25 Cdo 455/2022 – Nejvyšší soud

25 Cdo 455/2022-281 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M. Š., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 173.073 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 47/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 15 Co 217/2021-248, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 15 Co 217/2021-248, o nákladech řízení se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 15 Co 217/2021-248, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 1. 2021, č. j. 16 C 47/2019-210, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 16 C 47/2019-210, výrokem I zamítl žalobu na zaplacení částky 226.545 Kč s příslušenstvím a výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 3. 2016 došlo k dopravní nehodě, při které byl žalobce přecházející vozovku mimo přechod pro chodce ve stavu těžké opilosti sražen vozidlem pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu u žalované. Žalobce utrpěl těžká zranění (tržnou ránu hlavy, pohmoždění mozku, natažení krční páteře, pravého ramene, lokte, zhmoždění hrudníku, zlomeninu žebra, kontuzi plíce, hemotorax, zlomeniny obou kolenních kloubů, zhmoždění kotníku). Žalovaná svou povinnost k plnění uznala ve výši 60 % a v tomto rozsahu nároky žalobce na náhradu bolesti a nákladů léčení uhradila, podle žalobce je však povinnost žalované dána ve výši 70 %. Obvodní soud dospěl k závěru, že výpočet bolestného provedený znalcem MUDr. Vladimírem Kolaříkem podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“) zahrnoval položky představující léčebné zákroky, které byly nesprávně ohodnoceny za použití analogie. Soud dospěl k závěru, že léčebné zákroky byly provedeny standardním způsobem a že odškodnění bolestí vytrpěných při jejich provádění je již zahrnuto v hodnocení bolestí spojených se zraněními žalobce, která byla příčinou léčebných zákroků. Proto přiměřené hodnocení žalobcem vytrpěných bolestí činí 1100 bodů v roce 2016 a 200 bodů v roce 2017, čemuž odpovídá peněžité zadostiučinění ve výši 330.000 Kč. Následně stanovil míru spoluúčasti na vzniku újmy v poměru 40 % žalobce a 60 % řidička, což považoval za přiměřené konkrétním okolnostem (na nehodě se výrazně podílela žalobcova těžká opilost). Žalobci tedy vzniklo právo na zaplacení částky 198.000 Kč na bolestném a 24.219 Kč na nákladech péče, žalovaná již tyto částky žalobci uhradila a žalobce nemá právo na další doplatek. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 15 Co 217/2021-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně. Za správnou považoval i úvahu o oprávněnosti jednotlivých položek bodového hodnocení bolesti podle Metodiky. Ztotožnil se též se závěrem obvodního soudu, že v tomto konkrétním případě nebylo analogické užití položek správné. I odvolací soud má za to, že je potřeba rozlišit vnímání bolesti způsobené násilným proniknutím cizích těles do těla při plném vědomí od bolesti způsobené šetrným zavedením a odstraněním lékařských nástrojů při hlubokém bezvědomí, v anestezii nebo pod sedativy, a to v situaci, kdy primární zranění žalobce muselo tyto následné bolesti zcela zastínit. Ani přirovnání anestezie k těžkému otřesu mozku není dle odvolacího soudu adekvátní, i po anestezii jsou pacientovi podávána sedativa související s bolestivostí operačního výkonu, a byť to představuje určitou zátěž, je s tím počítáno v ohodnocení bolestí spojených s operací. Za absurdní označil odvolací soud postup, kterým by se měly tyto léčebné úkony hodnotit samostatně, bez ohledu na primární poškození, neboť by to mohlo vést k závěru, že každý řez skalpelem či průnik lékařského nástroje do těla pacienta by bylo třeba samostatně odškodňovat. Přitom je to právě charakter primárního poškození a předpokládaný způsob léčení, podle něhož lékaři, kteří spolupracovali při tvorbě pomocné bodové tabulky, přiřazovali množství bodů základního bolestného. Jelikož zde všechny léčebné úkony byly činěny v rámci řešení základního primárního poškození, aniž by žalobce jakkoliv vnímal jejich bolestivost či obtížnost, odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ocenění uvedených úkonů a poskytnutí za ně peněžitého zadostiučinění by podle zásad slušnosti nebylo přiměřené k odčinění žalobcem vytrpěné bolesti. Odvolací soud se ztotožnil i s procentuálním určením spoluúčasti žalobce na způsobení škody ve výši 40 % pro jeho těžkou opilost a neschopnost dostatečně vyhodnotit možnost bezpečně přejít silnici mimo přechod pro chodce. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se Nejvyšší soud dosud výslovně nezabýval výkladem ustanovení § 2958 o. z. ve vztahu k výši bolestného, tj. dosud neřešil otázku, zda má poškozený v případě ublížení na zdraví nárok na bolestné i za následné invazivní lékařské zákroky. Jde tak o otázku hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle dovolatele vyžaduje plné odčinění vytrpěné bolesti odškodnění jakékoli bolesti související se samotným úrazem včetně léčení. Dovolatel nepovažuje za absurdní odškodňovat každý řez skalpelem nebo průnik lékařského nástroje do těla pacienta a stejně tak odmítá, že by následné lékařské zákroky měly být automaticky zahrnuty v bodovém hodnocení primárního úrazu. Dále dovolatel rozvedl užití jednotlivých položek Metodiky a nesouhlasil s názorem, že jde o aplikaci analogickou, neboť považuje přítomnost léčebných pomůcek v případě dýchací trubice v hrtanu a průdušnici, nasogastrické sondy v ústní dutině, jícnu a žaludku a katetru v močové trubici a v močovém měchýři za cizí předměty bez dalšího. Při celkové anestezii pacient ztrácí vědomí a možnost mít kontrolu nad tím, co se s ním děje, má obavy z operace i možných komplikací, po anestezii dochází k nevolnosti, únavě, bolesti hlavy nebo svalů, a proto je na místě analogická aplikace položky těžký otřes mozku. Náležité je i přímé použití položek hodnotících nepochybně též bolestivou injekční aplikaci léčiv a cévního katetru. Závěrem dovolatel uvedl, že jestliže soudy selektivně vyjímají jednotlivé položky z bolestného vyčísleného na základě znaleckého posudku, měly by se vyjádřit i k tomu, zda je výše bolestného za uznané položky přiměřená a zda plně vyvažuje bolest žalobce. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, že bolestné vyčíslené podle Metodiky představuje přiměřenou náhradu a že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný. Pokud je v Metodice uvedeno samostatné hodnocení dalších operací či jiných obdobných invazivních zákroků a možnost analogického užití položek, které se svou povahou a závažností nejvíce blíží příslušnému poškození, neměli tvůrci Metodiky na mysli všechny lékařské zákroky. Podle dosavadní judikatury mají soudy možnost po provedení dokazování uvážit, zda s ohledem na délku či složitost léčení primárních poranění považují posuzovanou věc za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v kladném případě dále zhodnotit, jaké navýšení bolestného považují za přiměřené. V projednávané věci však o takový případ nešlo. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. 5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. 6. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; ostatně dovolatel proti výroku o nákladech řízení ani nevznáší žádné námitky. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 7. Dovolání do výroku o věci samé je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda poškozenému, který utrpěl újmu na zdraví, náleží bolestné za invazivní zákroky provedené v souvislosti s léčbou původního zranění, popřípadě v jaké výši, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi občanskoprávního a obchodního kolegia dovolacího soudu v dovoláním vymezených souvislostech vyřešena. Dovolání je důvodné. 8. Podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále opět jen „o. z.“) při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu pošk