25 Cdo 715/2006 – Nejvyšší soud

25 Cdo 715/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně B. d.  a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. K. H., zastoupenému  advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 101/2001,  o  dovolání   žalobkyně   proti    rozsudku    Krajského    soudu  v   Plzni ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 375/2005 - 704, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. 6 C 101/2001-609, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném městu (dále též jen „žalovaný“) zaplacení 1.541.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout svévolným odcizením a zničením zařízení, které žalovaný odstranil ze staveniště důlního díla. Soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně v souvislosti s geologickým průzkumem umístila na pozemky ve vlastnictví žalovaného města zařízení staveniště (sestávající ze 3 mobilních buněk, 3 buněk sloužících jako druhé nadzemní podlaží, skladu,  přístřešku   mezi   buňkami,   kompresorovny,   oplocení,   vjezdových   vrat, suchého a chemického WC a dalších drobných zařízení). Protože žalobkyně po skončení platnosti povolení ke geologickému průzkumu zařízení staveniště neodstranila, učinil tak žalovaný sám. Soud   prvního   stupně   dospěl   k  závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. nejsou naplněny. Žalovaný jednak neporušil žádnou právní povinnost, neboť při   odstraňování   staveniště   postupoval   v   souladu   s   ustanovením § 88 odst. 5 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jednak žalobkyni tím nevznikla žádná škoda, jak vyplývá z  revizního znaleckého posudku a z výslechu znalců Ing. V. S. a L. M.; mobilní zařízení   staveniště   totiž   bylo   odborně   demontováno, bylo jako plně funkční uskladněno a nedošlo k žádnému jeho poškození. K   odvolání   žalobkyně   Krajský   soud   v   Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 12 Co 375/2005-704, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením odpovědnosti žalovaného za škodu a uvedl, že žalobkyně předmětné zařízení staveniště po ukončení   svého   geologického průzkumu neodstranila, ačkoli tak byla povinna učinit podle § 16 odst. 2 zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, a ačkoli byla k tomuto kroku žalovaným vyzvána. Žalovaný tedy nejednal protiprávně a žalobkyni ani žádná škoda nevznikla, když s ohledem na přísně chráněnou předmětnou lokalitu (CHKO A. údolí) a nečinnost žalobkyně odstranil část zařízení staveniště v souladu s § 88 odst. 5 stavebního zákona, v zájmu budoucího naložení s důlním dílem ponechal na místě bez zásahu portál štoly,   kolejiště,   opěrnou   stěnu,   jednu   mobilní buňku a vyklápěč, a poté dopisem ze dne 5. 10. 2000 sdělil žalobkyni, že odklizené věci byly po demontáži odvezeny do uzavřeného areálu, kde jsou složeny s možností jejich odvozu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje  z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýká rozsudku odvolacího soudu vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud totiž neprovedl jí navržené důkazy znaleckým posudkem a videozáznamem o průběhu „ničení“ jejího majetku k prokázání tvrzení, že přemístěním staveniště žalobkyni škoda skutečně vznikla a že nešlo o věci movité, nýbrž nemovité, a nezabýval se námitkami zpochybňující vlastnické právo žalovaného k pozemkům, na nichž se štola a staveniště nacházely. Má za to, že žalovaný „vlastním zaviněním svévolně odcizil a zničil“ její majetek, a to až po zpětvzetí a zastavení soudního řízení, ve kterém požadoval odstranění tohoto zařízení, čímž došlo k neodůvodnitelnému zásahu do vlastnickým práv žalobkyně a ke vzniku škody, přičemž není podstatné, zda stavba byla odstraněna odborně či neodborně. Žalobkyně navrhuje provedení důkazu spisy Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C 242/96 a 6 C 268/2001, a usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 696/04. V této souvislosti namítá, že ve sporu byly provedeny tři znalecké posudky vyčíslující „výši nákladů na odstranění škod vzniklých demontáží, demolicí a přemístěním objektů a staveb a nákladů nutných na uvedení staveb do původního stavu“, o kterých se však odvolací soud vůbec nezmiňuje; revizní znalecký posudek, z něhož soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, považuje za nekvalifikovaný, jenž neodpovídá na dotazy položené soudem, nepřípustně řeší pouze právní otázky, vytrhuje některé doklady ze spisu, jiné zcela opomíjí a vychází tak z nesprávných předpokladů, že zařízení staveniště ztratilo   svůj  účel   a   „mělo   být   zlikvidováno“.   Žalobkyně naopak tvrdí, že při nakládání s těmito objekty a štolou postupovala v souladu s horním zákonem a všemi rozhodnutími orgánů   báňské   správy,   že   tyto objekty jsou v působnosti báňských úřadů, neboť se jedná o  důlní   dílo,  jež   mělo být využito k zajištění štoly. Na tento případ je třeba aplikovat zákon   č. 44/1988  Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), nikoli zákon č. 62/1988 Sb., o geologických   pracích,  a  zákon   č. 50/1976 Sb.,  o   územním   plánování   a stavebním řádu (stavební zákon). Vznáší námitku podjatosti soudců soudů obou stupňů, neboť „je zřejmé, že rozhodují pod tlakem místních okolností a nikoli nezávisle“. Jelikož je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem i rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/1998, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že tím, že odstranil zařízení staveniště, plnil za žalobkyni její povinnost (předmětné zařízení staveniště bylo od 1. 1. 1995 nelegálně užíváno), přičemž žádná škoda na jejím majetku odborně odklizeném a náležitě uskladněném nevznikla (jak shledali i soudní znalci). Na daný případ dopadá § 16 odst. 2 zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, nikoli § 36 - § 37 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), řešící důlní škody a jejich náhradu, neboť důlní škody jsou škody vzniklé na povrchu účinky prací v podzemí nebo při těžbě, nikoli změna stavu zařízení staveniště užitého ke geologickému průzkumu. Soubor staveb a technických zařízení je zařízením staveniště a technickým zázemím průzkumných aktivit prováděných hornickou činností v důlním díle. Rovněž otázku vlastnického práva k pozemkům, na nichž se zařízení staveniště nacházelo, vyřešily soudy obou stupňů správně, v souladu s pravomocným soudním rozhodnutím určujícím vlastníkem těchto pozemků žalovaného. Námitku podjatosti vznesenou v dovolání považuje žalovaný za neodůvodněnou, kdy žalobkyně neuvádí žádnou skutečnost, jíž by bylo možné pochybnosti o nepodjatosti založit, navíc byla řádně poučena před soudy obou stupňů o možnosti vznést námitku podjatosti v souladu s § 14 a násl. o.s.ř., což neučinila. Jelikož se soudy obou stupňů  náležitě zabývaly všemi zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. a dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům, navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání   proti   pravomocnému   rozsudku   odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní