26 Cdo 1653/2020 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1653/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2020 Spisová značka:26 Cdo 1653/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1653.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společenství vlastníků jednotek Způsobilost k právům a povinnostem Způsobilost k právním úkonům Dotčené předpisy:§ 1180 odst. 1 o. z. § 1181 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 12. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3520/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1653/2020-81 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků domu XY, se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Tyršova 498/31, proti žalovanému A. I., bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o zaplacení částky 82.831,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 129 C 21/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2019, č. j. 57 Co 223/2019-46, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.720,- Kč k rukám Mgr. Renáty Prosické, advokátky se sídlem v Ostravě, Tyršova 498/31, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce (Společenství vlastníků domu XY, se sídlem v XY) se domáhal, aby mu žalovaný (vlastník /bytové/ jednotky v domě a člen společenství) zaplatil na dlužných platbách za užívání jednotky za období od května 2016 do dubna 2018 včetně částku 82.831,- Kč s příslušenstvím (měsíčně jde o částku 3.692,- Kč) po zohlednění částek 2.730,- Kč a 3.047,- Kč jako přeplatků vyúčtování služeb za roky 2016 a 2017. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. září 2019, č. j. 57 Co 223/2019-46, potvrdil rozsudek ze dne 19. února 2019, č. j. 129 C 21/2018-23, jímž Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 82.831,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě společenských vztahů dříve upravených zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu na straně druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak i povinností (srov. usnesení Ústavního soudu z 19. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2973/09, a z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 3352/16/). Nejvyšší soud se již dříve přihlásil také k názoru vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněný pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17/). Důsledky vyplývající pro vlastníky jednotek z uvedeného omezení řešila shora citovaná zákonná úprava (obsažená v zákoně č. 72/1994 Sb.) zavedením tzv. společenství vlastníků jednotek (dále jen „společenství“), které vznikalo přímo ze zákona (v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři byly ve vlastnictví tří různých vlastníků – viz § 9 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.) a jehož hlavním účelem bylo zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu. K naplnění tohoto účelu jej zmíněná právní úprava předně prohlašovala za právnickou osobu, čímž mu přiznávala způsobilost mít práva a povinnosti, tedy právní subjektivitu. Vedle toho mu zároveň poskytovala v rozsahu předmětu jeho činnosti oprávnění nabývat práva a povinnosti vlastními právními úkony, tj. právně jednat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, uveřejněný pod č. 6/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že společenství vznikalo přímo ze zákona a mělo právní subjektivitu i způsobilost právně jednat (byť omezenou na stanovený předmět činnosti), současně vyplývalo, že ve věcech spojených se správou domu nejednalo z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonávalo svá práva a povinnosti jako by samo bylo vlastníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 22. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015). Jestliže tedy ustanovení § 9a odst. 1 písm. a/ zákona č. 72/1994 Sb. výslovně zahrnovalo mezi právní úkony, jež bylo oprávněno činit v rámci předmětu své činnosti (správy domu ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.), smlouvy o zajištění dodávky služeb spojených s užíváním jednotek, je zřejmé, že mu příslušelo tyto smlouvy uzavírat namísto vlastníků jednotek, a to takzvaně vlastním jménem a na vlastní účet. Z toho se bez dalšího nutně podává, že bylo rovněž oprávněno rozúčtovat ceny odebraných služeb mezi jednotlivé vlastníky jednotek. Poskytovali-li pak vlastníci jednotek z tohoto titulu zálohy na jeho účet, vznikal tím této právnické osobě vůči nim závazek, který byl následně upravován v závislosti na vyúčtování nákladů a záloh (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 1. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5570/2016). Uvedené právní závěry dovolací soud sdílí i v poměrech právní úpravy bytového spoluvlastnictví obsažené v části třetí dílu 4 oddílu 5 o. z., zejména pak v ustanoveních § 1189 odst. 1, § 1190 a § 1194 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 163/2020 Sb. – dále jen „o. z.“ (ve spojení s § 15 a § 20 odst. 1 o. z.). V této souvislosti lze přiměřeně odkázat též na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 3. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze 7. srpna 2018, sp. zn. I. ÚS 2325/18), a jeho usnesení z 22. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 2058/2018. Již za předcházející právní úpravy (obsažené v zákoně č. 72/1994 Sb.) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek z 8. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 242/2009 / ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 21. dubna 2011, sp. zn. III. ÚS 885/11/) dospěl k závěru, že vztah mezi společenstvím vlastníků jednotek a vlastníkem jednotky, tykající se plateb záloh na správu domu a pozemku a úhrad za služby spojené s užíváním jednotky, je vztahem závazkovým (obligačním), vyplývajícím z jiné právní skutečnosti. Dovolací soud se od tohoto závěru neodchyluje ani v poměrech současné právní úpravy (viz § 1723, 1180, 1881 o. z.). Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce (jako společenství vlastníků jednotek) byl a je oprávněn v rámci předmětu své činnosti uzavírat smlouvy o zajištění dodávek služeb spojených s užíváním jednotek, za tímto účelem požadovat od jednotlivých vlastníků zálohy na úhradu takto čerpaných služeb a přijaté finanční prostředky po uplynutí zúčtovacího období ve vztahu ke konkrétním vlastníkům jednotek vyúčtovat. Povinnost dovolatele (stejně jako ostatních vlastníků jednotek v domě