26 Cdo 1018/2000 – Nejvyšší soud

26 Cdo 1018/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Správy nemovitostí města D., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. U., zastoupeného advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 112/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2000, č. j. 13 Co 771/99-106, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2000, č. j. 13 Co 771/99-106, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 18. 6. 1999, č. j. 6 C 112/98-81 (poté, co jeho první, vyhovující rozsudek ze dne 8. 1. 1999, č. j. 6 C 112/98-50, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 1999, č. j. 13 Co 147/99-72), výrokem označeným „I.“ přivolil k výpovědi z nájmu prvního žalovaného k bytu č. 1 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí domu č. p. 596 v M. ulici v D. (dále též „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty (výrok II.), uložil žalovanému byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty (výrok III.), zamítl žalobu ve vztahu ke druhé žalované E. U. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V. a VI.). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že ve vztahu k prvnímu žalovanému jsou naplněny oba výpovědní důvody, uplatněné ve výpovědi dané mu žalobcem, a to jak výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (přenechání bytu bez souhlasu pronajímatele do podnájmu jiné osobě – paní P.), tak i výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., spočívající v tom, že první žalovaný užívá předmětný byt pouze občas, aniž by pro to měl vážné důvody, přičemž se nejedná o stav přechodný. Zamítavý výrok odůvodnil soud prvního stupně tím, že právo společného nájmu bytu manžely, které původně svědčilo k předmětnému bytu oběma žalovaným, zaniklo v důsledku toho, že druhá žalovaná trvale opustila společnou domácnost. K odvolání žalovaného (směřujícímu proti výroku I., II. III. a VI. rozsudku okresního soudu) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 2. 2000, č. j. 13 Co 774/99-106, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a VI. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nepřipustil proti svému rozsudku dovolání. Odvolací soud se nejdříve zabýval námitkou žalovaného, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, přičemž (stejně jako ve svém zrušujícím usnesení ze dne 13. 4. 1999, č. j. 13 Co 147/99-72) neshledal tuto námitku důvodnou. Je nesporné (konstatoval krajský soud), že vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, je obec – město D. Zřizovací listinou ze dne 7. 11. 1994 zřídila tato obec (v souladu s ustanovením § 31 zákona č. 576/1990 Sb.) samostatnou příspěvkovou organizaci s označením „Správa nemovitostí města D.“, s předmětem činnosti správa v oboru nemovitostí, včetně uzavírání nájemních smluv, vymáhání pohledávek včetně soudního vymáhání, uzavírání dohod o zániku nájmů, schvalování dohod o výměně bytů, podávání výpovědí z nájmu, návrhů na přivolení k výpovědi nájmu bytu soudem a zastupování v soudním řízení (jak to vyplývá ze změny článku 2 zřizovací listiny ze dne 22. 2. 1995). Žalobkyně byla zřízena obcí (městem D.) mimo jiné za účelem hospodaření s jejím nemovitým majetkem, a obec na ni přenesla i veškerá práva, která ze zákona má pronajímatel. Jako příspěvková organizace je žalobkyně právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 18 obč. zák., a má tudíž právní subjektivitu i způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve vztahu ke druhému žalovanému; naplněním výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. se již nezabýval. S poukazem na ustanovení § 712 odst. 5 a odst. 6 obč. zák. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal na zajištění přístřeší. Zamítnutí návrhu žalovaného na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že v řízení nebyla řešena otázka zásadního právního významu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel „v posouzení aktivní legitimace navrhovatele, neboť ten, ač není vlastníkem domu, v němž se nachází byt užívaný odpůrcem, činil hmotněprávní i procesní úkony, které příslušely pronajímateli (výpověď z nájmu bytu, návrh na přivolení k výpovědi), a….neprokázal žádný právní titul, který by jej opravňoval vystupovat jako pronajímatel ve vztahu k nájemci předmětného bytu“. Dovolatel má za to, že je vyloučeno, aby se žalobkyně, která není a nikdy nebyla vlastníkem domu, ve kterém se nachází předmětný byt, mohla účastnit závazkového právního vztahu, vyplývajícího ze smlouvy o nájmu bytu. S poukazem na ustanovení § 64 odst. 2 zákona č.109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle kterého právo hospodaření může svědčit pouze státním organizacím a jeho předmětem může být toliko majetek státu, žalovaný dovozuje, že žalobkyně (jako příspěvková organizace obce) nemohla platně nabýt právo hospodaření k věcem ve vlastnictví města D., byť zřizovací listina (v bodě 5) obsahuje vymezení majetku zřizovatele (obce), k němuž má organizace (žalobkyně) právo hospodaření. Žalobkyně neprokázala (uvádí se dále v dovolání) žádný právní titul, který by ji opravňoval k tomu, aby dala žalovaném výpověď z nájmu bytu; k takovémuto úkonu ji neopravňuje ani vymezení předmětu činnosti ve zřizovací listině. Z toho podle dovolatele plyne, že žalobkyně nebyla v řízení v dané věci aktivně legitimována; současně poukazuje na to, že žalobkyně činila všechny právní úkony týkající se předmětného bytu svým jménem, takže ji nelze ani považovat za zástupce jiné osoby (města D.). Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Usnesením ze dne 4. května 2000, č. j. 26 Cdo 1018/2000-128, Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. června 1999, č. j. 6 C 112/98-81, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2000, č. j. 130Co 771/99-106. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. ledna 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení. Dovoláním takovéto vady namítány nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává; dovolání nelze tedy shledat z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je (ve výroku o věci samé) rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli měnícím. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť – ve vztahu k prvnímu žalovanému – rozhodl soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku ze dne 18. 6. 1999, č. j. 6 C 112 /98-81, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně, jako ve svém prvním rozsudku ze dne 8. 1. 1999, č. j. 6 C 112/98-50, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 1999, č. j. 13 Co 147/99-72, tj. přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípu