25 Cdo 4473/2009 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4473/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2012 Spisová značka:25 Cdo 4473/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4473.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Zdravotnictví Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák. § 2 předpisu č. 434/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4473/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) L. V., b) O. V., a c) F. V., všech zastoupených Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13, proti žalovanému Územnímu středisku záchranné služby Středočeského kraje, se sídlem v Kladně, Vančurova 1544, IČO: 75030926, zastoupenému Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem v Lounech, Pod Nemocnicí 2381, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 60/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, č. j. 28 Co 242/2009-212, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 10 C 60/2008-132, zamítl žalobu na zaplacení částky 240.000,- Kč s příslušenstvím každému ze žalobců a) a b), částky 175.000,- Kč s příslušenstvím žalobci c) a zaplacení částky 100.209,82 Kč, a to společně a nerozdílně s M. P., jemuž byla platební povinnost uložena rozsudkem vydaným v trestním řízení. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že syn žalobců a) a b) a bratr žalobce c) dne 17. 11. 2007 na diskotéce v N. upadl a udeřil se hlavou o podlahu poté, co si ho M. P. přehodil při tanci přes rameno, držel ho hlavou dolů a poté, co se spolu několikrát zatočili, jej neudržel. Poškozený v důsledku pádu utrpěl poranění hlavy. Po krátkém bezvědomí odešel domů, kde byl následně nalezen bez známek života. V době bezvědomí poškozeného na diskotéce volala přítomná K. Z. operátorce žalované zdravotnické záchranné služby. Na základě zjištění obsahu tohoto telefonátu a na základě závěrů znaleckého posudku MUDr. J. P., znalce z oboru zdravotnictví se zvláštní specializací urgentní medicíny, soud dovodil, že operátorka žalovaného při vyhodnocení tísňového volání K. Z. nepochybila, neboť vzhledem k rychlému zlepšení stavu poškozeného i s přihlédnutím k údaji oznamovatelky o zřejmém podnapilém stavu poškozeného, nebylo třeba instruktáže k poskytování laické první pomoci či poskytnutí přednemocniční neodkladné péče. Hlídku policie chtěla dispečerka vyslat po sdělení, že podnapilý člověk sám nevstává, tato situace se ovšem změnila již během hovoru. Soud uzavřel, že žalovaný neporušil žádné své právní povinnosti podle § 18b zákona č. 20/1966 Sb., v návaznosti na vyhlášku č. 434/1992 Sb. Vzhledem k účelu a možnostem rychlé záchranné pomoci nelze totiž po žalovaném požadovat, aby operátorka přesto, že oznamovatelka sama ukončila hovor s tím, že „už to bude dobré“, ji poučovala o případném dalším postupu nebo o nutnosti navštívit lékaře. Při hodnocení postupu žalovaného je totiž třeba vycházet zejména z obsahu oznámení a účelu a možnosti urgentní zdravotnické pomoci, další nepříznivé okolnosti jako nepravdivé údaje o podnapilosti poškozeného nebo absence příznaků závažného poranění mozku nelze žalovanému přičítat k tíži. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 28 Co 242/2009-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný neporušil svou povinnost přijmout kvalifikované oznámení o úrazu poškozeného, zpracovat jej, vyhodnotit a určit nejvhodnější způsob poskytování přednemocniční neodkladné péče podle § 2 písm. a) vyhlášky č. 434/1992 Sb. Odvolací soud připustil, že postup operátorky žalovaného byl do určité míry pasivní a laxní, jestliže podrobněji nepátrala po mechanismu úrazového děje a dalších podrobnostech, ovšem za popsaného skutkového stavu a vzhledem k informacím, jež jí poskytla oznamovatelka, k porušení povinností žalovaného nedošlo. Nebyl tak splněn jeden z objektivních předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. K vypracování revizního znaleckého posudku či k doplňujícímu výslechu znalce nebyl důvod, neboť soud prvního stupně se se všemi pro závěr významné okolnostmi včetně námitek žalobců vypořádal. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podávají je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam spatřují v otázce, zda žalovaný ve vztahu k oznámení K. Z. o úrazu poškozeného splnil svou povinnost podle § 2 písm. a) vyhlášky č. 434/1992 Sb. Popisují skutkový stav a dovozují, že žalovaný pochybil již při přijímání oznámení o úrazu, ačkoliv věděl, že poškozený je v bezvědomí, nedotázal se oznamovatelky Z., jak dlouho tento stav trvá a jak poškozený upadl, a nevhodným přístupem k oznamovatelce způsobil, že tato z obavy z příjezdu policie hovor ukončila. Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k úmrtí poškozeného došlo v důsledku nepříznivých okolností, a namítají, že pokud by žalovaný dostál svým povinnostem, poškozený by na následky svého zranění nezemřel. Dovozují, že žalovaný nesplnil svou povinnost podle § 2 písm. a) vyhlášky č. 434/1992 Sb., tj. kvalifikovaně oznámení přijmout a následně je zpracovat, vyhodnotit a určit nejvhodnější způsob poskytování přednemocniční neodkladné péče, a žalovaný své právní povinnosti porušil již při telefonické výzvě a toto porušení přetrvává i poté. Své povinnosti by žalovaný dostál pouze tím, že by na místo vyslal lékaře nebo oznamovatelku poučil, že se poškozený má okamžitě dostavit k lékaři. Namítají, že soud v řízení neprovedl jimi navržený důkaz výslechem MUDr. P., který v trestním řízení vedeném proti M. P. podal znalecký posudek a uvedl, že žalovaný pochybil, neboť plnohodnotná záchrana zraněného byla možná desítky minut, řádově hodiny po vzniku úrazu. V zájmu zjištění skutečného stavu věci měla být dána možnost MUDr. P. vyjádřit se k uvedenému posudku, popř. měl být vyhotoven nový znalecký posudek. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu a uložil žalované povinnost nahradit poškozeným náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 25. 6. 2009, postupoval Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Přípustnosti dovolání se v daném případě řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z