26 Cdo 1448/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1448/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 3. 2008 Spisová značka:26 Cdo 1448/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1448.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1448/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) K. Č., 2) J. Č. a 3) P. Č., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 178/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 31 Co 367/2006-132, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č. j. 4 C 178/2005-58, mimo jiné výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizené žalobci předat „2 místnosti o výměře 25,8 m2, 19,4 m2 s příslušenstvím, v 2. nadzemním podlaží budovy č. p. 9 v H., se vstupem do budovy prvním vstupem zleva při čelním pohledu na budovu, při vstupu na podlaží vpravo“ (dále jen „předmětné prostory“, resp. „prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 31 Co 367/2006-132, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku (ve výroku IV.) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v předmětném domě, který byl v roce 1926 kolaudován jako hospodářská budova, užívají žalovaní předmětné prostory k bydlení od roku 1986, že před nimi je k bydlení užívala po dobu asi 40 let paní Špičková, že první žalovaný jako člen tehdejšího JZD R. z. se sídlem ve V. P. (dále jen „družstvo“) požádal družstvo o přidělení předmětných prostor jako bytu, že rozhodnutím představenstva družstva o přidělení bytu ze dne 23. dubna 1986 mu byly prostory přiděleny jako byt, že tehdejší MNV v H. žádné rozhodnutí o přidělení bytu nevydal, že před nastěhováním první žalovaný předmětné prostory bez stavebního povolení a následného kolaudačního rozhodnutí na náklady družstva zrekonstruoval, že členství v družstvu ukončil dne 30. dubna 1998, že v předmětných prostorách žalovaní do současné doby bydlí a od nastěhování řádně platí nájemné. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že předmětné prostory lze pokládat za byt, neboť pokud se nezachovaly doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebnětechnickým uspořádáním vybavena, tj. v daném případě k bydlení (§ 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „stavební zákon“/ – citovaný zákon byl k 1. lednu 2007 zrušen /§ 197 bod 3. ve spojení s ustanovením § 198 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů/). Dále rovněž dovodil, že předmětné prostory byly žalovanému přiděleny jako byt rozhodnutím představenstva družstva o přidělení bytu ze dne 23. dubna 1986 podle tehdy platných předpisů (ve smyslu § 25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“/ – citovaný zákon byl k 1. lednu 1992 zrušen /§ 878 bod 2. ve spojení s ustanovením čl. III. zákona č. 509/1991 Sb./). V této souvislosti s odkazem na ustanovení § 66 zákona č. 41/1964 Sb. konstatoval, že podnikovými byty „nemusely být pouze byty vystavěné organizací, ale i byty touto organizací adaptované, přestavěné podstatným způsobem, zrekonstruované v objektech, které organizace sama nepostavila …“. Dovodil také, že právo užívat byt (předmětné prostory) vzniklo prvnímu žalovanému na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, přičemž k uzavření této dohody došlo v tomto případě minimálně konkludentně. Poté uzavřel, že takto vzniklé právo osobního užívání bytu se následně transformovalo na právo nájmu bytu. Vzhledem k existenci práva nájmu bytu u prvního žalovaného pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především uvedl, že byl-li předmětný dům podle dochovaného kolaudačního rozhodnutí z roku 1926 kolaudován jako hospodářská budova, nelze ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona použít a – s odkazem na něj – dovodit, že nejsou-li zachovány příslušné doklady, je stavba určena k účelu, pro který je svým stavebnětechnickým uspořádáním vybavena, tj. v daném případě k bydlení. Zde dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 826/98. Kromě toho si odvolací soud neujasnil, o jaký byt má v daném případě jít. Jestliže by mělo jít o byt podnikový (jak tomu nasvědčuje odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 66 zákona č. 41/1964 Sb.), pak takovýto byt přiděloval podle § 24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. místní národní výbor a nikoli představenstvo družstva; mělo-li však jít o byt z bytové výstavby jednotného zemědělského družstva (jak tomu nasvědčuje odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb.), bylo by přidělení tohoto bytu v pravomoci představenstva jednotného zemědělského družstva. Navíc pod pojem výstavba podnikových bytů nelze podle dovolatele subsumovat rovněž rekonstrukci, adaptaci, přestavbu apod., neboť pod tento pojem lze podřadit postavení nového objektu, zatímco přestavbou, adaptací, rekonstrukcí se rozumí změny uskutečňované na stávající (již postavené) stavbě. Podle názoru dovolatele by mohlo představenstvo družstva předmětné prostory přidělit jako byt pouze tehdy, jestliže by tyto prostory byly družstvem postaveny a jako byt byly kolaudovány. V této souvislosti pak dovolatel v dovolání obsáhle popsal vlastnické a užívací vztahy k předmětnému domu a zabýval se také otázkou jeho původního uspořádání a následné přestavby a rekonstrukce. I kdyby bylo možno se ztotožnit s názorem, že není rozhodující kolaudační, nýbrž faktický stav, pak nebyly-li tyto prostory jako byt přiděleny rozhodnutím místního národního výboru, nemají žalovaní žádný právní důvod k jejich užívání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i k vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dov