25 Cdo 752/2017 — Nejvyšší soud

25 Cdo 752/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2018 Spisová značka:25 Cdo 752/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.752.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 415 předpisu č. 40/1964Sb. § 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 38 předpisu č. 50/1976Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 752/2017-371 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: KM PROPERITY, s. r. o., IČO 28294254, se sídlem Bauerova 491/10, Brno, zastoupená Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti žalovaným: 1. R. B., 2. R. B., 3. I. N., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem Nové nám. 21, Brno, 4. K. E., 5. M. P., o 2 146 980 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 204/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328, se ve výroku o věci samé do částky 664 810 Kč s příslušenstvím, v potvrzujícím výroku o náhradě nákladů řízení a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, spolu s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, č. j. 13 C 204/2004-221, ve výroku o věci samé ohledně částky 664 810 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž byl napaden rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 1 482 170 Kč s příslušenstvím. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout zbytečným vynaložením nákladů na zajištění územního rozhodnutí a ztrátou zisku, kterého by dosáhla zpeněžením budoucích bytů, s odůvodněním, že žalovaní svým jednáním zavinili, že vynaložené náklady se staly zbytečnými a že žalobkyni ušel zisk. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 13 C 204/2004-221, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 146 980 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 2. 7. 2003 je neplatná pro její neurčitost (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 168/2012-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako developer uzavřela se žalovanými dne 2. 7. 2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky v k. ú. J., žalobkyně se zavázala zaplatit žalovaným kupní cenu 802 750 Kč a podat návrh na vklad vlastnického práva, jakmile dosáhne pravomocného územního rozhodnutí pro výstavbu bytového domu, prodávající žalovaní se zavázali poskytnout žalobkyni veškerou potřebnou součinnost pro zajištění takového rozhodnutí a též ji zplnomocnili pro úkony v příslušném řízení. Dne 31. 10. 2003 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby bytového domu na prodávaných pozemcích s odůvodněním, že žalobkyně k pozemkům prokázala vlastnické právo na základě předložených kupních smluv a před zápisem do katastru je dosavadními majiteli zmocněna ke všem právním úkonům potřebným pro zajištění územního rozhodnutí. Rozhodnutí bylo napadeno odvoláním a před rozhodnutím odvolacího orgánu dne 1. 12. 2003 prodali žalovaní tytéž pozemky třetí osobě s účinky vkladu vlastnického práva téhož dne a žalobkyni oznámili odstoupení od kupní smlouvy s odůvodněním, že dosud nezajistila pravomocné územní rozhodnutí a v řízení nedodržela variantu podoby budoucí stavby. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že kupní smlouva je zcela určitá a srozumitelná, a je tudíž platným právním úkonem. Porušení povinnosti žalovaných spatřoval toliko v tom, že nezajistili při převodu pozemků vázanost nabyvatele stejnou podporou žalobkyni, jakou měli sami vykonávat. Žalobkyně však neprokázala, že by odvolací správní orgán ve správním řízení rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Podle závěru odvolacího soudu žalobkyně nemohla dostát podmínce určitého vztahu k pozemku ve smyslu § 38 tehdy platného stavebního zákona a územní rozhodnutí z tohoto důvodu nemělo být vydáno ani správním orgánem prvního stupně. Nejistá byla též shoda zamýšlené stavby s územním plánem. Odvolací soud shledal nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku nedůvodným i z toho důvodu, že tvrzený majetkový přínos není podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž by bylo možné usuzovat, že při pravidelném běhu věcí by k zamýšlenému zisku skutečně došlo. Na reálnost zisku nelze usuzovat pouze ze zkušeností developera, jestliže s výstavbou ještě vůbec nezapočal. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a že závěr o nedůvodnosti nároku na náhradu ušlého zisku je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Formulovala otázku, zda vznik škody žalobkyni je v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovanými, jestliže svým jednáním zhatili vydání pravomocného územního rozhodnutí. Nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem a s jeho závěrem, že žalobkyně neprokázala, že by v územním řízení byla úspěšná a z tohoto důvodu není rozhodné, že žalovaní porušili povinnost stanovenou v kupní smlouvě. Územní řízení probíhalo zcela standardním způsobem a v souladu se zákonem, žalobkyně v něm prokázala souhlas vlastníků pozemků s umístěním stavby a zamýšlená stavba splňovala všechny podmínky výstavby. Ve vztahu ke škodě spočívající v ušlém zisku žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1554/2009 a sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, s nimiž je napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu, jestliže žalobkyně měla zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a byla schopna svůj záměr výstavby bytového domu realizovat. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní 1 - 3 ve svém vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí. Nejvyšší soud posoudil podané dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro řešení otázky odpovědnosti prodávajícího za škodu způsobenou kupujícímu, spočívající ve vynaložených nákladech v souvislosti se zajištěním územního rozhodnutí, které nebylo odvolacím správním orgánem v důsledku jednání prodávajícího vydáno, a výsledek správního řízení tak zůstal nejistý. Tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla v uvedených skutkových souvislostech řešena. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právo na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy uzavřené přede dnem 1. 1. 2014 a současně porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014. Odvolací soud založil své rozhodnutí o neexistenci předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. na závěru, že mezi porušením povinnosti žalovanými a skutečností, že náklady vynaložené žalobkyní na zajištění územního rozhodnutí se staly zbytečnými, není příčinná souvislost, jestliže nebylo prokázáno, že by žalobkyně v řízení o vydání územního rozhodnutí uspěla. Podle § 38 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jestliže nemá navrhovatel k pozemku vlastnické nebo jiné právo, lze bez souhlasu vlastníka územní rozhodnutí o umístění stavby nebo rozh