25 Cdo 4408/2013 – Nejvyšší soud

25 Cdo 4408/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Správy městských lesů Jihlava, s.r.o., se sídlem v Jihlavě, Pod Rozhlednou 3447/8, IČO 60732105, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalované České republice – Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, IČO 62933591, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, o 5.916.973,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 98/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, č. j. 15 Co 87/2013-343, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, č. j. 15 Co 87/2013-343, se mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 1. 2012, č. j. 6 C 98/2010-287, potvrzuje. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 mezitímním rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 6 C 98/2010-287, rozhodl, že nárok žalobkyně na poskytnutí finanční náhrady podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., za újmu vzniklou jí v roce 2004 v důsledku omezení lesního hospodaření na pozemku parc. č. 1336/1 část v katastrálním území L. u J., zařazeného do přírodní rezervace V Klučí, je v základu dán. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla v roce 2004 nájemcem uvedeného pozemku ve vlastnictví statutárního města Jihlava. Pozemek náleží na základě nařízení č. 2/97 Okresního úřadu v Jihlavě ze dne 15. 5. 1997 do zvlášť chráněného území přírodní rezervace V Klučí, a v důsledku toho pro něj platí ochranné podmínky omezující možnosti hospodaření. Žalobkyni z toho konkrétně vyplynula povinnost ponechat část území o výměře 25,06 ha samovolnému vývoji, proto dne 31. 3. 2005 uplatnila u žalované prostřednictvím Správy CHKO Žďárské Vrchy žádost na náhradu újmy podle § 58 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též jen „ZOPK“) ve výši 741.747,- Kč; žádost doplnila dne 30. 6. 2005 a zvýšila přitom požadovanou náhradu na 5.916.973,- Kč (žalovaná částka). V následném správním řízení rozhodnutím ze dne 8. 3. 2006 Správa CHKO Žďárské Vrchy neposkytla náhradu s odůvodněním, že žalobkyně nepožádala o udělení výjimky z omezení. K odvolání žalované Ministerstvo životního prostředí dne 31. 5. 2006 toto rozhodnutí potvrdilo se závěrem, že ustanovení § 58 ZOPK nelze uplatňovat do minulosti a není možné kompenzovat újmu, jestliže žalobkyně při uzavírání nájemní smlouvy o existujícím omezení věděla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádost na náhradu újmy byla uplatněna řádně a nárok žalobkyně je do základu dán, neboť pro vznik nároku na náhradu újmy postačuje již existence omezení vlastnického práva. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. 15 Co 87/2013-343, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovodil však, že pouhá existence omezení není sama od sebe újmou, která by zakládala nárok na finanční náhradu, neboť takový výklad by nájemci zaručoval pohodlný, náklady nevyžadující a prakticky bezrizikový každoroční zisk ve formě finančního plnění ze státního rozpočtu. Podle odvolacího soudu tedy újma může vzniknout teprve až jako důsledek omezení vlastnického práva, a nelze proto vyložit ustanovení § 58 ZOPK tak, jak učinil soud prvního stupně; nezbytnou podmínku vzniku nároku je nejen existence omezení, nýbrž i vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi omezením a touto škodou. Odvolací soud dále poukázal na rozsudek ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 193/2007, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že omezení těžby dřevní hmoty na základě lesního zákona a ZOPK v lesích zvláštního určení není individuálním omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, nýbrž představuje přípustnou korekci výkonu vlastnického práva. Odvolací soud proto analogicky s výše citovaným rozhodnutím dovodil, že žalobkyně mohla uplatnit nanejvýš nárok na náhradu zvýšených nákladů na hospodaření. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o.s.ř. odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) a otázka hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí, byla během lhůty k podání dovolání Nejvyšším soudem rozhodnuta jinak, než ji posoudil odvolací soud (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2558/2012, nebo rozsudek ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3837/2011). Dovolatelka na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/08, dovozuje, že institut náhrady újmy podle § 58 odst. 2 a násl. ZOPK je určen právě k realizaci práva na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a že napadeným rozsudkem byla na tomto právu krácena. Namítá, že povinností ponechat část lesních porostů na pronajatém pozemku samovolnému vývoji byla zbavena majetkových hodnot, ačkoli existovalo důvodné legitimní očekávání jejich nabytí, a náhrada újmy podle § 58 odst. 2 ZOPK v jejím případě slouží nejen ke kompenzaci omezení, ale především ke kompenzaci ztráty vlastnického práva ke dříví, které by jinak byla získala. Náhrada újmy za nucené omezení vlastnického práva a náhrada újmy jako ušlého zisku podle ní nejsou ve vzájemném protikladu, naopak spolu souvisí, neboť většina újem podle § 58 odst. 2 ZOPK má podobu ušlého zisku, kterého vlastník či nájemce vzhledem k omezení vlastnického práva nemohli dosáhnout. Nesouhlasí s tím, že by bylo nutno prokázat, že v důsledku omezení nebylo naplněno její důvodné subjektivní očekávání ohledně budoucího zisku, neboť vznik práva na náhradu újmy je spojen se vznikem objektivní situace, kterou je omezení hospodaření z některého z důvodů uvedených v ZOPK. Podle ní by náhrada újmy při takové interpretaci musela mít charakter pouze jednorázového plnění a vylučovala by náhradu u dalších nabyvatelů vlastnického práva. Je proto přesvědčena, že právo na náhradu újmy podle § 58 ZOPK je právem spojeným s omezením hospodaření na určité nemovitosti, které trvá bez ohledu na změnu vlastníka či nájemce pozemku po celou dobu, po kterou trvá omezení. Dokládá, že praxe žalované nekoresponduje s jejím tvrzením, když ve skutkově podobných případech náhradu poskytla, přičemž odkazuje na principy právní jistoty a legitimního očekávání. Analogii s rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 193/2007, kterou aplikoval odvolací soud, považuje za nepřípadnou, neboť právní stav byl odlišný; své argumenty dovolatelka naopak podporuje výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 2558/2012 a 25 Cdo 3837/2011). Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 16. 5. 2013, tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241a odst. 1 o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 90 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 30. 11. 2009, tj. v době, za kterou dovolatelka požaduje náhradu, zákon o ochraně přírody a krajiny a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy ve vztahu k předpisům o lesích, vodách, územním plánování a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství. Podle § 14 odst. 2 ZOPK kategorie zvláště chráněných území jsou a) národní parky, b) chráněné krajinné oblasti, c) národní přírodní rezervace, d) přírodní rezervace, e) národní přírodní památky, f) přírodní památky. Podle § 58 odst. 1 ZOPK ochrana přírody a krajiny je veřejným zájmem. Každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona. Podle § 58 odst. 2 věty první ZOPK, ve znění účinném od 28. 4. 2004, pokud vlastníku zemědělské půdy nebo lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže, nebo nájemci, který tyto pozemky oprávněně užívá, vznikne nebo trvá v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté