25 Cdo 4710/2016 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4710/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2017 Spisová značka:25 Cdo 4710/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4710.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Jednání právnických osob Státní zástupci Dotčené předpisy:§ 135 o. s. ř. § 420 obč. zák. § 10 odst. 1 předpisu č. 283/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:12. 2. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4710/2016-185 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně I. V., zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, proti žalované České republice - Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1300, o 77.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 31/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 451/2015-147, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 9. 2015, č. j. 8 C 31/2012-124, zamítl žalobu na zaplacení částky 77.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastnice řízení uzavřely dne 1. 4. 2009 mandátní smlouvu, podle které se žalobkyně zavázala vykonávat činnost tiskové mluvčí, zařídit a uskutečnit záležitosti žalované a postupovat přitom s odbornou péčí podle jejích pokynů a v souladu s jejími zájmy. Žalovaná se zavázala hradit žalobkyni úplatu ve výši 30.000,- Kč měsíčně, sdělovat jí včas potřebné skutečnosti a předkládat listiny potřebné k řádnému plnění této smlouvy. Podle sjednané smlouvy mohla žalovaná smlouvu kdykoliv vypovědět zcela nebo částečně a nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní žalobkyně dozvěděla nebo dozvědět mohla; od účinnosti výpovědi je pak žalobkyně povinna nepokračovat v činnosti, na kterou se výpověď vztahuje. Tato mandátní smlouva byla ukončena výpovědí S. M. ze dne 9. 11. 2011, který byl dočasně přidělen k výkonu funkce státního zástupce k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze na dobu od 31. 10. 2011 do 31. 1. 2012 a který byl pověřen ministrem spravedlnosti výkonem funkce vrchního státního zástupce v Praze po dobu dočasného přidělení. Podle soudu prvního stupně nebyly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen “obč. zák.”), jimiž jsou porušení právní povinnosti, škoda a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, neboť mandátní smlouvu vypověděla platně; soudu přitom nepřísluší hodnotit jednání pověřeného státního zástupce. Kromě toho žalobkyně neprokázala, že by jí v případě neplatnosti výpovědi vznikl nárok na odměnu za vykonanou práci, neboť žalovaná jí žádné pokyny k činnosti po výpovědi smlouvy nedala. Není tak opodstatněný nárok na náhradu ušlého zisku za dobu od listopadu 2011 (za tento měsíc obdržela 13.000,- Kč) do ledna 2012. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 451/2015-147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že jak rozhodnutí nejvyššího státního zástupce P. Z. o dočasném přidělení S. M. na Vrchní státní zastupitelství ze dne 4. 11. 2011, tak i následné pověření ministra spravedlnosti J. P. ze dne 4. 11. 2011 výkonem funkce vrchního státního zástupce je třeba považovat za správní rozhodnutí. Otázku, která byla řešena rozhodnutím ministra spravedlnosti, není soud v občanském soudním řízení oprávněn řešit sám, nýbrž je vázán tímto rozhodnutím ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Obě rozhodnutí by bylo možné zvrátit jen cestou případné správní žaloby, kterou žádná ze stran nepodala. Je proto třeba považovat je za závazný a zákonem dovolený správní akt, na jehož základě byl S. M. oprávněn činit za Vrchní státní zastupitelství v Praze veškeré úkony, jež jsou zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, svěřeny vrchnímu státnímu zastupitelství a jeho vedoucímu státnímu zástupci. Výpověď mandátní smlouvy byla dána osobou oprávněnou takovýto úkon učinit a vzhledem k tomu, že byly splněny všechny formální požadavky kladené na takovouto výpověď jak samotnou smlouvou, tak i zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen “obch. zák.”), jedná se o výpověď platnou. V řízení bylo prokázáno, že výpověď se stala účinnou dne 14. 11. 2011 a že po tomto datu nebyla žalobkyně oprávněna činit jakékoliv další úkony, jež z vypovězené smlouvy vyplývaly. Žalobkyně nesporovala, že v období po tomto datu pro žalovanou žádnou činnost nekonala, resp. že ze strany žalované jí ani žádné úkoly nebyly zadány. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Procesní otázkou je, zda soud v občanském soudním řízení je vázán vydaným správním rozhodnutím, resp. správním aktem, v posuzovaném případě konkrétně rozhodnutím ze dne 4. 11. 2011, č. j. 233/2011-OJ-SZ/4, kterým ministr spravedlnosti pověřil S. M. výkonem funkce vrchního státního zástupce v Praze, nebo zda soud může otázku, o níž jiný orgán rozhodl, posoudit odlišně od vydaného rozhodnutí. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že ji soud v občanském soudním řízení není oprávněn řešit sám, nýbrž že je tímto rozhodnutím vázán podle § 135 odst. 2 o. s. ř.; odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, podle nějž v případě, že o otázce související s nárokem uplatněným žalobou před obecnými soudy bylo rozhodnuto správním orgánem, není obecný soud tímto rozhodnutím bez dalšího vázán. Od tohoto závěru Nejvyššího soudu se odvolací soud podle názoru dovolatelky neodůvodněně odchýlil. Podle dovolatelky je třeba rozlišovat mezi obraty užitými v § 135 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., konkrétně mezi případy, kdy “soud je vázán rozhodnutím“ a kdy “soud z rozhodnutí vychází”. V případech, kdy soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z rozhodnutí pouze vychází, není vyloučeno, aby si předběžně otázku ve výroku rozhodnutí řešenou posoudil jinak. S existencí rozhodnutí se však musí vypořádat a zdůvodnit, proč dospěl k jinému řešení. K názoru odvolacího soudu, že předmětná rozhodnutí by bylo možné zvrátit jen cestou správní žaloby, dovolatelka uvádí, že nebyla účastníkem řízení, ve kterém došlo k pověření M. do funkce vrchního státního zástupce v Praze, a neměla tak možnost uvedený správní akt zvrátit. V tom, že se Městský soud v Praze odmítl tímto správním aktem zabývat, ačkoliv ona od počátku řízení tvrdí, že je nezákonný a v návaznosti na to je výpověď mandátní smlouvy neplatná, spatřuje odmítnutí spravedlnosti. Dovolatelka dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, zda mandatář může žádat po mandantovi náhradu škody v případě, že mandant neplatně vypověděl platnou mandátní smlouvu, a znemožnil tak mandatáři vykonávat činnost. Podle jejího názoru lze z postupu odvolacího soudu dospět k závěru, že tomu tak není, což je v rozporu s dosavadní praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004). Tím, že mandatář nemohl vykonávat činnost pro okolnosti na straně mandanta, není sice založen nárok na úplatu, nicméně tím nejsou dotčeny případné jiné smluvní důsledky, jakož i zákonné nároky (mimo jiné nárok na náhradu škody). Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud zcela ignoroval její tvrzení, že nárok na zaplacení částky ve výši 77.000,- Kč jí vznikl z titulu náhrady škody a nikoliv z titulu odměny z mandátní smlouvy, když jí byla dána absolutně neplatná výpověď z mandátní smlouvy, díky níž jí bylo zabráněno vykonávat činnost podle mandátní smlouvy, kterou by jinak nade vší pochybnost vykonávala. Uvádí, že z mandátní smlouvy vyplývá výčet činností, tedy že úkoly byly mandantem uděleny již v samotné mandátní smlouvě a dovolatelka je kontinuálně vykonávala. Její činnost tak nebyla nezbytně závislá na pokynech žalované. Vzhledem k tomu, že činnost soustavně vykonávala od roku 2006, lze usuzovat, že za obvyklého běhu věcí by tuto činnost vykonávala i dále po 13. 11. 2011. Neplatná výpověď tak zapříčinila vznik škody ve formě uš