26 Cdo 1433/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1433/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 6. 2007 Spisová značka:26 Cdo 1433/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1433.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1433/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. o. d. K., v likvidaci, zastoupenému advokátem, o zaplacení 676.007,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 127/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 23 Co 182/2005-246, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,25 Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, č. j. 9 C 127/2002-199, uložil žalovanému zaplatit žalobci 676.007,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.) a zavázal ho zaplatit žalobci náklady soudního řízení (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 9. 2005, č. j. 23 Co 182/2005-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že J. J. (otec žalobce) byl oprávněnou osobou podle § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon 42/1992 Sb.“, neboť splnil podmínku členství u žalovaného ke dni 30. 11. 1991, na kterou uvedené ustanovení váže postavení oprávněné osoby. Dnem účinnosti tohoto zákona, tj. 28. 1. 1992, vznikl otci žalobce v souvislosti s transformací žalovaného (přizpůsobení vnitřních právních poměrů obchodnímu zákoníku) nárok na vypořádání jeho účasti na majetku družstva. Ještě před schválením transformačního projektu valnou hromadou oprávněných osob, které proběhlo 24. 10. 1992, otec žalobce dne 27. 4. 1992 zemřel a nestal se členem transformovaného družstva. Jeho členství v družstvu zaniklo podle § 26 odst. 1 písm. d) zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, ve znění pozdějších předpisů. Podle rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 6. 1994, č.j. D 652/92-18, Nd 494/93, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 1997, č. j. D 652/92-22, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstaviteli J. J. uzavřená mezi pozůstalou manželkou H. J. a pozůstalým synem J. J., nabyl majetkový podíl zůstavitele vůči žalovanému ve výši 496.768,26 Kč pozůstalý syn – žalobce.  Soudy obou stupňů dále zjistily, že majetkový podíl 496.768,26 Kč (jímž byla vypořádána účast otce žalobce na majetku družstva) byl vypočten v souvislosti s transformačním projektem žalovaného nesprávně. Bylo vycházeno z chybné výměry zemědělské půdy, převzaté družstvem od právních předchůdců žalobce a užívané družstvem, nebyly správně aplikovány koeficienty pro výpočet náhrad stanovené nařízením vlády č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, dále jen „nařízení vlády č. 20/1992 Sb.“, a nebyla zohledněna paušální náhrada za dva koně ve výši 80.000,- Kč. Soudy shledaly, že majetkový podíl je správně představován hodnotou náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby vnesené do družstva určených podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. ve výši 430.041,- Kč, hodnotou náhrady za zemědělskou půdu užívanou žalovaným ve výši 134.160,- Kč, hodnotou náhrady za roky odpracované v družstvu ve výši 32. 256,- Kč a hodnotou náhrady za užívání majetku vneseného do družstva ve výši 79.550,- Kč a že celkem činil majetkový podíl otce žalobce 676.077,- Kč.   Po právní stránce soudy obou stupňů dovodily, že nárok otce žalobce na  majetkový podíl z transformace jeho úmrtím nezanikl, nýbrž podle § 460 obč. zák. přešel na žalobce jako jeho dědice. Výše nároku nebyla podle názoru soudů obou stupňů omezena výpočtem provedeným v transformačním projektu, v němž byl majetkový podíl vyčíslen nižší částkou, neboť v daném případě bylo provedeno vyčíslení náhrady podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. v transformačním projektu evidentně nesprávně. Proti rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatnil jako dovolací důvody, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkaz posudkem znalce o správnosti výpočtu majetkového podílu, jak žalovaný v průběhu řízení navrhoval, a tím nezjistil správnou výši nároku. Poukazuje na to, že soudy obou stupňů vyšly z vyčíslení nároku, jak jej provedl sám žalobce. Přitom žalovaný nepokládá za správné ani vyčíslení provedené žalobcem, ale ani vyčíslení provedené jím samotným v souvislosti s transformačním projektem. Právě proto měl být navrhovaný důkaz proveden. Nesprávné právní posouzení žalovaný váže k existenci nároku a spatřuje je v tom, že soudy obou stupňů v daném případě dovodily přechod práv a povinností z oprávněné osoby na dědice podle § 460 obč. zák. Žalovaný namítá, že § 14 zákona č. 42/1992 Sb. obsahuje taxativní výčet osob a podmínek, které tyto osoby musí splnit, aby je bylo možné považovat za osoby oprávněné. Oprávněná osoba má podle transformačního zákona řadu práv a povinností (právo účastnit se valné hromady k volbě transformační rady, právo být volen členem transformační rady, právo na odkoupení podílů, právo hlasovat, právo rozhodnout se, zda bude členem transformovaného družstva), žádné z těchto práv však není převoditelné na třetí osobu, pouze jediné právo oprávněné osoby, a to nárok na vydání, resp. vypořádání, majetkového podílu, je majetkovým právem převoditelným na jiného podle ustanovení § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; zbylá práva a povinnosti osob oprávněných tak zanikají jejich smrtí. Žalovaný dále namítá, že otec žalobce zemřel ještě před tím, než mu vznikl nárok na vypořádání majetkového podílu, a ještě před tím než došlo k transformaci družstva. Žalobce měl tedy vůči žalovanému uplatnit nárok z vyúčtování vzájemných práv a závazků (podle § 26 odst. 1 písm. d) zákona č. 162/1990 Sb.). To však neučinil. Závěrem navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a v plném rozsahu odkázal na svá dřívější vyjádření ve věci. Závěrem navrhl dovolání zamítnout, popř. odmítnout, a uložit žalovanému povinnost uhradit mu náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání v tomto případě odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je