoty ve výši 100,- Kč. Místní, časový i věcný vztah počínání pilota k činnosti žalované je proto dán. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalovaný je ve sporu pasivně legitimován a jelikož nebylo prokázáno, že by se na straně pilota jednalo o exces, dovodil povinnost žalovaného plnit podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. ve spojení s § 420 odst. 2 obč. zák. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 14 Co 60/2014-399, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že vyšel z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., a které odůvodňuje ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. tím, že soudy obou stupňů chybně posoudily hmotněprávní předpoklady excesu z běžných činností právnické osoby, jakož i odpovědnost dovolatele za následky jednání třetí osoby v kontextu ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb. Soudy obou stupňů také porušily ustanovení § 132 o.s.ř. tím, že nehodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, nepřihlédly k tomu, co v řízení vyšlo najevo, a důkazy hodnotily zcela izolovaně bez přihlédnutí k jiným. Dovolatel pochybuje o správnosti posouzení své „primární“ pasivní legitimace v této věci. Ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb. stanoví regresní právo zdravotní pojišťovny výhradně proti osobě, která svým zaviněným jednáním způsobila újmu pojištěnci. Byť si je dovolatel vědom praxe dovolacího soudu, podle které je regres možný i vůči právnické osobě, navrhuje dovolacímu soudu, aby tuto otázku opětovně zvážil. Zákon č. 48/1997 Sb. je předpisem speciálním, který jasně stanoví, že odpovědnou osobou má být jen ten, kdo sám zaviněně a protiprávně jednal. Takový výčet se jeví jako taxativní a analogii iuris, navíc u veřejnoprávního předpisu, považuje dovolatel za nepřípustně extenzivní výklad. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že se v daném případě nejednalo o exces pilota. Ten totiž jednal pouze ve svém zájmu a nikoli v zájmu spolku, který takové lety třetích osob de iure provozovat zkrátka nesměl (neměl k tomu povolení Úřadu civilního letectví - srov. § 73 - 74 zákona č. 49/1997 Sb., což soudy nižších stupňů pominuly) a neprováděl, což má dokazovat i soudem provedený důkaz veřejnou listinou – závěrečná zpráva AKČR a ÚCL č. 006/2000 ze dne 15. 5. 2000, str. 4 bod. 2. a protokol o výslechu K. M. Jednotlivé důkazy, z kterých soudy nižších stupňů dovodily, že lety s třetí osobou byly běžnou činností spolku, dovolatel rozporuje, popř. z nich dovozuje, že podobné lety prováděl Ing. N. ryze na svůj účet a sledoval tím své zájmy. Do vzduchu toho dne vzlétl nikoliv pro zisk a plnění úkolů aeroklubu, ale proto, aby měl pokryty náklady na vytáhnutí kluzáku tažným letadlem, které by jinak musel aeroklubu zaplatit ze svého. Dovolatel také připomíná, že je neziskovým nepodnikatelským subjektem, seskupujícím amatérské zájmové letce. Vznikl za účelem umožnění jeho členům dosáhnout jejich zálib v létání a prováděné lety nejsou činností aeroklubu, nýbrž vždy toho kterého člena, a činností klubu není ani přeprava osob; Ing. N. ostatně nebyl v tomto směru pověřen žádnými pracovními ani jinými úkoly. Dovolatel zpochybňuje i skutkový závěr, že Ing. N. dostal povolení ke vzletu, což považuje za zásadní pro posouzení excesu pilota. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem dovolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně. Námitky proti skutkovým zjištěním považuje vzhledem k § 241a odst. 1 o.s.ř. za právně bezvýznamné. K pasivní legitimaci žalovaného uvádí, že regresní nárok podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. (byť jde o veřejnoprávní normu) zakládá mezi žalobcem a žalovaným vztah soukromoprávní, a odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, ze které plyne, že § 106 obč. zák. a § 420 odst. 2 obč. zák. jsou ve vztahu subsidiarity k § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. (33 Cdo 1826/1999, 25 Cdo 279/2001, 25 Cdo 1098/2004, 25 Cdo 1442/2008, 25 Cdo 670/2005). Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 5. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je přípus