25 ICdo 42/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 77 INS 4563/2021 208 ICm 2459/2021 25 ICdo 42/2024-141 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: BORGA, s. r. o., IČO 26243521, se sídlem Popůvky 203, 664 41 Popůvky, zastoupená Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, advokátem se sídlem Opletalova 600/6, 602 00 Brno, proti žalované: ACEMA Credit Czech, a. s., IČO 26158761, se sídlem U Libeňského pivovaru 63/2, 180 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem se sídlem Hybernská 1009/24, 110 00 Praha 1, o popření pohledávky P89 přihlášeným věřitelem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 208 ICm 2459/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice RRK, spol. s r. o., IČO 14867184, se sídlem Krčská 417/37, 140 00 Praha 4, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 INS 4563/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 208 ICm 2459/2021, 103 VSPH 238/2023-102 (MSPH 77 INS 4563/2021), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 208 ICm 2459/2021, 103 VSPH 238/2023-102 (MSPH 77 INS 4563/2021), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 208 ICm 2459/2021, 103 VSPH 238/2023-102 (MSPH 77 INS 4563/2021), změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 208 ICm 2459/2021-59, kterým tento soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že se určuje, že dílčí pohledávky č. P89/3 ve výši 1 850 000 Kč a č. P89/4 ve výši 4 569 750 Kč, přihlášené žalovanou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (RRK, spol. s r. o.) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 4563/2021, nejsou pohledávkami po právu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaná, dlouhodobě poskytující nebankovní podnikatelské úvěry, uzavřela dne 23. 11. 2017 s dlužnicí smlouvu o úvěru ve výši 5 500 000 Kč, který se dlužnice zavázala uhradit s úrokem ve výši 16,4 % p. a. formou 122 pravidelných měsíčních splátek. Podle čl. 6.1 obchodních podmínek, které se staly součástí smlouvy o úvěru, se v případě prodlení dlužnice se splacením jakýchkoli dvou splátek jistiny úvěru a/nebo úroků a/nebo poplatku za správu úvěru se celý dluh stává splatným. V takovém případě byla dlužnice povinna žalované zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 850 000 Kč (dále jen „pokuta 1“) splatnou v den následující po dni, kdy se celý dluh stal splatným. V případě prodlení se zaplacením jakékoli splátky jistiny úvěru a/nebo úroků a/nebo poplatku za správu úvěru byla dlužnice dále povinna zaplatit žalované smluvní pokutu z prodlení ve výši 6 750 Kč denně (dále jen „pokuta 2“), a to od prvního dne prodlení až do zaplacení. Pro případ, že proti dlužnici bude pravomocně nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce nebo zahájeno insolvenční řízení, se měl celý dluh stát splatným a dlužnice byla v takovém případě zavázána zaplatit žalované smluvní pokutu z prodlení ve výši 6 750 Kč denně (dále jen „pokuta 3“) ode dne následujícího po dni, v němž se celý dluh stane splatným, až do zaplacení. Téhož dne byla mezi žalovanou a dlužnicí uzavřena i zástavní smlouva, podle které byl dluh vůči žalované zajištěn nemovitými věcmi ve vlastnictví dlužnice v této smlouvě specifikovanými. Současně téhož dne dlužnice formou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti svůj dluh vůči žalované uznala. Konečně byla notářským zápisem uzavřena další zástavní smlouva, na jejímž základě byl dluh vůči žalované zajištěn též obchodním závodem dlužnice. Dlužnice se po uhrazení 17 splátek dostala do prodlení, zbytek poskytnutého úvěru se tak stal splatným a ze strany žalované byla po dlužnici požadována též výše uvedená jednorázová smluvní pokuta. Dne 27. 5. 2021 nastaly účinky spojené s usnesením o úpadku a prohlášením konkursu na majetek dlužnice, přičemž žalovaná do insolvenčního řízení přihlásila svou pohledávku vzniklou z úvěrové smlouvy ze dne 23. 11. 2017 přihláškou P89, která mimo jiné obsahovala, jakožto dílčí pohledávku č. 3, jednorázovou smluvní pokutu ve výši 1 850 000 Kč, a jakožto dílčí pohledávku č. 4 pak smluvní pokutu 6 750 Kč za každý den prodlení, která vzhledem k 677 dnům prodlení činila 4 569 750 Kč. Žalobkyně považovala sjednané smluvní pokuty za rozporné s dobrými mravy, a proto napadla tyto dílčí pohledávky včasným popěrným úkonem, který se podle § 200 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), považuje za žalobu. Pohledávky současně popřel též insolvenční správce. 2. Odvolací soud při právním posouzení odkázal na příslušnou právní úpravu, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1380/2021 a rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ze kterých citoval, a na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, které ale neaplikoval, protože se přihlásilo k závěrům vyjádřeným v R 81/2020, jež byly dle odvolacího soudu překonány citovaným rozhodnutím velkého senátu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 33 ICdo 22/2016 uvedl, že namítaná nadbytečnost utvrzení dluhu smluvní pokutou může zakládat rozpor s dobrými mravy, a tedy i neplatnost právního jednání, pokud s ohledem na další okolnosti konkrétního případu – zejména na ostatní zajišťovací a utvrzovací prostředky – smluvní pokuta v jejich důsledku již neplní svou sankční, preventivní ani uhrazovací funkci. Následně hodnotil soulad pokut 1, 2 a 3 s dobrými mravy, a to společně s dalšími nároky a utvrzovacími a zajišťovacími prostředky sjednanými ve prospěch žalované. Protože posouzení souladu ujednání s dobrými mravy představuje obsahovou kontrolu, pro níž jsou relevantní okolnosti dané v době sjednání, je nerozhodné, v jakém rozsahu (a zda) následně byly veškeré sjednané nároky vůči dlužnici uplatněny. Pohledávka žalované z úvěru byla zajištěna nemovitými věcmi ve vlastnictví dlužnice i jejím obchodním závodem, nadto byl dluh uznán notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti. Tyto instituty představovaly zajištění závazku a jeho utvrzení co do procesního postavení žalované; neplnily v rámci právního vztahu preventivně-sankční funkci. Lze k nim však přihlédnout jako k okolnostem týkajícím se rizikovosti úvěru, které jsou relevantní pro posouzení mravnosti dalších sjednaných nároků věřitele, které potenciálně měly tuto rizikovost vyvažovat. Smluvní pokuty v dané věci měly především sankční charakter a v komplexu ostatních užitých institutů byl v obecné rovině prostor pro jejich užití. Odvolací soud nicméně shledal, že ujednané sankce ve svém souhrnu odporují dobrým mravům, a to proto, že již jen v důsledku prodlení s druhou splátkou mělo dojít k zesplatnění úvěru (k němuž mohlo rovněž dojít i zahájením vykonávacího, exekučního či insolvenčního řízení) a ke vzniku smluvní pokuty ve výši 33,64 % z plné výše jistiny, vedle níž mohla věřitelka požadovat i smluvní pokutu ve výši až 2 x 6 750 Kč denně (2 x 0,12 % z plné výše jistiny). Částku 6 750 Kč (uplatněnou v rámci pokuty 2) přitom žalovaná mohla požadovat i za prodlení s byť jen zanedbatelnou částí jediné splátky a měla na ni nárok (i) před zesplatněním jistiny. Odvolací soud dovodil, že je namístě ji poměřovat i ve vztahu k jednotlivé splátce (ve vztahu k níž se jednalo o pokutu ve výši 7,16 % denně), a to vše za situace, kdy žalovaná měla nárok na úrok z úvěru ve výši 16,4 % ročně, který nebyl případným zesplatněním ohrožen, a v případě prodlení s jednotlivými platbami měla žalovaná i nárok na zákonný úrok z prodlení, který v době sjednání úvěru činil 8,5 % ročně. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzájemným posouzením všech povinností, k nimž se dlužnice zavázala, v porovnání s povinnostmi věřitele, nemohly smluvní pokuty v uvedené výši primárně (a to ani ve vztahu mezi podnikateli) plnit svou preventivně-sankční funkci, a byly tak sjednány v rozporu s dobrými mravy, jelikož obohacení, jehož se na jejich základě mělo dostat žalované, je zcela zjevně neúměrné jejímu ohroženému zájmu na řádném splácení úvěru. Odvolací soud zdůraznil, že i v případě zesplatnění úvěru byly zachovány veškeré předchozí nároky žalované jen s tou modifikací, že již mohla požadovat uhrazení celé jistiny namísto jen jednotlivých ujednaných splátek. Pokuty 1 a 3 jsou zcela neúměrné tomuto zásahu do práv věřitele a pokuta 2 je zcela neúměrná zásahu do práv žalované způsobenému případným (částečným) prodlením se splacením, byť jen jediné splátky (či její části). Z uvedeného důvodu jsou ujednání o (všech) smluvních pokutách absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Námitkami týkajícími se postavení dlužnice jako slabší strany, dalších okolností sjednávání smluvních pokut, ani možností moderace smluvní pokuty se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání