25 Cdo 754/2010 — Nejvyšší soud

25 Cdo 754/2010 citace  Název judikátu:asistovaná reprodukce Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 7. 2012 Spisová značka:25 Cdo 754/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.754.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Právo na soukromý a rodinný život Zdravotnictví Dotčené předpisy:§ 27d předpisu č. 20/1966Sb. čl. 10 odst. 2 předpisu č. 2/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:24. 8. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 754/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: G. T., zastoupený JUDr. Bohumilou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 21/365, proti žalovanému: FERTIMED, s. r. o., se sídlem v Olomouci, třída Svobody 2, IČO 2584086, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 224/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, č. j. 56 Co 155/2009-174, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, č. j. 56 Co 155/2009-174, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 23 C 224/2008-145, ve znění usnesení ze dne 16. 4. 2009, č. j. 23 C 224/2008-149, zamítl žalobu na zaplacení 41.160,- EUR a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce a S. S. byli partnery a hodlali formou umělého oplodnění počít dítě, k čemuž dali u lékaře – specialisty v Rakousku písemný souhlas již v r. 1999. Během srpna a října r. 2000 navštívili žalované zdravotnické zařízení (dále „žalovaný“), kde žalobce několikrát odevzdal své sperma za účelem jeho užití k oplodnění partnerky, jíž byla následně aplikována žalovaným 3 embrya, která vznikla oplodněním vajíček darovaných třetí ženou spermatem žalobce. Z tohoto oplodnění se S. S. (dále jen „matka“) narodila 6. 6. 2001 dvojčata, k nimž žalobce dne 11. 6. 2001 uznal své otcovství. Pravomocným rozsudkem rakouského soudu bylo žalobci uloženo přispívat na výživu každého z dětí 420 EUR měsíčně od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2004 a 430 EUR měsíčně od 1. 1. 2005 nadále. Žalobce na výživném uhradil 100 EUR. Žalobce se domáhal u rakouského soudu určení neúčinnosti prohlášení o uznání otcovství, pravomocným rozhodnutím však podmínky pro neúčinnost prohlášení shledány nebyly. Soud prvního stupně dovodil, že je příslušný k rozhodnutí v dané věci a že uplatněný nárok na náhradu škody je třeba posoudit podle českého práva, jmenovitě § 420 odst. 1 obč. zák., neshledal však příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením právní povinnosti žalovaného (spočívajícím v tom, že žalobce dostatečně neinformoval o tom, jakým způsobem bude s jeho spermatem naloženo a že bude oplodněno vajíčko jiné ženy) a vznikem škody (spočívající v povinnosti žalobce platit výživné na děti). Zkoumání dalších předpokladů odpovědnosti za škodu považoval soud za nadbytečné. Dodal, že skutečná škoda, která žalobci mohla vzniknout, činí pouze 100 EUR, neboť pouze tuto částku žalobce skutečně na výživné vynaložil, a pouze o tuto částku se tedy jeho majetek ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. snížil. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 56 Co 155/2009-174, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení mezi účastníky a státem potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Z hlediska právního posouzení věci poukázal na to, že do 31. 5. 2006 stanovilo podmínky pro umělé oplodnění závazné opatření Ministerstva zdravotnictví ČSR z r. 1982, které však „nebylo právní normou všeobecně závaznou“ a „stanovilo práva a povinnosti osob zúčastněných na procesu asistované reprodukce v roce 1982, při absenci zákonné právní úpravy“. Některá jeho ustanovení byla překonána v důsledku plynutí doby, s ohledem na odlišnou úroveň lékařské vědy v roce 2000 (kdy došlo k umělému oplodnění v posuzovaném případě) ve srovnání s r. 1982, a s ohledem na následující společensko-politické změny (např. požadavek, aby bylo k umělému oplodnění přikročeno pouze na žádost manželů). Věkové omezení se týkalo pouze dárce (40 let) a v případě ženy (35 let) mělo pouze doporučující charakter. Otázku, zda je možno použít k umělému oplodnění vajíčka jiné ženy, opatření neřešilo. Žalobce předložil žalovanému písemné prohlášení ze dne 13. 4. 1999 obsahující jeho výslovný souhlas k provedení mimotělního umělého oplodnění matky, udělený bez časového omezení a podepsaný oběma žadateli. Okolnost, že prohlášení je zaznamenáno na listině, v jejímž záhlaví je uvedeno jméno a příjmení odborného lékaře pro gynekologii a porodnictví a adresa jeho ordinace ve městě Graz v Rakousku, nemá dle odvolacího soudu právní význam. Z hlediska právního řádu České republiky je rovněž bezvýznamné, že k umělému oplodnění došlo za použití vajíčka cizí ženy. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že žalovaný porušil při umělém oplodnění matky spermatem žalobce jakoukoli právní povinnost, a proto se již nezabýval dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňuje v něm dovolací důvody procesních pochybení odvolacího soudu a nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že jím posuzované otázky nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, nezachoval dvoustupňovost řízení, nezjistil dostatečně skutkový stav, neboť si nevyžádal zdravotnickou dokumentaci případu, a porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, když své rozhodnutí založil na závěru o neporušení právní povinnosti žalovaným, aniž by před tím účastníky vyzval, aby k této otázce tvrdili a dokazovali rozhodné skutečnosti (§ 118a o. s. ř.). Dovolatel nesouhlasí s tím, že žalovaný neporušil právní povinnost. Zdůrazňuje, že o zákrok nikdy nepožádal a nedal k němu souhlas, souhlas podepsaný v ordinaci rakouského lékaře nebylo možno použít, neboť nebyl adresován žalovanému a byl udělen více než rok před provedením zákroku. Dle rakouského práva je takový souhlas účinný pouze po dobu jednoho roku. Žalobce má za to, že na dobu použitelnosti souhlasu lze analogicky použít § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák. o zániku návrhu na uzavření smlouvy marným uplynutím přiměřené doby. Platnost souhlasu je zpochybněna i tím, že do něj matka dopisovala po jeho podpisu žalobcem u jeho jména jinou adresu, aby mohli být považováni za druha a družku, což je dle rakouského práva podmínkou umělého oplodnění, stejně jako notářský zápis souhlasu. Nebyla též splněna poučovací povinnost zdravotnického zařízení ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. ve znění ke dni provedení zákroku. Žalobce tvrdil, že náležitě poučen nebyl, důkazní břemeno tedy leží na žalovaném, soudy však k této otázce dokazování neprováděly. Dovolatel nesouhlasí ani s výkladem opatření Ministerstva zdravotnictví upravujícího podmínky pro umělé oplodnění. Toto opatření představovalo zásady výkonu zdravotnického povolání ve smyslu § 55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb. a žalovaný byl povinen podle něj postupovat. Žalovaný však porušil tyto zásady v několika směrech: umělé oplodnění lze provést jen na žádost obou manželů, žalobce však takovou žádost nepodepsal; žalobce rovněž nepodepsal prohlášení, že byl poučen o právních důsledcích umělého oplodnění a komplikacích, které se mohou vyskytnout při každém těhotenství; umělé oplodnění lze provést jen u zletilé ženy zpravidla do věku 35 let, matce však bylo v době oplodnění 50 let; žalobce nebyl manželem matky, bylo mu 51 let (ač opatření stanoví limit pro dárce spermatu 40 let) a nebyl vyšetřen jeho zdravotní stav. Dále dovolatel zpochybňuje i závěr soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. Zdůrazňuje, že kdyby žalovaný dodržel právní předpisy upravující umělé oplodnění, k oplodnění by nedošlo, děti by se nenarodily a jemu by k nim nevznikla vyživovací povinnost. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání se zcela ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů, označil dovolání za nedůvodné a nepřípustné, a navrhl proto, aby bylo odmítnuto a jemu byla při